Seznamka
Benedikt T. Mohelník
Autor: Dominikánská 8
„Člověk má tím větší svobodu, čím hlubší má vzdělání doprovázené snahou o poctivý duchovní život,“ říká výrazný pražský dominikán Benedikt Mohelník, podle něhož mlžení a zamlčování ještě nikdy žádný problém nevyřešilo.
Do širšího povědomí české společnosti jste se zapsal v roce 2012, když jste velmi jasně vyjádřil znepokojení nad návratem politické moci do rukou komunistů. Jak na to dnes pohlížíte? Bylo správné, že jste se ozval?
Bylo to správně, vždyť vliv komunistů stále roste. Nešlo mi o nějakou stranickou kritiku. Poukazoval jsem na to, že komunistická strana u nás, ať už se jmenuje jakkoliv, se nikdy nezřekla ideologie třídního boje a nenávisti, a to je pro společnost zhoubné. S tím má církev dostatek zkušeností, aby mohla říci, pozor: začíná nám ve společnosti bujet tento zhoubný nádor.
Jaké jste zachytil reakce? Bylo to takto pochopeno?
Reakce jsem zachytil od pochvalných a souznějících až po nenávistné.
Včetně takových, které vám vyčítaly, že se jako kněz vyslovujete k politickým tématům?
Samozřejmě, takové přišly zevnitř církve i od lidí, řekněme, z širší společnosti.
Podobně jste vystoupil i před prezidentskými volbami, kdy jste neváhal ostře hodnotit Miloše Zemana.
To bylo podobné. Pokládal jsem za důležité s odvoláním na naši ústavu, která se hlásí k ušlechtilým hodnotám, a také na důležité církevní dokumenty, upozornit na to, že pan Miloš Zeman má na svém kontu lež, podněcování k nenávisti k jiným skupinám či uprchlíkům, vzbuzování populistických vášní a tak dále. Má-li se člověk při volbě politických představitelů dobře rozhodnout, musí se opírat o dobrá kritéria. A těmi jsou osobní a společenské ctnosti. Pro křesťany navíc nasvícené učením evangelia.
V té době naopak Petr Piťha vystoupil ve prospěch Miloše Zemana, byť ne zcela otevřeně. Přitom v novodobých dějinách církevní představitelé do politických témat vstupovali minimálně. Změnilo se něco?
Mně se zdá důležité o těchto záležitostech mluvit a nestavět si předem bariéry, nakolik je to vhodné. Dominikáni nakonec už tím, že jsou městským řádem, nemohou být odtrženi od prostředí, v němž žijí.
Úplně jiným případem, kdy jste jako dominikáni zareagovali odlišně od většiny českých církevních představitelů, bylo, když jste veřejně přiznali, že v devadesátých letech i ve vašem pražském klášteře docházelo k sexuálnímu zneužívání. Tomuto tématu se věnovalo i jedno z nedávných čísel revue Salve a uspořádali jste na toto téma veřejnou debatu s odborníky. Bylo pro vás, jako bývalého provinciála, těžké toto „interní“ téma otevřít?
Ty případy sahají do devadesátých let a některé mají kořeny ještě v totalitě. V době, kdy se tyto případy u nás dostávaly na světlo, jsem byl v zahraničí na půlročním badatelském pobytu v Paříži. Shodou okolností jsem mohl vidět, jak se s podobnými bolestnými tématy vypořádává tamní církev, a mohl jsem mluvit s lidmi přímo angažovanými v hledání řešení. V té době měl také premiéru film Grâce à Dieu o kardinálu Barbarinovi… To téma je těžké, ale je nutné ho otevřít a jednat otevřeně. Oddalování, mlžení, vymlčování těch věcí rozhodně nic nevyřeší. Jen to prohlubuje bolest a trauma obětí a rozhodně to nemůže přinést našemu, řeholnímu či církevnímu společenství, nějaké uzdravení. Sexuální zneužívání je velmi vážná nemoc církve, která potřebuje uzdravit, jak k tomu vybízí papež František a jeho spolupracovníci, kteří to také dělají.
Přesto to není v české církvi tak docela běžné.
Běžné to není, ale jiná cesta neexistuje. Je rozhodně lepší pravdivě a otevřeně pracovat na uzdravení těchto bolestných zkušeností než se strachem čekat, co nás samo „dožene“.
Nezvažoval jste, nakolik oslovit onu konkrétní skupinu lidí, jichž se sexuální zneužívání týkalo, a nakolik mluvit k široké veřejnosti?
Pochopitelně, že současný provinciál komunikuje osobně přímo s lidmi, jichž se to bezprostředně týkalo. Ale jednou se ty věci dostaly na veřejnost a je potřeba se k nim veřejně postavit. Už není možné pouze se odvolat na diskrétní komunikaci s několika jedinci.
