Již celá desetiletí mluví sudetoněmecký landsmanšaft (SL) o odsunu jako o vyhnání, které spojuje se smrtí téměř 250 tisíc soukmenovců, jež zlí čeští vrahouni vraždili po stovkách, když předtím je mnohdy, jak tvrdí SL a jeho předáci, bestiálně mučili, např. pálili za živa. Dokonce jeden sjezd SL se konal pod heslem, že vyhánění bylo genocidou, tedy zločinem, který se nepromlčuje. Z toho pak jednoznačně mělo vyplynout, že my Češi, jsme genocidními zločinci.

Nelze ani v současnosti tvrdit, že by SL se umoudřil a od dlouhodobého systematického protičeského štvaní přešel k reálnějšímu vidění transferu německého obyvatelstva z republiky. Zatím ani náznaky toho, že by historickou pravdu konečně vzal na milost. Naopak protičeské štvanice neustávají a mají i mezinárodní rozměr, byť, díky Bohu, značně omezený.

Když sudeti snaživě strkají svou káru lží vyjetými kolejemi studené války i dnes, mohli bychom alespoň očekávat, že čeští příznivci „sudetoněmecké věci“, třeba i katolický klérus, pánové a dámy z KDU–ČSL, TOP 09, z proněmecké skupiny v ČSSD a ANO, budou nahlížet realitu o něco objektivněji. Ale i v tomto směru jsme zklamáni. Uvedení sudetomilové v jednom zástupu s germanofily jen, až na vzácné výjimky, tvrdí „sudetoněmecký orchestr“, v němž i hostující „čeští“ dirigenti, např. pan Daniel Herman a v nedávných měsících i pan Pavel Bělobrádek, se čas od času velmi účinně uplatňují. A je jim zřejmě jedno, že se účastní protičeských aktivit. A pan premiér B. Sobotka k tomuto jejich počínání mlčí a mlčí, jen mlčí. A kdo mlčí, jak se říká, souhlasí. Panu předsedovi vlády asi nestačí, že má ve vládě jednoho sudeta, ministra Hermana, který mistruje i Sdružení Ackermann–Gemeinde, údajně českému spolku, který fakticky je však součástí mnichovské Ackermann–Gemeinde a ta je jednou z „názorových složek“ landsmanšaftu. Povedeného ministra však nyní viditelně přebijí místopředseda vlády. Daleko za ním je i ministryně Marksová – Tominová, zastánkyně zájmů SL, a dokonce i sudetomilný Špidla, Rouček a Zaorálek.

Jaké zájmy tito pánové preferují, ty české nebo „sudetoněmecké“? U vládních činitelů a těch, kteří s vládou spolupracují, by mělo být jednoznačně jasné, že rozhodující úlohu v jejich jednání hrají české státní a národní zájmy, a to bohužel není. Velkou odpovědnost za tento zarmucující fakt nese především předseda vlády, B. Sobotka.

A nyní k odsunu samému a počtu jeho obětí. I v poválečné době smrt si vybírala další a další daň na životech. Ještě několik měsíců po osvobození bývalí vězňové koncentračních táborů umírali na infekční nemoci nebo na následky věznění. Banderovci táhli z Ukrajiny přes Polsko a ČSR do Bavor a mnohde zanechávali svou krvavou stopu. Mezi oběťmi této doby byli i sudeti.

O této otázce na stránkách Práva z 24.7.2015 hezky mluvil prof. Jan Křen: „Třináct let jsem byl z české strany předsedou česko–německé komise historiků. Jsem hrdý, že komise ve zvláštní mezinárodní vědecké konferenci, mimochodem navržené z německé strany, toto falzum vyvrátila a dospěla k závěru, že obětí bylo 25 tisíc (v tom šest tisíc sebevražd) a s výhradou možných dalších pět tisíc. Naše část příslušné komuniké doplnila politováním i nad tímto proti minulým cifrám vlastně nevelkým údajem…

A ještě k odsunu, který byl v Československu na pokyn prezidenta Beneše proveden vskutku humánně, aspoň pokud to bylo v tehdejších podmínkách možné. Pro odsun byla zřízena zvláštní, dnes bychom řekli zdravotnická agentura vedená profesory Patočkou (bratrem známého filozofa) a Raškou.

