Výstavu připravil sochařův syn, konceptuální umělec Martin Zet, který poukazuje na podstatnější věc: vytěsňování celé oblasti českého umění. Přehlídka nazvaná Sochař Miloš Zet - Zdi, sokly a makety potrvá do 26. července.
Trochu nezáživný název je naprosto pravdivý a zároveň neprozrazuje všechno. Ve funkcionalistických sálech galerie na Malinovského náměstí jsou skutečně vystaveny fragmenty betonových zdí, prázdné sokly i makety, což jsou mimo jiné menší studie zamýšlených rozměrných soch a podstavců. Způsob instalace a přidaná díla, kterými Martin Zet doprovází otcovu práci, vytvářejí zvláštní prostředí pro nový pohled na dílo jednoho z prvních umělců českého socialistického realismu.
Staré vykopávky
Největším zásahem je dřevěná lávka spojující hlavní místnosti galerie. Návštěvník si na ní připadá jako na archeologickém nalezišti. O "starých vykopávkách" kolem sebe má pěkný přehled, když je chce ale prozkoumat, musí v labyrintu najít přístupovou cestu.
Martin Zet přibližuje především dva rysy otcovy práce. Tím prvním je opakování a mnohá přepracovávání stejného motivu. Pokud se sochař v socialismu ucházel o státní zakázku - ať šlo o podobiznu prezidenta, nebo pomník partyzánům -, nestačilo mít správné politické smýšlení a být ochotný tvořit popisným realistickým stylem v duchu 19. století.
Umělec musel být připraven na neustálé poučování a kritizování státních komisí, které autoritativně nechávaly tvůrce dílo mnohokrát přepracovat.
Druhým rysem tvorby Miloše Zeta je jeho častá spolupráce s architekty. Nešlo jen o umělecké solitéry, jakým bylo jeho nejcitovanější dílo Obyčejná madona - postava sedící ženy s dítětem na klíně, jež se dosud dochovalo na pražském sídlišti Pankrác. Sochař promýšlel i konstrukční prvky jako betonové zdi, sestavené z variabilních krychlových tvárnic nebo z vlnitých dílů.
Starý trik
Martin Zet brněnskou výstavu doplňuje i několika osobními videi. Je tu zdánlivě dokumentární, spíše intimní záznam z posmrtné návštěvy otcova přeplněného ateliéru nebo video, na kterém vystupuje starý přítel a spolupracovník Miloše Zeta, architekt Jiří Lasovský.
Ukazuje drobný odlitek Obyčejné madony, který dostal jako dar - a Zet mladší při tom zachycuje kouzelný okamžik. Architekt, kterému je přes 90 let, předvádí trik, jak sošku co nejlépe vyfotit: stoupne si za ni a jako pozadí má v rukou kus látky, kterým neustále pohybuje. Socha na fotce by podle něj měla vyniknout na rozmazaném pozadí. Asi netuší, že Martin Zet místo fotografování natáčí a zaostřeno má nikoli na sochu, ale na jeho rozzářené, šibalské oči.
Téma brněnské výstavy rozvíjí také stejnojmenná publikace, která vyjde v dohledné době. Kostrou originální monografie je životopis líčený synem Martinem, který například podnikl cestu do Rakouska, aby získal informace o vídeňském působení Miloše Zeta za druhé světové války.
Baťovská totalita
Kniha odkrývá fascinující příběh člověka, který dalece přesahuje nálepku prorežimního umělce. Životopis, do něhož prosakují i synovy osobní postřehy a komentáře, přerušují studie kunsthistoriků. Je tu také soupis Zetových sochařských realizací a případové studie jeho díla od teoretiků Venduly Fremlové, Jany Kořínkové, Zuzany Kriškové, Tomáše Pospiszyla a autorský komentář členů sdružení 4AM - Fórum pro architekturu a média.
Miloš Zet v meziválečném čase vychodil bechyňskou keramickou školu. V roce 1939 nastoupil do Baťovy školy umění ve Zlíně, která byla v době okupace dobrým útočištěm. Zetovi se tam ale nelíbilo. "Sice se naučil stolovat a k čemu má být jaký příbor, ale baťovskou totalitu za svou nepřijal," píše Martin Zet.
Jeho otec chtěl bez ohledu na začínající válku cestovat, ale dojel jen do Rakouska, kde ho zatkli a poslali na nucené práce. Podařilo se mu dostat do Vídně, kde se s pomocí krajanů přihlásil na vídeňskou akademii. Tam však strávil jen jeden semestr, než na něj jako na nelegálního studenta přišlo gestapo. Byl nasazen na restaurátorské práce do Tyrol, odkud se po čase zase vrátil do Vídně. Bydlel načerno u přátel, četl Marxe a rozhodl se, že odejde do Jugoslávie k partyzánům.
Partyzán ve Slovinsku
Bylo mu třiadvacet, když svůj plán uskutečnil. Na území dnešního Slovinska působil v technickém oddílu. Rok po skončení války vstoupil do KSČ a přihlásil se na pražskou Akademii výtvarných umění. Jeho členskou legitimaci podepsali Klement Gottwald a Rudolf Slánský, dvojice budoucích rivalů, z nichž ten druhý skončí na šibenici.
