Plynulé zakončení deváté sezóny Brno Contemporary Orchestra

Úvod večera obstarala Kasace pro komorní orchestr (1985) českého skladatele, dirigenta a hudebníka Alexeje Frieda. Ten své kompoziční vzdělání získal postupně u Theodora Schäfera, Emila Hlobila a Pavla Bořkovce, i přesto je znám především v jazzových kruzích. Po celý život totiž umělecky i hráčsky působil v řadě jazzových či swingových orchestrů, především byl však přes deset let uměleckým ředitelem Mezinárodního jazzového festivalu v Praze. Ve své skladatelské tvorbě se Fried řadil k tzv. třetímu proudu, kdy se navíc do syntézy jazzové a vážné hudby pokoušel zahrnout i prvky tzv. vyššího populáru, tedy populárních melodií, jež bývaly běžně na repertoáru estrádních nebo salónních orchestrů. Kasace, kterou oproti klasicistní vícevěté skladbě suitového typu v kontextu 20. století chápeme jako koncertní poslechovou skladbu, v tomto smyslu slouží až vzorově. V provedení Brno Contemporary Orchestra totiž představovala bezmála deset minut fanfárovitých motivů, hravých melodických náznaků, rozmanitých herních technik, perkusivních vyhrávek a jistého hledání řádu ve svrchovaně nejednotném díle z hlediska stylové příslušnosti. Na poměry ansámblu početné obsazení se projevilo v plnosti zvuku a někdy až nadmíru vyostřené dynamice, díky níž se doslova rozechvěla skla v oknech sálu.

Další skladbu na programu – Un posto nell’acqua (2009) současné komponistky Olgy Neuwirthové – předznamenala výrazná změna v obsazení orchestru. Znatelně nižší počet hudebníků tato rakouská skladatelka, která si ve svém crossoverovém přístupu k hudební kompozici v ničem nezadá s atmosférickými tendencemi současného soundtracku, vykompenzovala rozmanitou instrumentací, zahrnující mimo jiné elektrickou kytaru, klávesy nebo saxofony. Skladba samotná je inspirovaná kanonickým románem Moby Dick amerického novelisty Henryho Melvilla, ne náhodou tudíž zvolená instrumentace nabídla pestrou paletu zvuků, kterými bylo docíleno bohatých a barvitých vjemů, zvukomalebně vyvolávajících nekonečnost a mohutnost oceánu. Poněkud učebnicové sonoristické až témbrové dílo sázelo na oscilující dynamiku, jejíž ukočírování nebylo v sále s dlouhým dozvukem zrovna jednoduché. Dirigent Pavel Šnajdr šel s vypjetím v některých momentech až na hranu snesitelnosti, možná záměrně však měly tyto pasáže evokovat pomyslnou posedlost a fanatickou zarputilost kapitána Achaba v širých vodách oceánu. Ještě před poslední skladbou programu tak orchestr všem přítomným připomněl své účinkování na letošním festivalu Pražské jaro, kde streamovaný koncert z foyer Janáčkova divadla stejným dílem úspěšně zahájil.

S jistou nadsázkou lze říct, že přítomnost houslového mága Milana Paľy na programu jakéhokoliv koncertu předem zaručuje excelentní hudební zážitek. Nejinak tomu bylo při závěrečné skladbě večera, inventivním a výrazově mistrovsky rozevlátém Houslovém koncertu (1993) György Ligetiho. Navzdory vynuceným přesunům na pódiu, jež byly zapříčiněny dalšími změnami v obsazení, první věta pětivětého koncertu zazněla velmi soudržně se vší výrazovou precizností náročných polyfonních glissand napříč smyčcovou sekcí, čímž záhy koncertu navrátila tah na branku. Paľovo hráčské mistrovství pak nejvíce vyniklo ve druhé a páté větě skladby – pokaždé z jiného důvodu. Zatímco ve druhé větě detailně a citlivě zdůraznil melodický lyrismus maďarsko-rakouského avantgardisty, své sólové pasáže v samotném závěru kompozice, skýtající vycizelované dynamické kontrasty s neurvalým až surovým projevem, se zhostil s naprostým perfekcionismem. Jeho uhrančivý a energický projev po konci vesměs standardní půlhodinové interpretace sklidil zaslouženě dlouhý a intenzivní potlesk.

V tištěném programu se bylo možné dočíst, že „vše plyne a nic netrvá“. Této teze se zevrubně držel i samotný koncert, který nabídl hudební tok bez jednoho jasného klimatického momentu, jakkoliv paradoxní se toto tvrzení může ve vztahu ke standardnímu provozu Brno Contemporary Orchestra zdát. Občasným neduhem byla výše zmiňovaná přehnaná hlasitost ve vyhrocených pasážích všech skladeb, což snad lze s úsměvem přičíst pokaranténnímu hladu po živé hudbě. Volba prostorově velkorysejšího prostoru by však celkovému vyznění skladeb nejspíše dodala na absolutní bezchybnosti. Nicméně se jednalo o vydařené završení sezóny, v níž dramaturgie místy sázela na zčásti tradiční repertoár (nejen) minulého století. Jubilejní desátá sezóna této brněnské stálice pak dopředu avizuje řadu premiér od skladatelů z celého světa s využitím pro koncertní provoz nezvyklých míst – nechme se tedy překvapit.