Úkaz!
„Už jen to, že jsem proti Příbrami nastoupil podruhé v základní sestavě, je splněný sen. Že jsem přidal asistenci, to jsou plusové body do statistik,“ nadšeně vyprávěl 24letý záložník po nedělní výhře 4:0.
Je to odměna za trable s operací a nejistotu, co bude dál?
To bylo nepříjemné období. S futsalem jsem byl na akademickém mistrovství světa v Kazachstánu. Když jsem v noci spal, dostal jsem epileptický záchvat. Po pár vyšetřeních zjistili, že mám kavernom na mozku. Řečiště cév, které nemají v hlavě co dělat. Prasklo to, zatlačilo na nějaké nervy, což zapříčinilo záchvat. Návrat po operaci, při které mi odstranili kus lebeční kosti, pak pod ni sáhli a zase ji vrátili na místo, nebyl zrovna moc snadný.
Teplický futsalista David Černý se svojí sestrou a pohárem pro vicemistra.
V čem?
Už jsem si vybudoval nějakou pověst, jméno. A začínal jsem skoro od nuly, čtyři měsíce jsem měl přísný zákaz všeho, bylo to jen nicnedělání. Psychicky ani fyzicky to nebylo jednoduché. Musím poděkovat panu doktorovi, že to takhle vyšlo.
A teď jste v 1. lize, přitom nejvýš jste v Česku vyjma jednoho zápasu v ČFL hrál jen krajský přebor. Jdete cestou útočníka Potočného, který je teď v Ostravě?
Poznal jsem ho v Brozanech, když zrovna odcházel do Teplic. Už na tréninku bylo jasné, že ten kluk v Brozanech nemá co dělat. Jeho parametry jsou jinde. Nechci říct, že byl úplně můj vzor. Ale když jsem viděl, co se mu povedlo, zjistil jsem, že není nic nemožné. Že se můžu i já dostat z nižší soutěže výš. Inspiroval mě. Teď mi zrovna napsal pár povzbuzujících zpráv.
Proč jste v Brozanech nezůstal?
V posledním přáteláku před sezonou jsem si přetrhl druhý křížák, tím to pro mě skončilo. A pak jsem šel zase do Německa.
Jaká byla dosud vaše fotbalová kariéra? V Německu jste vystřídal několik klubů.
Začínal jsem v Teplicích, prošel jsem až do dorostu. Pak mě potkalo první zranění předního křížového vazu v koleni. A protože mi bylo sedmnáct a neměl jsem dorostlé růstové štěpy, musel jsem dlouho čekat na operaci. Plastika do té doby nešla udělat. V Teplicích pak už nebyl zájem, já to respektoval. Šel jsem vlastní cestou, v Německu jsem hrál nižší soutěže.
S touhou prorazit výš?
Postupem času jsem si dával větší a větší cíle, zkoušel jsem jít výš a výš. Do Krupky, pak do šesté nejvyšší německé soutěže. Nakonec jsem se domluvil s Jardou Kolínkem, trenérem teplického béčka, že bychom to mohli zkusit. V létě to nejdřív nevyšlo, takže jsme se domluvili, že to uděláme v zimě, když budu mít zájem. A já se ozval, protože jsem šanci chtěl dostat. Kvůli pandemii jsem stihl jen jeden zápas za béčko. Naštěstí pro mě byla v áčku velká marodka, tak jsem příležitost dostal.
Řekl jste si: teď, nebo nikdy?
Je to tak. Musím souhlasit. Zranění klukům nepřeju a celým Teplicím bych nikdy nepřál vůbec nic špatného, ale díky tomu ta šance přišla. Snažil jsem se jí chopit, tak doufám, že se to daří.
Jaký to je skok z krajského přeboru do 1. ligy?
První tréninky, co se týče tempa a práce s balonem, byly pro mě daleko rychlejší, než jsem byl zvyklý. Já si zakládám na tom být dobře fyzicky připravený, ale práce s balonem v rychlosti, to je jiné. Člověk si musí zvyknout, chvilku mi to trvalo. Popral jsem se s tím. Teď už to beru jako normální věc. Už když jsem byl v béčku, na pár tréninků si mě do áčka vytáhli, osahal jsem si to.
A co zápasy?
Než začala soutěž, odtrénoval jsem s kluky 14 dnů, zvykl jsem si. Ze začátku jsem dostal prostor 10–15 minut, pak půl hodiny na Bohemce, na Spartě. Pomalu jsem to dostával pod kůži. Teď už jsem si na tempo zvykl, aklimatizoval jsem se.
Cítil jste ostych, když jste přišel do teplické kabiny mezi prvoligové persony?
Není to úplně jednoduché, kluci mě znali maximálně z béčka nebo z futsalu. Věděli o mně, ale nebylo to tak, že bych přišel do kabiny a všichni tušili, kdo jsem. Ne že bych se bál reakcí, ale není snadné si najít cestu k hráčům, jako jsou Jakub Mareš, Kuba Řezníček, Vondy (Vondrášek), Grigy (Grigar). Ze začátku jsem byl trošku tišší, nechtěl jsem vyloženě vyčnívat. A ani teď nechci. Čekal jsem, jak mě vezmou, a naštěstí dobře. Děkuju všem!
