Umělecký soubor Slovanský tyátr při Slovanském gymnáziu Olomouc už provozuje svou činnost přes více než 15 let a za tu dobu ušel dlouhou cestu od komedií i k vážnějším kusům. Ve své čerstvé premiéře z 27. ledna letošního roku, kdy v Divadle na cucky uvedl Čapkovu Věc Makropulos, se můžete přesvědčit, že i náctiletí svedou ztvárnit dlouhověkost, ba skoro věčnost. Jaké jsou radosti i úskalí středoškolského volitelného předmětu převlečeného za regulérní divadelní soubor, jsme si povídali s uměleckým šéfem Zdeňkem Vévodou, který je zároveň i jeho režisérem.
Jsi bývalým studentem Slovanského gymnázia a divadelní vědy v Olomouci. Postupem času ses stal z herce uměleckým šéfem a režisérem souboru Slovanský tyátr, ale Tvoje primární náplň práce je trochu jiná. Čím se vlastně živíš?
Po škole jsem si založil živnost a věnoval se hlavně videoprodukci. Sice nemám technické vybavení na to, abych tvořil televizní reklamy – děláme s kolegy spíše nízkonákladové projekty – ale začal jsem s videoobsahem pracovat především na sociálních sítích. Za ty roky jsem se naučil hodně o online marketingu a když po mně chce dnes někdo video, rovnou mu nabízím zpracování kampaně na míru se vším všudy. Pravidelnou praxi mám v tomhle ohledu v Divadle na cucky a nově třeba také na Slovanském gymnáziu, kde bych chtěl od příštího školního roku založit redakční tým, který by se sítím školy soustavně věnoval. Dlouhodobě se taky věnuji focení a grafice. Baví mě pestrost téhle mojí práce a co se týká aktivní divadelní tvorby, stala se z ní spíše oblíbená volnočasová aktivita.
Slovanský tyátr založila v roce 2003 Martina Bičová a Ty jsi byl u toho ještě jako student, že?
Ano, byl jsem tam do roku 2006 aktivním členem jako herec. Pak následovalo takové přechodné období a já myslel, že to pro mě skončilo. Nastoupil jsem na Univerzitě Palackého na divadelní vědu. Rozvrhově mi vycházelo účastnit se zkoušek souboru, tak jsem u něj zůstal v podstatě jako dramaturg. V roce 2009 jsme pracovali na inscenaci Poslední sen Olleho Johanssona, která byla zároveň i mou první režií. Považuji to za přelomový moment. Nejen že mě velmi namotivovala zpětná vazba autora hry Hynka Skotáka, se kterým jsme dnes dobří přátelé, ale také mi Martina Bičová následně předala umělecké vedení souboru.
Za ta léta, co soubor funguje, jste vyprodukovali skoro 20 inscenací, podle čeho tituly vybíráte?
Naši dramaturgii jsem nastavil tak, aby dlouhodobě dávala smysl a byla obhajitelná i před vedením školy. Pravda, Arnošt Goldflam (Modrá tvář) trochu vybočoval, ale jinak je to taková čítanková dramaturgie. Dělat na gymnáziu divadlo je samozřejmě aktivita navíc. Měl jsem obavu, jak na ni bude tehdy nové vedení nahlížet. My totiž běžně hrajeme dopolední představení pro studenty. Tak jsem si říkal, využijme toho a buďme jim užiteční. Třeba naše nejnovější inscenace Čapkovy Věci Makropulos v maturitním kánonu Slovanského gymnázia sice není, ale třeba na jiných školách ji zařazenou mají, a tak už jsme měli na představení i početnou skupinku maturantů odjinud.
Studenti přicházejí a odcházejí. Nezačínáš pokaždé od nuly?
Samotného mě vždy překvapí, jak dokážeme naroubovat na tu kterou skupinu titul, který jí sedne…
Mohou do výběru příštího titulu studenti zasahovat?
Při rozhodování o Maryše jsem zaslechl, že se prý studenti scházeli a domlouvali se, kdo a jak mě zkusí přesvědčit, abych od ní upustil. Nakonec to byla tak úspěšná inscenace, že jsme s ní byli dvakrát na Hronově (smích). Zpravidla to probíhá tak, že na začátku vyberu přibližně čtyři tituly. Studenti si je přečtou, splní si tím něco z maturitní četby a pak spolu provedeme výklad textů. Následuje společná evaluace, která sice nikdy neměla rozhodující váhu, ale důležité je mít od studentů zpětnou vazbu, jak na texty nahlížejí, jaká témata je baví, kde cítí inscenační potenciál. Například jednomyslná shoda celého souboru ve výběru Věci Makropulos mě hodně překvapila. Ve hře byl ještě třeba Shakespearův Večer tříkrálový nebo Návštěva staré dámy od Friedricha Dürrenmatta.
Máte nějaké třetí oko. Kdo u vás hraje roli dramaturga?
