Za Františkem Miškou stojí především láska k divadlu. Dožil se bezmála sta let a měl nesmírně plodný a bohatý život. Nadějný umělec, přítel Jiřího Ortena, vlastenec, vzdělanec, Žid a hostující režisér divadla v Düsseldorfu prožil muka v Terezíně a v Osvětimi. Kdyby na sebe neupozornil vylepováním protinacistických plakátů a neseděl půl roku na Pankráci, nebyl by mezi prvními transportovanými vězni do Terezína. Na podzim 1941 ho židovská obec zapsala na seznam těch, kteří mohou být zařazeni do Aufbaukommanda. V Terezíně byli sami a museli postavit zázemí pro tisíce dalších lidí.

Dva krajíce vystřídaly dvě facky

Miška našel způsob, jak roky v táboře přežít. Nevzdal se divadla a herectví a udržoval tam vztahy s vlivnými lidmi z umělecké branže – hudební skladatel Karel Berman, architekt František Zelenka nebo spisovatel Karel Poláček. Každý přiložil ruku k dílu a po čase v ghettu vznikla oblíbená hra Ženitby.

Miška byl odjakživa tvrdohlavý a svérázný. Už ve škole provokoval tím, že psal zleva doprava. V Osvětimi kradl brambory a nebál se s esesákem diskutovat o hladu. Při prvním setkání od něj dostal dva velké kusy chleba, později se dočkal jenom dvou facek. Neměl tušení, co ho v Osvětimi čeká. Terezín měl být místem pro Židy, kde by se cítili šťastní, svobodní a pochopení. Bylo to ale obyčejné ghetto, kde obcházela smrt. S vyhlazovacím táborem se to nedalo srovnat. Tam trpěl hlady a strádal na duši. Byl jedním z mála, kdo netrpěl přeludy a nebláznil.

Je po válce, jde se dál

Na přelomu roku 1944 a 1945 došlo k osvětimské evakuaci a vězni byli vyhnáni na pochod smrti. Cestu do Bolkenheimu Miška přežil, ale musel kopat hroby pro mrtvé kamarády a překládat projevy dozorců do angličtiny. Blížil se konec války a zmizet z dosahu osvobozeneckých armád musel i Bolkenheim. Miška jel s ostatními vlakem bez vody a jídla do Buchenwaldu, kde se dočkal osvobození. V Praze ho nikdo kromě tety z matčiny strany nečekal, naplno se ponořil do práce a prosadil se jako herec a režisér. Bylo mu jedno, že nemá průpravu ani vzdělání, sázel na zápal. Šanci dostal u kladenského spolku a v Realistickém a Komorním divadle. Za svůj život dosáhl velkého uznání a o válce, ztrátě rodiny a Osvětimi mluvil nerad.