Říká se, že jasné a pravdivé slovo projasňuje společenskou atmosféru, jindy máme ale spíš pocit, že vytváří či vyostřuje konfrontaci. Jak jste to vnímal vy?
Benedikt T. Mohelník během diskuse o čísle časopisu Salve o obavách v církvi
Autor: Petr Neubert
Mezi odborníky jsme na to, jak se k celé záležitosti sexuálního zneužívání dominikánský řád postavil, zaregistrovali pozitivní reakce. Jde o tak vážný problém – mluví se přece o institucionálním problému –, který musíme popsat, analyzovat, pokusit se porozumět souvislostem. To se nedá dělat jinak než maximálně profesionálně a otevřeně. Tedy i prostřednictvím veřejných debat a společného hledání s odborníky z různých profesí.
To byl tedy důvod, proč připravit takto zaměřené číslo revue Salve a zorganizovat veřejnou debatu s odborníky na toto téma?
Přesně tak. V Salve jsme chtěli dát prostor českým odborníkům a přinést i zkušenosti z ciziny. V jiných evropských zemích je církev mnohem dál, má více zkušeností, jak takové situace řešit, bylo by iluzorní myslet si, že sami najdeme nejlepší cestu. Salve se prodává velmi dobře, je o ně zájem. Na obojí, revui i na debatu, byly pozitivní reakce. Chtěli jsme v debatách pokračovat, ale prozatím nám plány pozastavila koronavirová krize.
Když jsme se dotkli Salve, nejčerstvějším příkladem vašeho - ne tolik v církvi běžného - postoje je podpis pod prohlášením redakční rady Salve na podporu prof. Tomáše Petráčka, kde se kriticky stavíte k jednání české hierarchie: „Nařčení Tomáše Petráčka z překrucování pravdy je vážné tvrzení a jedná se o citelné poškozování jeho profesní pověsti historika. Stíhání tohoto odborníka za prezentování jeho kritických názorů formálním napomínáním a zbavováním úřadu pokládáme rovněž za nepřiměřené. My, podepsaní členové redakční rady revue Salve, dosvědčujeme odbornou i osobní integritu Tomáše Petráčka, a proto postupy církevních představitelů, které nesou rysy mocenských zásahů, považujeme za zcela neadekvátní a neodůvodněné…“
To je dlouhý příběh. Dominik Duka stál u zrodu Salve, dlouhé roky pak byl jeho přispěvatelem a šéfem redakční rady. Tomáš Petráček je o generaci mladší, ale dnes už také patří k autorům, kteří přispívají desetiletí... O to je to pochopitelně citlivější. Nechtěli jsme se primárně vůči někomu vymezovat a vyvolávat konflikt, ale přišlo nám důležité vyjádřit lidskou a profesní podporu, když se jeden z nás, kolega a přítel, ocitl v tak lidsky „nekomfortní situaci“.
Formulujete to velmi diplomaticky.
Nechci, aby to vyznělo, že jsem proti někomu, nechci, aby to bylo vnímáno jako osobní konflikt. Vážím si biskupů. Všechny nás spojuje starost o život církve a jde přece o evangelium, které je nám všem společné. Na tom stavím.
V českém prostředí je bohužel časté, že při otevření důležitých témat pro život církve se pozornost stočí k něčemu poměrně marginálnímu a hlavní téma úplně zapadne, vytratí se z debaty. Můžeme diskutovat o roli toho kterého papeže v dějinách. Je na místě bavit se o lidské přirozenosti a přirozeném zákonu. Jsou to důležitá témata. Když se ale u impulzů k širší debatě autor chytá za slovo kvůli nějakému nešikovnému vyjádření o postranním tématu, ze kterého se udělá to hlavní, a nosný podnět pak úplně zapadne, je to škoda. A co hůř: ukazuje se tak, že české církvi chybí schopnost mluvit otevřeně o tom, jakou církev chceme, jak má působit ve společnosti, jak se má stavět k těžkým naléhavým tématům, která před námi jsou. A my se utíkáme k tématům druhotným. V důsledku je to dost paralyzující.
Čím to je?
Nevím, čím to je. Nevím. Nejspíš strachem, že taková debata nebude pod kontrolou, že se to někam zvrtne…
Vnímáte tu zjevnou odlišnost vašeho přístupu od většiny starších českých církevních představitelů? S Tomášem Petráčkem si jste generačně blízcí, je to generační záležitost?
