Přesně 75 let od konce druhé světové války zjišťují, jak se – mnohdy coby sirotci či polosirotci – díky dvěma slečnám dostaly z tanky zničených a víc než čtyři sta kilometrů vzdálených vesnic až na Hanou.
Bílá místa v jejich životních příbězích zaplnilo pátrání portálu Paměť národa, jenž dlouhodobě shromažďuje vzpomínky pamětníků.
MF DNES tak nedávno otiskla příběh hlavní organizátorky záchrany paní Květoslavy Axmanové, později provdané Bartoňové. Teď díky spolupráci s Pamětí národa přináší další neznámé detaily olomouckého příběhu o 45 dětech zachráněných po válce z Údolí smrti
Po zveřejnění prvních informací se totiž podařilo najít další zachráněné děti či jejich potomky. A to včetně vnučky druhé studentky, která s celou akcí pomáhala, Věry Kristové.
Děti na Slovensku umíraly kvůli šlápnutí na minu
Vše začíná v roce 1945 na východním Slovensku v troskách vesnic Vyšná a Nižná Pisaná. Se zemí je srovnaly tankové bitvy, které už tak chudý kraj zpustošily v roce 1944. Místo domů doutnala spáleniště, všude mrtvá těla a tuny nevybuchlé munice. Mezi tím vším se motaly děti, některé zemřely poté, co šláply na minu.
„Byly tam samé mrtvoly vojáků. A škola tam nebyla. Museli jsme pryč,“ vybavila si po desítkách let Marie Jechová, jedna ze zachráněných a nyní znovunalezených dětí z Údolí smrti.
Bylo jich pětačtyřicet, jejich záchranu zorganizovaly dvě studentky zdejšího Učitelského ústavu Květa Axmanová a Věra Kristová. Do zpustošeného kraje se vypravily se zásilkou oblečení pro potřebné, pohled na zbídačené obce je šokoval.
„Bylo to úplně vybombardované. Zbylo tam plno sirotků a děti spaly třeba po čtyřech na jedné posteli,“ vzpomínala Bartoňová.
Rozhodly se pomoci. V Olomouci pod záštitou Československé společnosti nejprve sehnaly peníze. Obcházely podniky ve městě a okolí, za pár týdnů měly přes 125 tisíc korun. Tehdy šlo o obrovskou sumu. Ubytování domluvily v olomouckém klášteře sv. Voršily a rodinách, zajistily i ošetření, jídlo, šaty, psací potřeby a vzdělání.
U voršilek našlo azyl třináct dívek, byla mezi nimi i paní Jechová. Vybavila si, že se tam měla moc dobře. Jeptišky byly laskavé, současně ale přísně vyžadovaly dodržování každodenního režimu s brzkým vstáváním, modlitbami a učením.
O svých zachránkyních paní Jechová ale nikdy neslyšela. Jak se ocitla v Olomouci, si nevybavuje.
Pobyt dětí na Hané studentky naplánovaly na rok, šlo o zotavení se z válečných hrůz. Pak obvykle odjely domů. Těm, jež se neměly kam vrátit, našla dvojice adoptivní rodiče. Mnohé děti však jezdily na Slovensko jen na prázdniny, později se vrátily k náhradním rodičům na Moravu. Nechtěly žít v bídě.
„Mně jich bylo strašně líto, proto jsem to udělala“
Studentky zhruba po roce s dětmi ztratily kontakt. I kvůli nastupujícímu komunistickému režimu měly brzy dost dalších starostí. Komunisté navíc brzy rozpustili i Československou společnost. Květa Bartoňová také chtěla, aby se adoptované děti co nejvíce sblížily s novými rodinami a neupnuly se na ni.
O svém záslužném činu desítky let mlčela, po publicitě až do své smrti v roce 2017 netoužila. „Nikdy jsem o tom nemluvila a nevyužila to ve svůj prospěch. Mně těch dětí bylo strašně líto, a proto jsem to udělala,“ řekla pro portál Paměť národa. Ten její příběh už před časem zpracoval, zprostředkoval pro ni i setkání s jedním ze zachráněných chlapců. Vše pak Paměť národa zhruba před týdnem zveřejnila a začalo další – nakonec úspěšné – dějství velkého pátrání.
Oficiální verze? Záchranu zorganizovala vláda
Ozvala se i vnučka druhé studentky Věry Stáňa Kubisová: „Moje babička už nežije. Byla hluboce lidský člověk. O roce 1946 a 1947 se u nás často mluvilo. Mezi příběhy, co vyprávěla, byl i ten, jak bylo po válce vhodné nějakým způsobem pomoci oblastem, které byly nejvíce zasaženy,“ líčí Kubisová.
Příběh o záchraně dětí znala i z fotografií a dokumentů, jež jí po babičce zůstaly.
Je v nich i jméno paní Parasky Souchové, dalšího zachráněného dítěte, jež se podařilo najít. Na východním Slovensku žila do čtrnácti let. Z dětství si vybavuje evakuaci před postupující frontou.
„My jsme prostě šli pěšky, furt pryč. Až u jednoho sedláka jsme se složili v malé komůrce. Vystěhovala se celá vesnice. Když jsme se vrátili, nic nezbylo. Hlavně kvůli tomu, že jsme nechodili do školy, jsme odjeli do Olomouce, kde jsme opakovali první třídu,“ vypráví téměř devadesátiletá paní Souchová.
Celé roky se stejně jako některé další zainteresované rodiny domnívala, že záchranu zorganizovala vláda.
„Československá společnost i dvě studentky z toho příběhu úplně zmizely. I v oněch obcích na Slovensku si to, jak tato akce vznikla, vysvětlují přesně takto. Tedy že šlo o oficiální akci československé vlády. Na desítky let zmizel prvek nádherné spontánní akce studentek, jež nebyly lhostejné k osudu dětí. Navíc je tam i nádherná solidarita lidí a firem z Olomouce a okolí. To vše z toho příběhu vypadlo a nahradil to motiv – stát se o nás postaral,“ shrnula Markéta Bernatt-Reszczyńská z Paměti národa.
Zmínka o záchraně dětí se přitom v médiích objevila i za minulého režimu. Paní Souchová se v roce 1985 zúčastnila soutěže známého časopisu Vlasta, do redakce poslala své vzpomínky k 40. výročí konce války. Sama záchranu dětí připsala vládě, jinou verzi nemohla znát. V soutěži zvítězila, časopis její vyprávění otiskl. Zjistit pravdu a připomenout tak čin dvou mladých žen se tehdy nikdo nepokusil.
