TZ: Projektil 33 – novinka Nakladatelství UMPRUM

Projektil 33 – novinka Nakladatelství UMPRUM / Praha / 10. 6. 2020

„Mě zajímá hledání. Bytostně mě rozčiluje, když vidím hádéerko a filtry a vlastně to nemá nic společnýho s realitou. Pak se člověk podívá na fotku, která je blbě vyfocená, barák padá na bok, ale něco v ní je člověku bližší, než když jsou všechny vertikály srovnaný. Je to vyčištěný a mě to přestane zajímat.“ Adam Halíř, Projektil, strana 255

„Na těch fotkách a kresbách mi přijde skvělý, že nechtěný věci dostanou právo existovat. Když sem přijde někdo jako vy, začne si všímat věcí, který se jinak považujou za špatný, ošklivý. Architektura má asi působit krásně a dokonale, jako v časopise. Ale tady je to všechno trochu nedokonalý. Rozpraskaný dřevěný trámy, za fasádou roste popínavka… To vás baví – není to dokonalá kancelář.“ Ondřej Hofmeister, Projektil, o ateliéru Projektilu, strana 338

Pokud psát o hudbě je jako tancovat o architektuře, jak je na tom fotografování architektury? A co text, kresba, malba nebo video? Projektil 33 testuje hranice referování o architektuře na jedenácti realizacích ateliéru, který vešel ve známost cenami za Národní technickou knihovnu v Praze, vědeckou knihovnu v Hradci Králové nebo ekocentrum Sluňákov, stejně jako trvalým zájmem o veřejný prostor a otevřenou spolupráci napříč obory.

Na začátku několikaleté cesty za čtyřsetstránkovou publikací, která vyslala třiadvacet autorů za současnou architekturou po celé republice, stála otázka: „Jak by to vypadalo, kdyby tu budovu vyfotila Jarcovjáková?“ Jak by architektonickou realizaci viděl někdo, jehož přístup je slavně subjektivní, emotivní a zašpiněný životem? Koho nezajímají formálně dokonalé celky a jehož tvorba je protikladem fotografie architektury vyzdvihující stylizované objekty-sochy a přitom budící dojem racionálního odstupu a univerzální pravdy? „V časopisech a odborných publikacích se architektura většinou prezentuje krásnými fotografiemi bez lidí a bez života, jako prázdná scéna bez herců,“ vysvětluje motivace ateliéru Projektil architekti jeho člen Roman Brychta. V přesvědčení, že fotografie architektury potřebuje alternativu, která dokáže promlouvat nejen o objemech a diagonálách, ale o jejích uživatelích a tvůrcích, a ideálně o celé společnosti, se shodli s editorem a kurátorem Michalem Nanoru. „Předali jsme mu podklady všech našich realizací, Michal vybral 11 z nich, napsal k nim texty a vyzval 11 fotografů a 11 umělců. 11 x 3 = 33. Projektil 33.“ Nanoru volil ty, kteří se ve své tvorbě architekturou běžně nezabývají a společně směřovali k interpretaci architektury jako předpokladu určujícího život v blízkém i vzdálenějším okolí. Krom Libuše Jarcovjákové, která loni zazářila na světové fotografické scéně výstavou ve francouzském Arles, tak tři knihovny, školu, nábřeží nebo lesopark Projektilu dokumentovala módní fotografka z Londýna Hana Knížová, jedna z mezinárodně nejúspěšnějších soudobých galerijních umělkyň Eva Koťátková, nebo třeba fotograf a bubeník z pražské hardcorové kapely Václav Tvarůžka. Malíř Josef Bolf rekonstruoval vzpomínku na smíchovský ateliér Projektilu koláží fotografií a kreseb, Michal Pěchouček se v žižkovské Vozovně vrátil k malbě, košičtí pájkaři Jarmila Mitríková & Dávid Demjanovič nechali do brněnské Otevřené zahrady prohrabat gigantického krtka a Václav Jirásek si přivezl do kostela v Chrudimi tanečnice u tyče. „Koncept nabízel možnost dát vedle sebe některé z nejzajímavějších současných československých tvůrců, kteří by se jinak asi nesešli, natož aby se střetávali s architekturou. Anežce Hoškové jsme tím změnili život. Od doby, co namalovala půlměsíce Sluňákova, chce si vzít architekta,“ píše v úvodu Nanoru.

Fotografie, výtvarná díla a texty o stavbách byly v roce 2018 vystaveny v Praze v Centru současného umění DOX, ale od začátku směřovaly především do knižní podoby. V ní těsná setkání fotografií a dalších technik poskytují čtenářům ideální možnost zkoumat vedle sebe tendence různých typů komunikace. A třeba si ověřit, co považovali za tak samozřejmé, že o tom už ani neuvažovali.

„Po výstavě nás mrzelo, že jsme neměli možnost se všemi zúčastněnými jejich zkušenost s realizacemi a názory na zobrazování architektury probrat osobně. Tak jsme si vymysleli setkání s umělci u nás v ateliéru a o jejich záznamy knihu rozšířili,“ pokračuje Brychta. Poměr obrazu a textu v knize se tak narovnal a přibyl v ní další jazyk. Čtrnáct rozhovorů mezi architekty a autory reprezentací neformálně rozkrývá pozadí vzniku všech architektonických i obrazových děl, konfrontuje architekty s faktickým životem jejich návrhů a otevírá další otázky o hodnotách a způsobech práce v příbuzných disciplínách. Nebo taky o udržitelnosti a nekontrolovaném čůrání. Zvlášť plasticky se v nich profilují čtyři hlavy Projektilu – jejich pokora i smělost, askeze, demokracie, upřímnost a tolerance.

Krom obhajoby architektury coby budování vztahů a prostoru pro nejrůznější uživatele nebo argumentu proti stavebním i mentálním bariérám se tak kniha ještě víc odhaluje jako hledání rovnováhy mezi dokumentem a interpretací, technologií a intuitivností, nebo profesionalitou a neupraveností. „Tam, kde se neudělá kaluž, žádnou příhodu nemáš,“ odtuší v jednom z rozhovorů architekt Projektilu Adam Halíř. „Probíhá tu jakási nechtěná inscenace problémů avantgardy, binárních opozic purismu a lyriky, správné míry mezi krásou a funkcí, náznakem a doslovností. Mezi efektivitou rozumu a neuchopitelnou nepraktičností, kterou člověk potřebuje, pokud se nechce optimalizovat do pekla. Mezi těsněním a udušením. Je to i debata mezi populistickou přitažlivostí dekorace a autenticitou, mezi omyvatelně nestárnoucí dlažbou vzhledu dřeva a obkladem, který zešedne a rozpraská, mezi upřímným folkem a stadiónovým rockem. A to neznamená, že tahle kniha má něco proti Queen – jen se domnívá, že architektura si zaslouží i tři akordy a pravdu, zahuhlané distorze a obskurní disko, a to všechno v různých mixech,“ uzavírá Nanoru.

Kniha vychází dvojjazyčně, česky a anglicky.

Foto: Barbora Fastrová