Vydáno 09.06.2020 | autor: Hana Bukáčková
Jako by se budoucnost v době sociální izolace na chvíli vypařila. Lidé se s nostalgií obraceli do bezpečné minulosti a vzpomínali na svět, který kdysi býval v pořádku. Internetem kolovalo nespočet výzev a seznamů zásadních knížek, obrazů, písní nebo alb. Tuzemských hudebníků jsme se proto zeptali na desku, případně hudební zážitek, který jejich život nasměroval k hudbě.
ANKETA #3: Která alba změnila život Davidu Stypkovi, Jindrovi Polákovi, Kubovi Rybovi a dalším?
Ve třetím díle ankety David Stypka prozradil, jaká hudba mu učarovala, když mu bylo jedenáct, Jindra Polák zavzpomínal na KISS, díky kterým si pořídil svou první kytaru, a Czenda Urbánek zavzpomínal, pro jaké album vyrazil jako patnáctiletý kluk poprvé sám do Prahy. Odpovídali také Kuba Ryba, Ema Brabcová, Honza Křížek, Volt z UDG a Martin Kašperský z kapely Květy.
Myslím, že alb, která mi změnila život, bylo víc. Pokud mám ale jmenovat to nejzásadnější, tak musím říct Nimrod od Green Day. Pamatuju si, že na nějaký zahraniční hudební stanici, asi MTV, jsem u spolužáka viděl klip od Green Day k písni Basket Case a bylo jasno.
Šel jsem si do knihovny půjčit jejich album a doma jsem si ho přehrál na kazetu. Obal na ni jsem si pak vyrobil tak, že jsem si černobíle okopíroval a povystříhával booklet. Tahle vlna popovějšího punkrocku mě neskutečně oslovila.
Asi někdy v polovině devadesátek jsem se ráda hrabávala mojí starší ségře Matyldě v šuplíku s kazetama. Tehdy se kamarádila s takovým klukem, který si říkal Karkůlka. Hulil trávu a ucházel se o ségru, ale prej byl na ni moc malej, takže z toho nic nebylo. I tak nám ale přinesl do rodiny vlastně tehdy zásadní hudbu a díkybohu za něj. Vzpomínám si, jak jsem poslouchala Waltari, Nirvanu, Pearl Jam, Soundgarden nebo Smashing Pumpkins.
Khoiba interview: Comebacková deska je hlubokým ponorem do našeho světa
Kazeta, která se mi ale nejvíc zapsala pod kůži, byla od Faith No More. Na jedné straně bylo nahrané album The Real Thing, a na druhé Angel Dust. Doteď mi ty dvě desky splývají, vnímala jsem je tehdy jako jedno album. Hudba z něj mi úplně učarovala. Tenkrát jsem vůbec nepřemýšlela proč, prostě to tak bylo. Když se nad tím ale trochu zamyslím, tak mě moc bavily melodické a harmonické linky, častá střídání dur a mol, určitá vybalancovaná temnost s hravostí a samozřejmě živelnost v hlase Mikea Pattona. Dodnes si to ráda poslechnu. Vlastně to na mě promlouvá pořád stejným způsobem jako tehdy, a to je mimořádné.
Albem, které mi změnilo život, je jednoznačně první deska The Beatles s názvem Please Please Me. Tahle nahrávka, kterou miluju už od dětství, zásadně formovala můj hudební život. Dalo by se bez nadsázky říct, že je tato britská skupina důvodem, proč dělám muziku. Už jako malého kluka mě naprosto fascinovala a nikdy jsem nepřemýšlel, že bych ve své životě dělal něco jiného, než skládal písničky a byl známej a uznávanej muzikant.
The Beatles a jejich písničky jsou pro mě hudební mateřské mléko. Je v nich úplně všechno, co lze od popu očekávat. Skvělé melodie i harmonie, dravej rytmus, rockenroll a zároveň klidnější romantické polohy. A samozřejmě texty o lásce. Smutný i veselý písničky.
VIDEOPREMIÉRA: Vizionář Honza Křížek věští dobrý léto
Důležitá je pak samozřejmě také sama kapela. Ringo, George, Paul, John jsou pro mě bohové! Musím se přiznat, že až později mi došlo, že za vším tím úspěchem stojí také perfektní tým v čele s hudebním producentem a géniem, jakým rozhodně George Martin byl. Dodnes miluju všechna alba skupiny, neztratila pro mě nic ze své kvality ani zvuku. Jsou prostě absolutně nadčasová. A líbily se mi i filmy, ve kterých The Beatles hráli. Když dávali v kině v Kostelci nad Orlicí tři dny za sebou Perný den, byl jsem na všech promítáních. Bylo mi tehdy tak deset let.
V tomhle ohledu je výběr jakéhokoliv „nej“ přinejmenším ošemetný. Omezím se na album, které nejspíš výrazně předurčilo, co budu poslouchat v následujících letech. V roce 1991 grungeová scéna vyplivla desku Ten do té doby neznámých Pearl Jam. Pamatuju si, že mi tehdy sedlo jako hrnec na prdel. Bylo to v mé éře Kabátů s jejich Má ji motorovou, v podstatě český thrash metal. Vím, jak moc divné je dát dohromady Pearl Jam a Kabát. Jasně, že vím. Ale přesně tahle fúze se mi tehdy odehrála v hlavě a kdybych se hodně odvázal, dokonce bych našel nějaké styčné plochy.
