Praha 12 (odkaz na titulní stránku)  Praha 12 - Oficiální web městské části

Ivan Prokofjevič Kurilovič (1911-1976)

Velitel výsadku, kterého jeho spolupracovníci znali pod krycím jménem plukovník Richard Suliga, se narodil jako Bělorus v obci Staromlyny. Po první světové válce, ruské občanské válce a polsko-sovětské válce 1919-1921 připadla tato část Brestské oblasti (dnešní Bělorusko) Polsku. Roku 1930 spolu se svými rodiči emigroval do Argentiny. Během španělské občanské války (1936-1939) odešel roku 1938 bojovat jako dobrovolník do mezinárodních brigád a během bitvy na Ebru utrpěl zranění nohy. Ze Španělska se dostal do internačního tábora ve Francii, odkud se mu podařilo uprchnout. Po pádu Francie v létě 1940 se zapojil do místního levicově orientovaného hnutí odporu. Roku 1943 se mu podařilo ilegálně se dostat prakticky přes celou okupovanou Evropu do východního Polska, respektive na západní Ukrajinu, kde se zapojil od organizace partyzánského hnutí v rámci takzvané Rady pěti. V březnu 1944 přešel blížící se frontu a přihlásil se do Rudé armády, do níž byl přijat v květnu v hodnosti prostého vojína. S ohledem na jeho bohaté zkušenosti s ilegální činností v týlu nepřítele byl již 17. června vysazen spolu s radistkou Donskou u Lvova. Za frontou plnili zpravodajské úkoly až do osvobození Lvova koncem července 1944 – první operace Lukaševič (podle Kurilovičova volacího znaku) byla hodnocena jako velmi úspěšná. Někdy během podzimu 1944 měl být vysazen do týlu nepřítele ještě jednou, ale o druhé operaci Lukaševič nejsou dostupné žádné informace. Lze ale spekulovat o tom, že mohlo jít o zpravodajský výsadek do oblasti Slovenska, či Podkarpatské Rusi, pravděpodobně opět s radistkou Donskou. Tuto hypotézu lze podpořit tím, že Sověti se snažili pro zpravodajské výsadky do Čech vybírat adepty, kteří měli zkušenost s kulturním a jazykovým prostředím cílové plochy. Jedná se ale zatím jen o nepodloženou hypotézu. Výsadek u Prahy byl jeho třetím bojovým seskokem.

Ludmila Alexandrovna Donskaja (1923-?)

Radistka s krycím jménem Galika a volacím znakem Symvol se narodila v Charkově (dnes východní Ukrajina) a přes svůj nízký věk byla ve skupině nejzkušenější, neboť se mělo jednat o její sedmý bojový seskok. Bojovala ve válce od napadení SSSR Německem, první půlrok v řadách partyzánské jednotky. Koncem listopadu 1941 se přihlásila do Rudé armády a bojovala na Jihozápadním frontu, přičemž utrpěla jedno lehké zranění. Od roku 1943 byla zařazena ke zpravodajskému oddělení (GRU – glavnoje razvěditelnoje upravljenije – hlavní správa rozvědky) štábu 1. ukrajinského frontu. Následně absolvovala šest výsadků do týlu protivníka. Při jedné operaci zůstala jako jediná přeživší, v dalším případě se jí podařilo uniknout z obklíčení jagdkommanda i s radiostanicí. Nejméně jednou byla členkou Kurilovičova výsadku (u Lvova).

Štefan Šahur (3. listopadu 1914-?)