Postupem času jsem zjistil, že nám třetí oko chybí. Martina Bičová na zkoušky sice chodí, ale moc mi do toho, co se týká dramaturgie, nemluví. Věnuje se spíše hercům. U Racka i Věci Makropulos jsem na úpravě a výkladu spolupracoval s Petrem Čechákem. Racka mi pak v závěrečné fázi zkoušení reflektoval ještě Bořek Joura. Byla to pro obě strany příjemná zkušenost; rád se vrátil do domácího souboru a poskytl nám velice hodnotnou zpětnou vazbu, připravil pro děcka herecký workshop.
Divadlo hudby je v současné době v rekonstrukci a prozatím se situujete vesměs v Divadle na cucky. Jak řešíte problém s hracími prostory?
Divadlo hudby nám kapacitně vyhovovalo. Věc Makropulos jsme chtěli dělat ve specifickém hledištním formátu na arénu a v Divadle na cucky se to skrz náročná dopolední představení pro školu ukázalo i jako nutnost. V takovém uspořádání jsme do sálu schopni usadit až 90 diváků. Nicméně naše nároky na prostor se zvyšují, máme na repertoáru aktuálně tři tituly, jeden rozezkoušený a jeden před derniérou. Ředitel naší školy Radim Slouka už dlouhé roky neúnavně pracuje na tom, aby se ze staré tělocvičny gymnázia stala multifunkční hala. V podstatě je všechno připraveno, projektová dokumentace je hotová. Tam by mohly vznikat nové věci a bezproblémový pravidelný provoz divadla. Realizace ale závisí na vůli zřizovatele a případných sponzorech. Není vůbec snadné tyto cíle prosazovat, mnoho lidí nechápe, proč by měl být při škole k dispozici sál pro kulturu. Podle mě je to báječná investice. Nejenom do školní budovy a jejího vybavení, to je to poslední, ale především do studentů a potažmo i do kulturního a společenského života v celém městě, ne-li kraji. Vždyť Slovanské gymnázium má zvučné jméno daleko za hranicemi města i kraje.
Které inscenace vnímáš jako největší úspěch souboru?
Asi Maryšu a Naše furianty. Jak víš, tak k Maryše jsme se dokonce vrátili.
Z jakého důvodu?
Bylo to kouzlo okamžiku. Déjà vu. Měli jsme pojednou hereckou sestavu, která až neuvěřitelně odpovídala tehdejší generaci, takže nás logicky napadlo tuto inscenaci obnovit. Měnili jsme hudbu, některé škrty jsme vrátili do hry a mizanscéna byla stejná s drobnými změnami. Celý tvar se vyčistil. Furianti Maryšu ale podle mě převálcovali. Možná i proto, že to byla od nás po dlouhé době čistá komedie a lidi na ni byli natěšeni. Na festivalech měli Furianti bouřlivou odezvu. Jenže 25 lidí na scéně bylo těžké zkoordinovat a mělo to negativní dopady právě i na soutěžích. Nepovedla se nám celostátní přehlídka ve Volyni. Odtamtud nás prakticky vylili. Asi jsme byli přemotivovaní. K Hronovu scházel krůček, to nás bolelo.
A jinak mají studenti ambice a chtějí s inscenacemi jezdit na festivaly?
Martina říká, že studenti jsou od přírody soutěživý národ, takže ano.
Divadelní festivaly jsou častokrát největší příležitostí získat zpětnou vazbu. Jak se díváte na reflexi festivalových porot, je pro vás smysluplná?
Na festivalu ve Slavičíně jsme již prakticky inventářem. Z toho důvodu jsem chtěl letos jinam, například do Kojetína. Změna je důležitá i proto, aby se feedback poroty nezměnil jen v přátelské povídání o mé režii a srovnávání předchozí práce s tou aktuální. Mně to v podstatě k ničemu není, bojím se, že jako režisér jsem zcela nenapravitelný. Chtěl bych, aby stěžejní zpětnou vazbu měli studenti. Mívali z festivalové reflexe rozpačitý pocit a nabyl jsem dojmu, že by mohl být dokonce demotivující. Často to jsou mimořádně talentovaní mladí lidé, kteří výslednému tvaru přináší hrozně moc.
Je podle Tebe důležité se v divadle bavit?
Určitě. Málokdy se ale, pokud jde o komedii, v divadle skutečně bavím. Nemám rád prvoplánové vtípky. Užívám si, když jsem překvapený nebo když se s tím, co právě prožívám, setkám v divadle. Když mě pohltí mimořádný herecký výkon nebo když jsem vyprovokován, ať už jakýmkoliv způsobem k čemukoliv. Jednoznačně pro mě bylo jednodušší tvořit věci, u kterých se mají lidi smát než dumat nad tím, jak to ve skutečnosti Čapek v dané situaci myslel. To byla obrovská výzva. V náročnějších titulech mě baví momenty, kdy je humor skrytý a je potřeba ho odhalit.
Mnohdy zpracováváte komplikované a nejednoznačné texty. Například u Čechova to může být velmi složité vyložit situace správně. Stává se Ti se studenty, že u zkoušení zažijí „aha efekt“ a prohlédnou problematickou pasáž?