LIVE: David Stypka a Bandjeez ve Frýdku-Místku překonali sami sebe
Nicméně Ten bylo prvním z dlouhé řady alb, které jsem Pearl Jam sežral i s navijákem a poslouchal je fakt hodně. V podstatě až po aktuální Gigaton, kdy jsem se buď nabažil, nebo se nepotkaly ty energie. Když teď poslouchám Ten po dlouhé pauze, pořád to funguje. Jsou tam zásadní písničky, a hlavně jsou to písničky. Vždycky jsem měl za to, že hudba Pearl Jam je v jistém smyslu endemit – a takovou vyhledávám v podstatě pořád. Muziku, která se vyvíjela částečně mimo hlavní proud s velkým podílem lokálních vstupů, ojedinělých talentů, což mělo za následek, že je ve výsledku prostě svébytná a originální.
Co se týče zahraniční muziky, tak mě jako první oslovily desky The Beatles. Pamatuju si přesně ten okamžik, kdy coby předškolní dítě sedím v obýváku u gramofonu a pořád dokola otáčím Abbey Road. Příšlo mi to neuvěřitelný. A ještě neuvěřitelnější mi přijde, že mi to vydrželo doteď.
Pak už to šlo dál, oblíbený kapely přicházely a zase odcházely, ale ti Beatles tam zůstali pořád. Z české muziky měli rodiče doma kazetu Furt rovně od Mňágy a Žďorp. A ta mi taky přijde i dneska skvělá.
Patnáct let poslouchám velmi často album Žně od Oldřicha Janoty. Hraje tam svoje písně v triu s Pavlem Richterem a Lubošem Fidlerem. Je to magická nahrávka pocházející z koncertu v Brně v roce 1984. V první polovině vystoupení hrají všichni tři na akustické kytary s podivným laděním. Zní to, jako by každý hrál v jiném rytmu a jiném ladění. Minimalistické figury se proplétají pokaždé v jiném souzvuku a celé to působí hypnoticky.
Oldřichovy texty jsou nesmírně imaginativní. V průběhu koncertu se začnou ozývat zvuky zpomalených pružin a taky elektrická kytara používaná způsobem, který tady v té době nikdo neznal. Většinu času se tam ani nezpívá. Je to velmi přátelská nahrávka, na které se dá pokaždé najít něco nového. Nikdy nevyšla oficiálně. Vydalo ji Fist Records, což byla předrevoluční samizdatová firma Mikoláše Chadimy. Písně vyšly až o mnoho let později v jiných nahrávkách na různých albech. Ale moje srdce je navždy v téhle staré kazetě.
Květy interview: Elektronika není o zvuku, je to stav mysli
Těch alb, které mě v dětství a v pubertě ovlivnily, je spousta, ale asi nejzásadnějším navždycky zůstane The Best of Solo Albums od KISS. Desku jsem objevil náhodou mezi LPíčky svých rodičů a vůbec jsem nechápal, co je to za čtyři podivně zmalované paní na obalu! Dodnes si pamatuju ten okamžik, kdy zazněla píseň Tonight You Belong To Me od Paula Stanleyho. Pomalý úvod přešel v rockový kytarový riff a já měl husí kůži úplně všude.
Příběh českého hitu: Jelen - Magdaléna
Netušil jsem, co to je za muziku, ale věděl jsem, že přesně tohle chci v životě dělat. K Jelenovi od té chvíle vedla ještě dlouhá cesta, ale právě tohle byl okamžik, díky kterému jsem si pořídil první kytaru a začal psát vlastní písničky.
Zásadních alb, které mě ovlivnily, je několik. Ale pokud mám vybrat jedno jediné, tak to bude album Superunknown od
Soundgarden. Bylo to moje vůbec první CD, které jsem si pořídil. První rocková kapela, kterou jsem objevil já sám. Nikdo kolem to neposlouchal. Ale mně to učarovalo. Do dnes nechápu, jak se mi to podařilo, ale v mých patnácti letech jsem sedl v Čáslavi na vlak a jel jsem do Prahy do Bontonlandu pro tuhle placku. Kluk, co do tý doby nikam sám nevytáhnul paty. A to jen kvůli písničce Black Hole Sun, kterou tenkrát hrály v Esu a mě úplně zhypnotizoval ten klip, kde opékaj bárbínu na ohýnku.
Post-It vydali po deseti letech nové EP. V Akropoli ho křtila Martina Pártlová
Z celý desky se mi líbila jen tahle písnička, zbytek byl pro mě v tu dobu naprosto neposlouchatelnej, ba dokonce příšernej! Ale poslouchal jsem to pořád dokola, tam a zpátky, až jsem to dostal pod kůži a znal to celý nazpaměť. Když slyším dodnes jakoukoliv písnička z tohohle alba, tak mě mrazí. Chris Cornell byl, je a pro vždy bude můj bůh a pěveckej guru!
Text: Hana Bukáčková, foto: archiv
Témata: Rybičky 48, Ema Brabcová, Khoiba, Honza Křížek, David Stypka, UDG, Květy, Jelen, Post-It
