RECENZE: Tam na své pouti pozdravujte zemi. A pozor na puchýře

Tak trochu připomíná dobrodružnou klukovskou výpravu za pokladem, až na to, že její aktéři už mají blíž do penze než k první lásce a pokladem je jim třeba obyčejný kamenný kříž. Neboť také u něj se zastavil jejich guru, básník Karel Hynek Mácha, který stejnou cestu absolvoval v srpnu 1883. Od pražské hvězdárny v Ďáblicích na vrchol Sněžky došel za devět dnů.

„Místa k vyhlídce nejpříhodnější“ hledají Máchovi ctitelé v jeho rukopise, ve kterém plánovanou trasu doplňují básníkovy kresby. „Byl systematik a šetřil místem,“ odvozují z klasikových poznámek, než se vydají přesně v jeho stopách.

Směr zůstává, nálada osamělých poutníků také, pouze krajina se místy změnila, tudíž výšlap podél skládky odpadu bohužel přinese banální poučky o destrukci světa.

Nicméně novodobá básnická expedice v sobě nese cosi dojemně úsměvného. Už na pohled vypadají bardi náležitě, s rozevlátou bílou hřívou jako by zastupovali poslední mohykány beatnické generace. 

Funí pod naditými batohy, v dešti se schovávají pod mostem, na nohy plné puchýřů lepí náplasti a s sebou vláčejí básně, z nichž na příslušných místech předčítají; od Bednáře po Jefferse, a samozřejmě hlavně Máchu včetně Máje. Kupodivu pod širým nebem znějí verše docela přirozeně, rozhodně přirozeněji než jejich následné rozbory, výklady a interpretace.

4 fotografie

Nadšenečtí snílci 21. století si nepřivlastňují prvenství, dobový záznam připomene někdejší výlet undergroundových poetů v čele s Egonem Bondym na Bezděz; český romantismus má prostě výdrž.

Občas na hradech minou opravářské lešení nebo v kempech stoupence rodinné turistiky, většinou si však požitkářsky vychutnávají vůkolní samotu. „V noci bylo trochu zima, ale člověk tak alespoň nepřijde o ten pohled nad hlavou,“ zmiňují magii noční oblohy bez velkoměstského světelného smogu.

Z posedlosti Máchou se občas vyloupne zábavný okamžik. Paradoxně muži, kteří mají nastudované každé básníkovo písmenko, se mohou jen dohadovat, jakou dobovou výstroj na své toulky volil. „Jeho pověstný rozevlátý plášť a boty s ostruhami se na putování nehodí,“ mudrují, načež se málem pohádají o barvu podšívky Máchova úboru.

Pouť krkonošská 55 % Režie, kamera a střih Karel Čtveráček, hudba Ivan Acher

Škoda, že takových prozaických momentů nemá Pouť krkonošská víc. Oslavuje pozapomenuté umění toulání, bloumání a vnímání, což je pro velké plátno téma hodně subtilní, ač vykoupené pěknými přírodními záběry.

Především však jsou hrdinové zaujatí jen sami sebou. Ušli 234 kilometrů – a za celou dobu se autor filmu Karel Čtveráček nezeptá, neoponuje, neprovokuje. Až příliš uctivé okouzlení může diváka odhánět, jako by slovo básník znamenalo posvátnou nedotknutelnost.