InzerujTEĎ

 
 
 

Kdy a kam

  • Povídání o Marrakéši a okolí očima 2 studentek

    středa 24.4 18:00 - Dvorek U Koníčka, Vodňany

  • Bookstart – s knížkou do života – setkání rodin s dětmi

    středa 24.4 9:30 - Knihovna, Volyně

Zobrazit všechny události
 
 
 
 

Letní a zimní čas

V roce 2018 skončila v EU debata o letním a zimním času. Každý stát se má zařídit podle svého. Téma se odsunulo do pozadí, momentálně není na stole. Co vyhovuje vám?

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Vyučovat angličtinu lze po celém světě. Jana Kašparová je toho příkladem

Jana Kašparová

Jana Kašparová

STRAKONICE – Jana Kašparová (34) je učitelkou angličtiny. Má za sebou řadu zajímavých cest do zahraničí, kde ještě v rámci studií působila jako lektorka a dobrovolnice při výuce angličtiny. Strakonická rodačka má blízko jak ke sportu, tak i k přírodě a vesnickému životu. Život ve velkoměstech jí neláká. Podělila se o své poznatky z cest, které zažila, než se po letech vrátila do školní třídy ve Volyni.

 

Jak přijde Češka na nápad jít učit angličtinu do světa a kde všude jste působila?

Šest let jsem působila jako odborný asistent na katedře anglického jazyka a literatury Filozofické fakulty v Plzni. Za tu dobu jsem měla možnost vycestovat do mnoha rozmanitých koutů světa od východu na západ. Navštívila jsem Nový Zéland, Spojené království, Irsko, Spojené státy, Ukrajinu. V roce 2016 jsem se se všemi na katedře rozloučila a odletěla v červnu již s platným vízem Work&Travel do Kanady na konferenci Asociace sportovní literatury, kde jsem měla jako doktorandka fakulty příspěvek. Primárně jsem do zahraničí ale necestovala s cílem vyučovat cizí jazyk, hledala jsem změnu a odjížděla za poznáním a splněním dětského snu. Osud tomu ale asi chtěl, a tak jsem měla možnost po dvě léta učit anglický jazyk na mezinárodní letní jazykové škole v Torontu a nakonec jsem od podzimu 2016 pracovala jako e-learning monitor na základní a střední škole na severu Kanady, kde jsem našla druhý domov a zůstala další tři roky až do léta 2019.

Které země vám přirostly k srdci?

Všechny země, které jsem navštívila, mne něčím zaujaly. Má-li člověk možnost strávit v neznámé zemi týdny či měsíce s místními, pak teprve pozná, jak to v dané zemi funguje. A jsou to právě lidé, kteří mají zásluhu na tom, že vám nějaké místo nakonec přiroste k srdci. Moje srdce stále ještě z části bije pro malou vesnici na břehu Severního ledového oceánu, jejíž komunita a lidé se mi stali na tři roky rodinou. Vesnice, kde jsem žila, se jmenuje Tuktoyaktuk, což v jazyce Inuvialuitů znamená: vypadá jako jelen karibu. Je to malé osídlení v severozápadních teritoriích Kanady, kde na břehu Severního ledového oceánu žije kolem 850 lidí.

Jak tam lidé žijí?

Babička ráda říkává, že chléb je všude o dvou kůrkách. A má pravdu. Jen ve světě za polárním kruhem si ho ukrojíte třeba během polárních nocí, kdy slunce nevychází, nebo naopak během dní takzvaného půlnočního slunce, kdy slunce nikdy nezapadá za obzor. Zima je dlouhá. První sníh mnohdy přichází už na konci srpna a ledy začínají tát až v květnu. Jaro trvá týden a léto patří hlavně komárům. A dalo by se pokračovat.

Kde jste bydlela a jak vypadají domovy místních lidí?

Každý rok jsem bydlela v jiném domě, jednou dokonce v provizorním B&B (Bed & Breakfast). To byl zajímavý zážitek sám o sobě. Nemohla jsem si vybírat, pracovala jsem jako dobrovolník a ubytování mi tedy zajišťoval zaměstnavatel. Bydlení je na severu velký problém i pro místní. Domy jsou velice skromné, dřevěné a stojí na podpůrných pylonech, které mají za úkol zabránit tomu, aby se domy nebořily, když začne tát permafrost - trvale zmrzlá půda. Kvůli nízkým teplotám po většinu roku, které mohou klesnout i pod mínus padesát stupňů, ve vesnici neexistuje kanalizace nebo vodovod. I přesto je ale v domech teplo a většinou velmi útulno.

Cestovala jste sama nebo vás bylo více Čechů?

V zahraničí jsem cestovala a žila sama, jediná Češka ve vesnici. Nicméně v průběhu mého pobytu v Kanadě jsem měla možnost poznat několik svých krajanů a s některými jsem stále v kontaktu.

Dá se říct, kteří studenti ve světě se učí nejlépe nebo nejrychleji?

Nebudu srovnávat. Dost dobře to nejde. Každý student je jiný a má k učení jiné předpoklady a jiné zázemí. Mými hodinami prošli studenti všech možných věkových kategorií, od nejmenších po největší, rozličných národností. Dobře se učí ti, kteří k tomu mají vlastní vnitřní motivaci. Učí se, protože sami chtějí.

Znali alespoň někteří vaši studenti Českou republiku?

Ano, možná překvapivě, ale setkala jsem se s mnoha studenty, kteří věděli o České republice. Jeden z nich dokonce Česko v roce 2015 navštívil jako hráč hokejového výběru Severozápadních teritorií při účasti na hokejových hrách mládeže.

Jste z hokejové rodiny, prý jste v zámoří stihla shlédnout i Světový pohár...

Ano, v době konání Světového poháru v roce 2016 jsem bydlela v Torontu a měla tak možnost vidět náš národní tým v akci.

Jak se vám v Torontu líbilo?

Toronto je kosmopolitní metropole a potkat v ní rodilého Kanaďana je nelehký úkol. Je to město, které žije ve dne i v noci. V Torontu jsem strávila tři měsíce a navštívila snad všechny turisticky známá místa, včetně hokejové síně slávy nebo nedalekých Niagarských vodopádů. Měla jsem však šanci podívat se i do míst méně oblíbených. Určitě to stálo za to, i když bych v takovém místě žít dlouhodobě nemohla. Dávám přednost venkovu.

Kde se podle vás žije nejlépe?

Na to si opět dovolím neodpovědět. Všude se žije víceméně dobře, je to o přístupu k životu samotnému. Nicméně měřeno českými standardy, máme se v Evropě skutečně báječně.

Zažila jste nějaká neobvyklá setkání?

Kde začít a které vybrat? Takových setkání bylo hodně a každé mě něčím obohatilo. Potkala jsem mnoho dobrodruhů a cestovatelů se zajímavými osudy, dala by se o nich napsat kniha. Ze zvířecí říše mohu zmínit bílou velrybu běluchu, ledního medvěda a nespočet lišek, které nás často provázely na procházce za městem.

Co děláte teď a jaké kroky v budoucnu plánujete?

Momentálně pracuji jako učitelka a ředitelka na soukromé česko-anglické základní škole ve Volyni. Žádné velké plány do budoucna nemám, nikdy moc neplánuji. Budu se i dál věnovat dětem ve škole, užívat si čas strávený se svou rodinou a znovu poznávat krásy Čech. A kdoví, co dalšího život přinese.

 

Diskuse k článku - napište váš názor
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace