Patřil maršál Radecký k velikánům české historie? Přál si tu být pohřben, ale skončil ve Vídni
„Maršál Radecký měl vše, co potřeboval. Talent a štěstí, které je také zapotřebí, a boji se nikdy nevyhýbal,“ říká historik Jiří Rak. A přitom stačilo málo a vojákem by nebyl. Byl to drobný chlapec, který se údajně k vojákům nehodil právě „zdravotním pohledem“, ale protože Josefa Václava Radeckého provázela zarputilost už od dětství, nejenže se stal vojákem, ale také vojevůdcem, který získával obdiv a respekt a nesmazatelně se zapsal do historie.
Ostatně vojákem byl dlouhých 72 let a sloužil pěti císařům. Historik Jiří Rak dodává: „Bojoval nejdříve proti Turkovi, pak proti Napoleonovi a nakonec proti revolucím. Tedy proti všem nepřátelům habsburské říše.“
A dodejme, že za to byl váženým právě u císařského dvora. Dokonce měl být pohřben v císařské vídeňské hrobce u Kapucínů. Že k tomu nedošlo je už jiný a vlastně docela úsměvný příběh.
Jeho rodištěm byla vesnice Třebnice u Sedlčan, kde se v roce 1766 narodil v rodině nepříliš zámožné nižší šlechty, velmi záhy osiřel, ale „jeho předkové patřili ke stavitelům svatovítské katedrály“, uvádí Jiří Rak.
Jeho vojenská dráha zahrnovala jeden úspěch za druhým, nesmazatelné stopy zanechal ve vedení bitvy u Lipska v roce 1813, kde byla poražena napoleonská vojska.
Radeckému se ale v té době zhoršovalo zdraví a lékař mu jako terapii na vypětí doporučil sklenku červeného denně. Ale kde ve válce shánět víno? Téměř neřešitelná otázka.
O této doporučené terapii se dozvěděl ruský car Alexandr, a tak každý den za Radeckým přijížděl ruský kozák z carova doprovodu se stříbrnou lahví bordeauxského vína a stručně sdělil: „Dobrý car Alexandr posílá Vaší excelenci doušek.“
Rakouský skladatel Johann Strauss starší složil Radeckého pochod:
A zastavme se u toho, zda patřil k českým zemím, protože se často zdá, jako by nebyl „náš“. Ale stačí si pročíst archivní dokumenty a jedním z ilustrujících důkazů je dopis maršála Radeckého z roku 1849, který byl adresován obyvatelům Berounského kraje.
Právě od nich totiž obdržel čestné občanství a v poděkování mimo jiné napsal: „Památka, věnovaná mi rodinami z dědinek milých z krásné vlasti české, z dědinek, v nichž jsem útlé mládí své strávil, z míst, kde i kosti mých drahých rodičů práchniví. Ku kostem po otcích svých složil bych rád i své po těchto nesnázích dlouhého a často strastiplného živobytí, v lůno milené vlasti mé české.“ Dopis napsal sám a česky.
V Itálii umírá ve svých 91 letech a bohužel ne na bojišti, ale po nešťastném pádu, kdy si zlomil krček v noze. Po celé zemi za něj byly slouženy bohoslužby, ostatky vystaveny v Miláně a posléze byl pohřben ve Vídni, takže mu nebylo splněno jeho přání, aby se vrátil „v lůno milené vlasti mé české“, jak si sám přál.
Vztah vůči němu se ale v historii proměňoval – od obdivu 19. století přes zásadní přemet po vzniku Československa. A tak jsme dnes v situaci, že je třeba si odpovídat na otázky, proč tomu tak bylo? Čím se dotyčný provinil, anebo neprovinil a stal se jenom jistou obětí historie?
Jednoznačné ale je, že Čech a zároveň ve službě Rakušan a rakouský vojevůdce maršál Radecký patří k velkým postavám světové historie vojenství.