Tepličtí fotbalisté Daniel Trubač (blíže) a David Černý slaví jeden ze čtyř gólů do příbramské sítě.
Kouč Stanislav Hejkal vám našel místo na pravém kraji zálohy. Je to pro vás ideální?
Když jsem přicházel do teplické rezervy, trenér Kolínek se mnou počítal pod hrot nebo na kraj zálohy zprava i zleva. To je moje pozice.
Co vám daly nižší štace v německém fotbale?
Musím říct, že to byl můj první krok do velkého fotbalu, ačkoliv to ze začátku nebyly vysoké soutěže, žádná extra úroveň. Otevřelo mi to oči, že velký fotbal není jen o fintičkách, ale hlavně o důrazu. Po fotbalové stránce jsem tam hodně vyrostl, pak se přidávaly zkušenosti, hrál jsem víc a víc zápasů, bylo to hodně prospěšné.
Jaké návyky z futsalu vám pomáhají ve velkém fotbale?
Práce s balonem na menším prostoru, rychlé první tři kroky, důraz. Nikdy jsem nebyl úplně futsalový typ, vždycky jsem fotbal hrál. Nějaké návyky jsou, postupem času to budu muset odstranit. Ale zase si myslím, že při situacích jeden na jednoho nebo při nějakých kombinacích mi to hodně pomáhá.
Jsou návyky z futsalu, co třeba i škodí? Trenér Hejkal mluvil o zpracování míče podrážkou.
Zrovna tohle si v hlavě ze zápasu nevybavuju. Když jsem byl na futsale, říkali mi, že vůbec nehraju podrážkou, že mám fotbalový styl. Na fotbale zase říkají, že hraju hodně podrážkou. Nesoustředím se na to, ale nemyslím si, že tenhle aspekt hry provozuju. Nějaké věci z futsalu tam jsou, to asi bude ještě chvilku trvat. S tou podrážkou v tom zase tak velký problém nevidím, když se podíváme na top světové i evropské týmy, hodně hráčů ze Španělska, Brazílie nebo Argentiny si takto pomáhá.
Futsal je teď na druhé koleji?
Jde o to, jak to v Teplicích všechno dopadne. Pokud bude zájem ze strany Teplic, mám jasno, můj sen byl vždy hrát 1. fotbalovou ligu.
A co považujete za váš největší futsalový úspěch?
Loňské vítězství v základní části 1. ligy se Svarogem Teplice, to je náš největší úspěch. Dostali jsme se až do finále, kde jsme bohužel nestačili na Spartu, která nás zaslouženě přehrála 3:0 na zápasy. V reprezentaci mám kolem dvaceti startů. Futsal mi dal do života hodně, když jsem si myslel, že na fotbalové úrovni to nedotáhnu daleko. Nikdy jsem se s tím ale nechtěl smířit, dál jsem bojoval za vidinu velkého fotbalu. Díky futsalu jsem poznal hodně lidí a hodně lidí poznalo mě, pomohlo mi to.
Zápas s Příbramí vám vyšel herně i výsledkově, bojovali jste i za trenéra Hejkala?
Pro mě jen pan Hejkal člověk, který mi dal šanci podívat se do ligy. Všichni jsme za něj bojovali, aby nekončil. Jsem rád, že jsme to zvládli.
Pomohl jste k výhře 4:0 asistencí, máte už v hlavě oslavu gólu?
To bude spontánní, nikdy to neplánuji. Už to mohlo přijít, šance jsem měl, ale byl jsem ze sebe zklamaný, že jsem je dobře nevyřešil.
Hejkal: Do naší hry dal srdce i upřímnost Teplický trenér Stanislav Hejkal Slova chvály se hrnou na futsalovo-fotbalového obojživelníka Davida Černého. Zatímco ve futsale už dávno patří do české špičky, ve velkém fotbale se jeho kariéra teprve rozjíždí. A kouč ligových Teplic Stanislav Hejkal věští 24letému hráči slibnou budoucnost. „Má ještě nějaké futsalové prvky, třeba zpracování míče podrážkou. Hraje tam s menším míčem, bez špuntů. Ale musím ho pochválit, protože česká liga je velmi kondičně náročná a on se na ni adaptoval. Dal mi tam srdce, pohyb, upřímnost, to kolikrát stačí,“ chválí trenér objev restartované ligy. Černý v neděli naskočil podruhé do základní sestavy sklářů a byl hodně vidět. Po jeho asistenci se gólově prosadil útočník Řezníček, Teplice v záchranářském duelu rozebraly Příbram 4:0. „Pozitivních věcí na Davidovi je hodně, má výborný fyzický fond i hru hlavou. Budeme s ním dál pracovat.“ Za výkon trenér Černého pochválil. „Zvládl to dobře. Uvidíme, až to na něj dosedne za jeden dva zápasy, asi tam bude výkonnostní sinusoida. To samé se stalo u dalšího nováčka Hýbla. Očekávám, že maličko půjde dolů. Ale podle mě je dobře trénovaný, a co je především pozitivní, že je trénovatelný do budoucna.“ |