To není záležitostí věku, známe jistě oba více starších kněží, kteří jsou velmi otevření, mají svobodného ducha a troufnou si leccos říct nahlas, a pak máme řadu mladších lidí, kteří se uzavírají…
Možná přístup každého z nás souvisí s naším pojetím církve, s tím, čím má být církev v tomto světě. A když chybí otevřená debata, zbavujeme se možnosti své vize si vzájemně tříbit. Nikdo, jako jednotlivec, nemá na takovou otázku univerzální odpověď. Když teď v době velikonoční čteme Skutky apoštolů, může nás inspirovat, jak v prvotní církvi byli všichni zajedno, když šlo o hlásání zvěsti, že ten Ježíš, který zemřel na kříži, vstal z mrtvých a potom seslal Ducha svatého a vyslal svou církev do světa. Toto všichni hlásali v židovském, samařském i pohanském prostředí. Kolik neshod ale vyvstalo, když pak šlo o to, jak ducha evangelia, to pavlovské „mít smýšlení Krista“, realizovat v konkrétních podmínkách! Od počátku církev musela hledat způsob konkrétního naplnění Ježíšovy výzvy a není na tom nic divného. A nepřehlížejme, že už tenkrát toto hledání provázely rozepře a rozchody.
U nás jako by převládalo přesvědčení, že církev má hovořit „jedním hlasem“, jako by uniformní jednota byla jistější. Sporné věci raději neotvírejme, abychom církev nepoškodili. Tento postoj ale církev poškozuje sám o sobě. Připomíná to sektářskou jednotu; ta není ani pravdivá, ani neoslovuje druhé. Církev je naproti tomu přece živoucí organismus. Žije v tak rozdílných prostředích a situacích, že si musí stále znovu klást otázku, co znamená být věrný Ježíšovu evangeliu.
Zažíváte to sám na sobě?
Samozřejmě. Sám jsem příkladem hledání i chyb. Jistě jsem pro některé lidi nesnesitelný…
Také se občas přistihnete při tom, že si říkáte, teď jsem ale reagoval nehezky sektářsky?
To víte, že ano! Dělám chyby. Dělala je i prvotní církev a nebála se toho. Jistě nebudeme experimentovat s vyznáním víry. Ale jak přenést jádro víry do konkrétnosti života ve všech jeho rozměrech, to je, oč tu běží.
V jednom eseji jste napsal: „Pozitivní postoj ke světu není záležitostí svobodného výběru z různých možností křesťanských spiritualit. Je nutným důsledkem autentického prožívání eucharistie. Lidem kolem nás nijak neprospějeme bojem proti zlému a zkaženému světu. Svět je vykupován duchovní obětí nezištné lásky, která má v Kristu na kříži svůj nevyčerpatelný zdroj a která se ve skutcích členů jeho mystického těla dotýká konkrétních lidí v tomto světě.“ Zdůrazňujete, že jádro křesťanského života nás vede ven, k druhým lidem?
Eucharistie je vrcholem života církve, svátostným znamením nás spojuje s Ježíšovou obětí za Boží nepřátele, za hříšníky… Je to Kristus Zmrtvýchvstalý, kdo říká, nebojte se, já jsem přemohl svět, já vám dávám svůj pokoj. Je to Ježíš Kristus, kdo z nás činí údy svého mystického těla. To všechno je eucharistie. Bereme-li vážně eucharistii, nemáme na výběr!
Jak je pak ale možné, že ty cesty, které volíme, jsou tak odlišné, ba protichůdné?
Mně přijde hodně důležité si čas od času znovu klást otázku (a dělám to sám u sebe), zda když jsem křesťan, když jsem přijal křest, skutečně věřím v sílu milosti, v sílu Božího života, který do nás byl vložen. Věřím tomu, že jsem se stal milovaným Božím dítětem? Věřím tomu až tak, že to proniká celý můj život a ovlivňuje můj postoj ke světu?
Přece nedává smysl, aby se církev uzavírala, aby nehledala vynalézavě cesty ke všem lidem. To by bylo antikřestní, antieucharistické.
Proměňoval se tento váš postoj během doby? Nebo byl už tím důvodem, proč jste se stal dominikánem?
Důvodem, proč jsem si zvolil dominikánskou cestu, bylo propojení monastického způsobu života, tedy modlitby a studia, a kazatelského poslání. Tohle mi bylo od začátku blízké.
Skutečnost, že jsem milován Bohem, jsem si uvědomoval postupně. Stejně jako jsem se postupně utvrzoval v tom, že tou správnou cestou je otevřenost vůči druhým. Velkou zkušeností pro mne bylo šest let postgraduálního studia ve Švýcarsku. Studoval jsem v katolickém kantonu ve velmi liberální protestantské zemi. Tehdy jsme si u nás mysleli, že na západ od nás je zkažená povrchní společnost, které je třeba ukázat správnou cestu. Z toho jsem vyrostl. Naučil jsem se vnímat a vážit si bratří, kteří v těchto zemích žijí s velkým nasazením v malých komunitách. Objevil jsem tu šíři konkrétních realizací, které jsou dány podmínkami a historií v různých oblastech. Tehdy jsem si také silně uvědomil, že člověk má tím větší svobodu, čím má hlubší vzdělání doprovázené snahou o poctivý duchovní život.
Rozhovor byl převzat se souhlasem redakce z aktuálního čísla časopisu Universum 2/2020. Dokončení interview naleznete v tištěné verzi časopisu.