Pro výbavu odsunu byla vyhrazena velká část léků, dodaných tehdy americkou UNRRA, v každém vagónu – dobytčáku byla německá zdravotní sestra, v každém transportu jeden dva němečtí lékaři, a dokonce byly jako ambulance přestavěny dva vagóny, připojované ke každému transportu. Zabránilo se epidemii tyfu a skvrnivky, kterými bylo německé obyvatelstvo postiženo, i když méně než tehdejší obyvatelstvo české. Americká i sovětská okupační správa tuto péči vysoce hodnotily. U nás byl odsun ovšem asi nejsnazší: přešli hranici a byli odsunuti.“ (Z článku „Gesto lítosti bez připomenutí okupace je polopravdou…“)

Je též málo známou skutečností, že transporty Němců, které byly vypraveny ze vzdálenějších míst v republice a směřující např. do Bavor, měly svůj jízdní řád, v němž bylo naplánováno několik zastávek v železničních stanicích, kde na ně čekala teplá strava nebo i nutná lékařská péče, převyšující možnosti doprovodného zdravotního personálu.

Když transport přijel do předem určeného hraničního místa, český doprovod v čele s armádním důstojníkem předával transport do rukou přebírajících vojenských orgánů amerických či ruských. Nevíme o tom, že by někdy transport nepřevzaly. Zjišťovaly však za účasti čs. strany stížnosti evakuantů, zapisovaly je. Stávalo se však občas, že neúplná rodina byla vrácena do ČSR, aby teprve po plném doplnění jejích členů mohla být nově přesídlena. Existovaly zvláštní formuláře, kam nedostatky byly zaznamenávány a jež sloužily k předání a k převzetí transportu.

Pro vytvoření úplných německých rodin, které mohly být úspěšně evakuovány, docházelo k propouštění Němců, kteří byli ve vyšetřovací nebo soudní vazbě, pokud se nedopustili zločinů s trestní sazbou nad 10 let. Někdy dokonce se ani vyšetřovaní německých pachatelů nekonalo a tito byli se svou rodinou odsunuti. K takovémuto humánnímu jednání byly i další důvody. Naše vyšetřovací a soudní kapacity byly v té době značně omezené. Němci po tisících vybili naše policisty, důstojníky, soudce i vojáky. Zavřeli nám vysoké školy a pět ročníků vzdělaných právníků nám chybělo. Neodstávaly se ani vězeňské kapacity. Naše území Němci silně poničily. V posledních dnech války dokonce zničily i některé sklady se zdravotnickým materiálem.

Ve dnech 16.–18. t. m. jednal jsem v Berlíně za účasti odborných expertů ministerstva národní obrany hlavního štábu (pplk. gšt. Žampach) a ministerstva zahraničí (mjr. Dr. Ševčík) s vedoucími osobnostmi americké a ruské okupační vojenské vlády v Německu o všech otázkách souvisejících se skončením transferu, resp. o modalitách organizace odsunu v posledních fázích. V rámci jednání učinil jsem návštěvu u amerického generála Lucia D. Claye a ruského genlejtnanta Lukjačenka.

Oba jmenovaní činitelé tlumočili mně dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu. V duchu tohoto pro nás potěšujícího uznání probíhala potom ovšem i všechna další jednání s americkými a ruskými činiteli, takže výsledek sjednaných dohod je pro nás optimální a poskytuje definitivní a plnou záruku, že transfer bude skončen včas a důsledně.

1) Pokud jde o transfer do ruského pásma, byl již v podstatě ukončen 19. září 1946, kdy převzaly Sověty poslední transporty. Zbytek stanovené kvóty – asi 20 000 osob – bude odsunut v době od 5.–15. října. Ruští činitelé poděkovali za vzorné vybavování transportů a přesné a bezvadné dodržování podmínek, které jim umožnilo zvládnutí obtížného úkolu.

2) Američané budou přijímati až do 31. října 1946 jako dosud po 4 vlacích denně. Po tomto dni sníží počet vlaků na 3–4 týdně, aby mohl zbytek k odsunu určených Němců být plynule odsunut. Toto řešení je pro nás velmi výhodné a poskytuje záruku, že nepatrný počet Němců, který po 31. říjnu 1946 dosud zůstane v Československu bude bez obtíží odsunut. Rovněž celá řada dílčích otázek technických byla v ovzduší velmi přátelském a srdečném dohodnuta k naší plné spokojenosti. Se zřetelem k těmto skutečnostem můžeme počítati s tím, že odsun Němců z republiky bude skutečně ke dni 28. října 1946 v podstatě ukončen.