Miloš Zet se učil postupy "nového epochálního stylu", socialistického realismu. Promoval v roce 1950 a za svou závěrečnou práci si zvolil sochu uklízečky. V padesátých letech jezdil na světové festivaly mládeže, kde se seznámil i se spisovateli Milanem Kunderou a Pavlem Kohoutem.
V padesátých letech se začal ucházet o státní sochařské zakázky. Jako jeden z prvních umělců vyučený ve "správném stylu" byl v soutěžích úspěšný, i když vítězství a přidělení zakázky ještě neznamenaly, že socha skutečně bude vystavena.
Historik umění Tomáš Pospiszyl ve své studii popisuje šílené anabáze, provázející Zetovy práce na několika pomnících Klementa Gottwalda. Charakteristické pro všechny zakázky prý bylo "složité a nezřídka letité vyjednávání o podobě, umístění nebo samotné realizaci díla".
Klement v Košicích
Největší průtahy provázely Gottwaldův pomník v Košicích. Soutěž proběhla v roce 1958 a Zetův návrh se umístil jako třetí. Dohodnutý honorář na realizaci byl 230 tisíc korun, a to v době, kdy průměrný plat činil 1172 Kčs. Umělec měl na práci původně pouze šibeničních osm měsíců, aby se socha mohla stát součástí oslav výročí založení KSČ.
Sochař se rozhodl, že zakázku využije také ve prospěch své neutěšené bytové situace. Bydlel se ženou, která byla těhotná, v ateliéru, kde měl nyní pracovat na zásadním a rozměrném díle. Svou žádost o udělení bytu adresoval i primátorovi. Nové bydlení ale mladá rodina dostala, až když synovi Martinovi bylo půl roku.
Ani s realizací pomníku to nešlo rychleji. Podle Tomáše Pospiszyla je zřejmé, že "v Košicích úřady vnímaly sochu jako nevítaný import". Je to patrné nejen z průtahů, ale také z korespondence, ve které sochaři neustále komolili jméno na Zett nebo Tet. Nakonec se práce na pomníku úplně zastavily. V roce 1961 měl sochař odevzdat model sochy do Východoslovenského muzea v Košicích a za to dostal 140 tisíc korun. Tím věc ale neskončila.
Návrat symbolů
Po roce 1968 začal návrat symbolů. Jak jinak mohl režim ukázat pokání a sebekritiku než novým uctíváním Gottwalda, politika, jenž nikdy nezpochybnil spojenectví se Sovětským svazem? Zetovy návrhy se zase hodily a vůbec nevadilo, že sochaři bylo pozastaveno členství v KSČ, protože vyjádřil nesouhlas s invazí vojsk v roce 1968.
Pomník byl odhalen za normalizace, roku 1975. "Miloš Zet strávil přípravou pomníku Klementa Gottwalda v Košicích víc let, než kolik jich socha na svém místě nakonec stála," komentuje Tomáš Pospiszyl skutečnost, že dílo bylo po sametové revoluci přemístěno do muzea.
Teoretik umění se v publikaci snaží načrtnout motivy umělce, jenž zná modernistické tvarosloví a byl ochotný paralelně produkovat umělecky anachronické pomníky politikům, zodpovědným za státem organizované násilí proti vlastním občanům.
"Tato generace si umění úzce spojovala s jeho společenskými funkcemi. Smyslem jejich tvorby nebylo individuální sebevyjádření, ale profesně kvalitní reakce na společenskou objednávku," píše Pospiszyl, který by si přál širší debatu o umění a autorech socialistického období. V případě Miloše Zeta navíc práce na Gottwaldových pomnících nevedla ke kariéře. I když se hlásil do dalších lukrativních soutěží, už nikdy žádnou nevyhrál.
Partyzáni v Beskydech
Miloš Zet například v roce 1962 vystavoval na Benátském bienále, později se ale vystavování vzdal a soustředil se jen na veřejné soutěže a práce pro architekturu. Stále má několik pozoruhodných soch umístěných na původních místech.
Jeho nejemotivnějším dílem je bronzová plastika Země. Zhroucené ženské tělo je součástí Památníku protinacistického odboje na bývalé střelnici v Kobylisích, kde nacisté v letech 1943 až 1945 popravili pět stovek lidí.
Ve druhé polovině 60. let pracoval Miloš Zet na velkém sousoší Noční přechod. "Tři dotykem propojené postavy se snaží tiše, nenápadně proklouznout krajinou vesnice Morávka. Horní linka siluety je propojuje s okolními kopci. Obyvatelé obce, zdecimované za války Němci, říkají památníku U Tří hrbatých," popisuje beskydské sousoší sochařův syn Martin Zet.
Ten je v monografii také provokativní. Po otci sice nepřijal náklonnost ke komunismu, ale jeho odpor ke kapitalismu ano. V jedné z posledních kapitol se ptá, "který systém napáchal a umožnil víc zla? Který měl víc obětí?", jako by právě kritická publikace a výstava, jež obě vznikly s podporou z veřejných zdrojů, nebyly samy o sobě argumentem pro jeden ze zmiňovaných systémů.
Výstava
Martin Zet: Sochař Miloš Zet - Zdi, sokly a makety
Dům umění města Brno, výstava potrvá do 26. července.