Narodil se 3. listopadu 1914 v městečku Závadka na Podkarpatské Rusi a v letech 1936-1939 sloužil v československé armádě u horského dělostřelectva na Slovensku. Do SSSR utekl z Maďary okupovaného Podkarpatska v červnu 1940 na druhý pokus, nicméně podobně jako většina Rusínů byl následně odsouzen za ilegální překročení hranic na 5 let nucených prací. Propuštěn byl poté, co se přihlásil do formující se československé jednotky a 16. listopadu 1942 byl zařazen v Buzuluku k 1. praporu. Absolvoval poddůstojnický kurs a působil jako instruktor radiovýcviku. Roku 1943 prošel boji o Kyjev a u Žaškova, za což jej prezident Beneš dekoroval Československým válečným křížem. Poté se přihlásil do řad 2. čs. paradesantní brigády. S ní prošel roku 1944 počátečními boji karpatsko-dukelské operace, poté byl stažen k rotě zvláštních úkolů a s několika kolegy se měl pokusit o přechod fronty do týlu protivníka na Podkarpatskou Rus. Tato operace se ale nezdařila. Taktéž k výsadku do týlu byl již jednou vyslán, ale letoun se pro špatné počasí musel vrátit. V noci na 19. února 1945 tedy šlo o jeho první seskok. Noc výsadku

Cesta k cíli byla podle hlášení kapitána letounu poručíka Morozova velmi dramatická. Jeho stroj s číslem 11 byl napaden německým nočním stíhačem, kterému se mu ale se štěstím podařilo uniknout a skrýt se v mracích. Během honičky ale s letounem prudce manévroval, což zaskočilo výsadkáře ověšené těžkou výstrojí v přepravním prostoru. Tehdy došlo k nehodě, kdy se Ludmile Donské otevřel padák a stal se tak nepoužitelným. Poručík Morozov jí prý poté nabídl vlastní padák, což radistka odmítla a vrátila se zpět na základnu. Výsadek byl tedy od počátku oslaben o jednoho důležitého člena. Navíc nejspíš díky honičce poručík Morozov mírně zabloudil a místo u Jílového vysadil parašutisty z výšky asi 600 metrů mezi Jesenicí a Průhonicemi do prostoru zámeckého parku. Kurilovič se Šahurem se úspěšně sešli, ale protože se v neznámém prostředí nedokázali zorientovat, zakopali padáky a vysílačku a vyčkali do rána. Poté co se v parku objevili lidé, optali se Jaroslava Jíry na další cestu a úspěšně dorazili do Nechánic k Hluchým.

Budování rezidenční sítě

Večer 19. února se vrátili pro vysílačku a již 20. února dorazil Kurilovič k Ljubomíru Seykorovi do Komořan, aby navázal další kontakty. Pravděpodobně týž den se přestěhoval k Josefovi Olivovi na Točnou do č. p. 76.

Velmi rychle došlo k napojení na místní odboj. Prostřednictvím Ljubomíra Seykory byla zapojena spolupracující skupina „Milada“ – tu představovalo propojení modřanského ilegálního národního výboru vedeného Františkem Kolmanem se skupinou Obrany národa reprezentovanou štábním kapitánem Miloslavem Zatřepálkem. Výsadek také velmi rychle vybudoval dvě vlastní rezidenční sítě, v jejichž čele stáli Josef Hluchý z Nechánic (rezidentura „Dub“) a Olivův zeť Karel Ciryn (rezidentura „Kazan“) z Lysé nad Labem. Zprávy z obou rezidentur se daly navzájem ověřovat, neboť jak Josef Hluchý, tak Karel Ciryn pracovali v pražské Aerovce.

Celá síť měla 35-40 spolupracovníků, pokrývala Prahu a okolí včetně cvičiště SS Benešov a výcvikového prostoru Milovice. Skupina předala řadu zpráv o lokalizaci německých jednotek a skladišť, mezi nejcennější zprávy patřilo umístění štábu maršála Schörnera u Jaroměře (předal škpt. Zatřepálek) a organizační struktura pražského gestapa, včetně jmen a adres (předal český kriminalista Josef Čižinský). Již několik dnů po seskoku žádal Kurilovič o vyslání dalších dvou radistů.

K procházce po Stezce svobody můžete využít také mobilní aplikaci ČsOL Mapix, kterou si můžete zdarma stáhnout v tomto odkazu↗.