* Archiv ministerstva zahraničních věcí, Německo 19454–1950, k 13, o 5, č. 201 004/46. Zpráva uložená v tomto fondu je nedatovaným a nepodepsaným opisem. Z dalšího materiálu je zřejmé, že československým vládním zmocněncem ve Spojenecké Kontrolní Radě pro všechny záležitosti transferu Němců byl pplk. Štěpán Andreas.

Na základě usnesení československé vlády ze 14. října 1946 byli pozváni do Prahy k oficiálnímu ukončení odsunu sovětští a američtí činitelé řídící odsun. Ve dnech 14.–18. prosince přijela delegace amerických důstojníkú (5 z Mnichova a 9 z Berlína) v čele s gen. mjr. Keatingem, zástupcem gen. Claye ve Spojenecké Kontrolní Radě. Slavnostní zasedání vyvrcholilo přijetím delegace prezidentem Benešem, který hosty dekoroval československým řádem Bílého lva. AMZV, Německo 1945–1950, k. 14, o 9, č. 247387/1946.

Ještě bychom měli dodat, že i Rakousko odsunulo ze svého území říšské Němce. O tom opět píše na stránkách Práva prof. Jan Křen: „Jenže i Rakousko odsunovalo a ve své tehdejší bídě všechny říšské Němce také okamžitě vypovědělo – a to nechci užít zlé slovo vyhnání; v nedávné studii profesora Rathkolba, první toho druhu v Rakousku, se odhaduje jako minimum 400 tisíc a bylo jich patrně asi mnohem víc. Dokonce ve Vídni nosili Němci bílé pásky.“

V rakouských školách po válce zmizel předmět němčina a byl nahrazen pojmem mateřština. Až tak daleko Rakušané tehdy šli. Útočí snad kvůli tomu SL na Rakousko? Nikoliv. Tam dokonce existuje rakouská odnož sudetoněmeckého landsmanšaftu, která je vůči nám často štvavější, než jejich mnichovská matka. Jejich tiskový orgán „Sudetenpost“ taktéž.

Na závěr je třeba zdůraznit, že jsme mluvili jen o řádných odsunech německého obyvatelstva. Tzv. divoké odsuny probíhaly zpravidla v době několika týdnů po skončení války. Ač jim lze mnohé vytýkat, nelze zapomenout, že byly dítky těžké poválečné doby. Jedno je však jisté. Podstatně v některých místech osvobozeného Československa snížily napětí mezi Čechy a Němci tak, že nedošlo mezi nimi k místním či regionální m konfliktům. Vyžádaly si však oběti na životech. Litujeme každou takovou oběť. Ale v tehdejších poválečných dnech asi tomu nemohlo být ani jinak. Vzájemná nenávist byla tehdy velmi silná.

A ještě jedna skutečnost je důležitá. Naši kritici říkají, že o přesídlení německého obyvatelstva z Československa spojenci v Postupimi rozhodli až 2. srpna 1945, kdy byly zveřejněny dokumenty, týkající se jednání i závěrů konference. Co bylo před tím, byly tzv. divoké odsuny, ke kterým nemělo docházet. Něco pravdy na tom je. Podívejme se však do některých dokumentů Postupimské konference. Můžeme se tam dozvědět, že otázku přesídlení Němců z Československa otevřel na konferenci W. Churchill, ne tedy Stalin, jak někteří dobráci neustále tvrdí. Britský premiér s poukazem na to, že v ČSR jsou i říšští Němci a němečtí utečenci z východních oblastí, a není jich malý počet, se divil, že přesídlování německého obyvatelstva od nás probíhá tak pomalu. Byl tím zklamán. Stalin mu vysvětloval, jak přesídlení Němců z republiky probíhá a dodal, že již hodně Němců je v sovětském okupačním pásmu. V průběhu této diskuse odmítl W. Churchill přijímat německé obyvatelstvo z Československa do britského okupačního pásma. To podstatné, co chceme ještě zvýraznit je, že vítězní spojenci v Postupimi předpokládali, že k odsunu německého obyvatelstva od nás již dochází, nestavěli se proti němu a W. Churchill byl nadto zklamán pomalostí odsunu. Podle něj měl odsun probíhat rychleji.