Často si nedokážeme vysvětlit, proč se nám líbí konkrétní barva, proč se podvědomě obklopujeme věcmi a nábytkem v určitém stylu a designu. Pavel Martinek měl ale jasno mnohem dřív, než se pustil do rekonstrukce, která nakonec trvala celý rok. Před šesti lety se s kamarádem a majitelem činžovního domu dohodl, že třípokojový byt zrekonstruuje na vlastní náklady a ty si pak částečně odbydlí.
Dveře prošly jen částečnou repasí, kompletní by byla příliš drahá, ale vhodná skla do nich jsou dovezená až z Jablonce.
„Nejvíc mě ovlivnil rodinný dům Alvara Aalta (finský architekt a designér), který jsem kdysi navštívil v Helsinkách. Uvnitř to bylo spíš o náladě a materiálech, nic jen na efekt. Do takového domu vstoupíte a chcete v něm bydlet. Vždycky jsem si představoval, že nějak podobně si to doma zařídím,“ vzpomíná.
Nejprve zvažoval, jak optimálně vyřešit dispozici secesního bytu, přičemž vycházel z původního rozmístění místností s přijímací halou uprostřed. Nechal vyměnit staré podlahy i veškeré nevyhovující rozvody. Připouští, že přestože si všechno nakreslil, musel občas improvizovat. Jak se totiž ukázalo, zedníci nechali v některých místech víc malty než cihel. A tak například šatní skříň vyrobenou na míru bylo nutné napasovat až přímo v předsíni.
„Mám rád, když je zrekonstruovaný interiér zařízený jednou rukou, ale zůstanou v něm patrné nánosy historie, když se odráží životy generací a je poznat, co bylo nosné, praktické a co vydrželo. Proto se mi tady líbila takzvaná palácová dispozice, v níž každá z místností má univerzální využití a není „odsouzená“ jen pro jeden účel,“ zamýšlí se architekt.
Bydlení na přání
Pavel se narodil ve Zlíně dodnes považovaném za architektonický zázrak a učebnici funkcionalismu. Když se před dvaceti lety přistěhoval do Prahy, překvapily ho bloky domů. „Myslím, že vyrostete-li ve Zlíně, je pro vás každé město jiné. Táhne mě to zpátky, stále tam mám ateliér v cihlovém domku a žiju napůl mezi Zlínem a Prahou, kde mám kamarády,“ vysvětluje.
Úpravy pražského pronajatého bytu měly pár omezení, jedno Pavel musel vybojovat. Preferoval totiž sprchu před vanou (i když tu možná bude chtít příští nájemník).
 |
„Jako architekt se často setkávám s otázkou, co zhodnocuje byt na trhu nemovitostí. Bytový fond ničí hlavně potřeba počtu místností na úkor řešení prostoru, kvality interiéru a podobně. Důležitější je racionální řešení dispozice,“ připomíná.
V jejím přeskládání měl volnou ruku: pokoj směrem do ulice nahradila obytná kuchyň, na opačné straně bytu, kde bývala i kuchyň, je obývací pokoj oddělený od ložnice posuvnými dveřmi.
„Oba pokoje mají okna na východ. V ložnici mám vyšší postel od truhláře, abych líp viděl ven (jde o jeden z principů architekta Le Corbusiera). Kromě toho jsem z rodinného domu zvyklý na výhled.“
Na bílém základě
Prostředí zpříjemňují originální obrazy. Pavel od dětství maluje, stejně jako jeho otec, který byl také architektem. „Chtěl jsem malovat, ale nakonec jsem šel studovat architekturu. Poslední dobou se k malbě vracím, uklidňuje mě,“ prozrazuje.
Vysokou postel vyrobil truhlář, je z ní líp vidět do dvorního traktu. Stěna nad postelí je přetažená hliněnou omítkou s řezankou.
Při zařizování interiéru dbal na to, aby atmosféru secesního bytu neponičily příliš moderní věci. Sháněl odpovídající materiály a výrobky, najezdil spoustu kilometrů.
Dveře prošly jen částečnou repasí, kompletní by byla příliš drahá, ale vhodná skla do nich jsou dovezená až z Jablonce. Desítky let staré bakelitové vypínače a zásuvky se povedlo sehnat po bazarech. Bíle vymalované hlavní místnosti doplňují přírodní odstíny (tmavá stěna v obývacím pokoji není černá, ale černohnědá).
Hliněná omítka se slámovou řezankou v ložnici je na stěně nejen proto, že v místnosti, v níž se spí, udržuje optimální mikroklima, ale také kvůli odstínu, který by v obchodě nenamíchali.
Syté barvy v koupelně a na toaletě mají jiný příběh, lososově oranžová toaleta připomíná barvy bytu Le Corbusiera, do ultramarínové modři, jež se až vpíjí do očí, se Pavel zamiloval na vídeňské výstavě obrazů Yvese Kleina.
Modulový koncept
„Byt bude čistý tak, jak si v něm zařídíte úložné prostory, hrozná je potřeba hltit domov věcmi,“ je přesvědčen Pavel a pokračuje: „Nechal jsem si u truhláře vyrobit různé moduly, které jsem na místě montoval. Není tu výtah, nejhorší bylo je vynášet do pátého patra, což mě stálo tenisový loket.“
Architekt zvolil lineární řešení kuchyňského nábytku, dvířka jsou vyrobená z překližky. Autorské měděné trubkové svítidlo rozvádí světlo tam, kde je potřeba.
Základ kuchyně tvoří skladebné korpusy z IKEA. Ostatní části, dvířka z překližky nebo pracovní deska z kompaktního laminátu, jsou vyrobené na míru. Na stěně je použita sádrová omítka s omyvatelným nátěrem, jenom nad plynovým sporákem je navíc nalepené bezpečnostní sklo.
Sádrová omítka na rozdíl od hladkého sádrokartonu kopíruje stěnu včetně nerovností, což se do starého bytu hodí víc. Linka není složená do tvaru písmene L či U, jak bývá zvykem. Architekt zvolil lineární a podle něj velkorysejší řešení. Litinové radiátory dovezl ze Zlína. Natřel je na šedo, líp tak ladí s měděnými atypickými svítidly, která sám vytvořil.
„Inspiroval jsem se v USA, kde žije můj bratr. Mám rád industriální styl i řemeslný, nikoli strojově dokonalý detail. Místnosti jsou dlouhé, centrální osvětlení by se nehodilo. Vytvořil jsem na stropech síť a světlo přivedl tam, kde to má smysl. Použil jsem víc žárovek, výsledek je pak plastičtější. Rozvádění drátů byl ovšem pokus-omyl. Při práci jsem se proklínal, ztratil jsem spoustu času i nervů, je to vlastně nejdražší osvětlení. Do ložnice jsem pověsil lustr po babičce,“ uzavírá pobaveně Pavel Martinek.
Majitel bytuIng. arch. Pavel Martinek (46),architekt, majitel ateliéru Pavel Martinek Architect, člen představenstva Evropské rady architektů |