Většinou těsně před premiérou (smích). S jejich zkušenostmi není možné některé situace pochopit z textu. Je potřeba jim pomoct postavu rozkrýt do hloubky, zrelativizovat její čtení. Třeba u Racka se děj většinou odehrává mimo „záběr“. Děcka vstupují do procesu s vlastním výkladem, ale postupem času se to posouvá. Vidět, co je za situací, co je za obrazem, to přece rozvíjí kritické myšlení. A studenti by k němu měli být ve školách vedeni. Říká se jim třeba, že Maryša je hra o nešťastné holce, která byla přinucena ke svatbě. Může to pak působit, že je to jen laciná telenovela. Když si to ale rozebereme a zahrajeme, vede nás to k hlubšímu přemýšlení a příště se nenecháme jen tak opít rohlíkem a přesvědčit se, že tohle je jediný možný výklad. Uděláme si vlastní názor.
Pracujete se studenty i jinak než na čistém zkoušení. Mám na mysli i nějaká herecká cvičení?
Ano, snažíme se o základy dramatické výchovy, aby se sčuchli jako kolektiv a lépe se poznali, protože jsou z různých tříd. Musí si uvědomit specifičnost okamžiku a divadelního sdílení. Z mého pohledu bych cvičením asi měl věnovat více prostoru. Ale třeba Čapek nás stál hrozně moc času. Především na mizanscéně – tím, že šlo o arénu. Ten, kdo zrovna nehrál, poskytoval pohled diváka a upozorňoval na „slepá místa“. Bylo to otravné, ale stálo to za to. Dle mého to zafungovalo skvěle. Byl jsem z toho nadšený. Není tam prostor pro pitvoření a vymýšlení stylizace. Je to usazeno v celkem strohé scénografii a děcka fungují přirozeně na velmi malé ploše. Uvidíme, jak intenzivní herecký trénink bude potřeba při dalším zkoušení.
Jak zvládáte dvojí alternace, dvojí zkoušení?
Alternace máme u studentů, kteří maturují. Je to alchymie. Navíc je jich mnoho a já potřebuji obsadit všechny. Letos máme pět nováčků, ze kterých nikdy nevíš, co vyleze, ještě jsou ve vývoji. Baví mě ale pracovat s lidmi, kteří jsou divadlem naprosto nepolíbení, a ne se jen uzavírat se do nějaké exkluzivity, že dělám divadlo. Zajímá mě jeho atmosféra a všechno kolem něj a že tím můžu taky někomu pomoct. U práce se seniory v Divadle na cucky to bylo dost podobné. Zprvu jsem neměl tušení, co s nimi budu dělat. Po prvních deseti minutách jsem měl chuť utéct, ale pak jsme si začali vyprávět příběhy a došlo mi, že nejlepší bude se s nimi pustit do Malého prince. Bylo to v době, kdy mi Janeta Benešová, ředitelka mladoboleslavského divadla, v podstatě nabízela režii u nich. Nikdy jsem neměl kdovíjaké ambice a režie na velké scéně by mi asi dala mnoho zkušeností, ale senioři pro mě byli jasná volba (smích).
Stýská se Ti po herectví? Uvažuješ o tom, že by sis něco střihnul?
To víš, že jo. Člověk v divadle může vyzkoušet spoustu profesí. Prošel jsem všemi možnými způsoby, jak se v divadle realizovat, od herce až po kulisáka. Herectví byl pro mě prostředek, jak se vybít. Takový sport a forma očištění od nějakých zrůdností. Často jsem hrál negativní postavy, takže jsem ze sebe přirozeně filtroval všechnu tu špínu, co se na člověka hrne. Teď potřebuju dělat něco, abych tu negativní energii ze sebe dostal jinak. Zvažuju box, ale ještě jsem se do něj nepustil (smích). Zatím hrajeme s kamarády florbal, tam si můžu pěkně sprostě zanadávat… a taky rád běhám.
A už víš, na jaký titul byste se chtěli vrhnout příště?
Začali jsme zkoušet Komedii omylů od Shakespeara. A začali jsme ji zkoušet během dubna a května, takže online a popravdě to bylo dost divné. Už jsem se těšil, až se potkáme na klasické zkoušce. A protože chceme premiérovat už v srpnu, pokud všechno vyjde, a hrát open-air na nádvoří školy, zkoušíme taky venku a hrozně nás to baví. Plenér mi chyběl. Válet se v trávě a číst Shakespeara, co může být lepšího?
Na závěr se musím zeptat, jaké máš režijní vzory; co tvá inspirace?
Cenná režijní škola pro mě byla práce s Honzou Fričem, Jankem Mikušem a Aničkou Petrželkovou. Divácky mě dřív fascinovala tvorba Jana Mikuláška, rád se podívám, co nového dělá SKUTR, pobavím se novými divadelními vynálezy Handa Gote. A asi nikdy mě nezklamal Jirka Havelka, jehož dizertační práci Zmrazit čerstvé ovoce mimochodem na zkouškách pravidelně používám.
FOTO: archiv Zdeňka Vévody, Divadla na cucky a Slovanského tyátru
