Hodinový dokument, který vznikl k 70. výročí založení divadla, překvapí tím, že je k dispozici poměrně dost nahrávek inscenací z celé historie Naivního divadla, čehož Kisil šikovně využil, a divák si tak může udělat docela dobrý přehled o vývoji stylu i o poetikách tvůrců, kteří určovali jednotlivé dekády.
Z výstupů pamětníků (Jan Schmid, Helena Fantlová, Jitka Dvorská, Milan Klíma, Pavel Polák aj.) se lze také dozvědět, jak se rodily inscenace, jaké byly přístupy režisérů, výtvarníků a autorů, i to, jak se styly osobnosti zajímavě doplňovaly a obohacovaly. A pro některé bude možná překvapení, že to, co je už dávno součástí divadelní nabídky, byly inovace, s kterými přišlo právě Naivní divadlo – třeba hraní pro mateřské školky. Helena Fantlová zde vzpomíná, jak herci prostě vzali kufr s loutkami a objížděli mateřinky. Ani hraní pro dospělé nebylo běžné, to se zavedlo až v sedmdesátých letech.
Historie Naivního divadlo Liberec, které bylo jedním z prvních profesionálních loutkových divadel v Československu, se datuje od roku 1949. Scéna fungovala pod různými názvy, své dnešní pojmenování má od roku 1968. V roce 1960 se zde ředitelem stal František Sokol a přivedl režiséra a scénografa Jana Schmida, který zde posléze založil Studio Ypsilon. To bylo součástí divadla až do svého přesídlení do Prahy v roce 1978. Od konce sedmdesátých let poetiku divadla určovali režiséři Markéta Schartová a Pavel Polák a výtvarník Pavel Kalfus. Polákovy půvabné hříčky pro nejmenší diváky nakonec vedly k založení festivalu Mateřinka pro děti předškolního věku. „To, co Polák a Kalfus vytvářeli, bylo ojedinělé – když se jejich inscenace Šla Barvička na procházku uváděla na festivalu v Charleville-Mézi`eres, noviny psaly, že přijel Peter Brook loutkového divadla,“ vzpomíná ředitel divadla Stanislav Doubrava.
Schartová ve spolupráci s dramatičkou Ivou Peřinovou se také hodně věnovaly úpravám činoherních titulů a původní tvorbě. Dramaturg Milan Klíma připomíná, že Naivní – a stejně tak hradecký Drak a Plzeňská Alfa – ale nikdy netvořilo žádnou zmenšenou činohru. „Dělali svébytné divadlo a to byla jejich síla.“
To potvrzuje i Doubrava, který divadlo úspěšně vede od počátku devadesátých let. V dokumentu mimo jiné připomíná, že po listopadu 1989 se počet lidí snížil na polovinu a bylo třeba se zmobilizovat. „Tady se pak během deseti let konstituovala naprosto jedinečná skupina lidí, kteří věděli, proč to dělají. Věděli, že nikdy nebudou bohatí, ale že mohou žít pěkný pracovní život ve společenství lidí, které funguje.“
Dramatička Iva Peřinová, jež zemřela předčasně v 65 letech, byla nesmírně invenční autorkou a inscenace jejích her, které vznikly v Naivním divadle, patří ke špičce tvorby svobodných třiceti let, často byl pod nimi podepsán tým Tomáš Dvořák a Ivan Nesveda. Ten výčet je skutečně impozantní: Bezhlavý rytíř, Alibaba a čtyřicet loupežníků, Alína aneb Petřín v jiném dílu světa, Zvířecí divadlo, Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla, Labutí jezírko. Ale jsou tu už další generace neméně originálních autorů a režisérů, jako třeba současný dramaturg divadla Vít Peřina, režiséři Filip Homola, Michaela Homolová či Markéta Sýkorová.
Kisilův dokument přirozenou cestou plynoucího času zachycuje, že Naivní divadlo je fenomén svého druhu. Za třicet let snad nezažilo viditelnou krizi a poslední léta i současnost stále zdobí výborné inscenace – Pohádka o Raškovi, O beránkovi, který spadl z nebe, Čechy leží u moře, Jsou místa oblíbená tmou...,O hodině navíc aneb Potlach v hustníku nebo Šššš. Šššš. Hůůů. Haf!.
