Víte, jak dlouho čeká mekka hokeje na Stanley Cup? Raději se posaďte, naposledy slavil kanadský tým v roce 1993. Od slavného triumfu Montrealu ale ani ťuk, žádné křepčení, jen pět prohraných finále. Proto si na majstrštyk Canadiens, od kterého uplynulo před týdnem v úterý přesně 27 let, posvítíme. V brance tehdy zářil divočák Patrick Roy, na vítězné soupisce nebyl žádný evropský hokejista, na trenéra Montrealu praskl po vyhrané série s Los Angeles neuvěřitelný paradox. A Wayne Gretzky? Ten jednu konkrétní finálovou křivdu možná nerozchodil dodnes.
S celkovými 24 vyhranými Stanley Cupy je Montreal bezkonkurenčně nejúspěšnějším klubem v NHL, v této statistice druhé Toronto ztrácí jedenáct zářezů.
Ale asi žádného z fanoušků, kteří 9. června 1993 ve stoje aplaudovali v domácí areně Montreal Forum svým miláčkům po rozhodujícím direktu v sérii s Los Angeles nenapadlo, že je to na pekelně dlouhou dobu poslední radost. A to nejen pro Montreal, ale pro celou Kanadu.
Ruku na srdce, čtyřikrát z následujících pěti finálových účastí chyběl „javorovým“ týmům kousíček. Vancouver v letech 1994 a 2011 padnul s Rangers potažmo Bostonem až po sedmi střetnutích, stejný osud potkal v roce 2004 i Calgary (3:4 s Tampou) a o dvě sezonky později také Edmonton (3:4 s Carolinou). O rok později ani třetí finálový kanadský matchball v řadě (sezonu 2004/05 zrušila výluka) neproměnila v souboji s Anaheimem Ottawa (1:4).
Ročník 1992/93 byl každopádně jímavý od samého začátku. Ligu rozšířila Ottawa s Tampou, v jejímž dresu bruslila jednička draftu Roman Hamrlík. Organizace naposledy ctily rozřazení do „Wales and Campbell Conference“ a své rekviem složila Minnesota North Stars, která se po konci sezony přesunula do Texasu a přejmenovala na Dallas Stars. V základní části padlo 7311 branek (v průměru přes 7.3 na utkání), což je dosud nepřekonaný rekord. Hned 21 hráčů navíc dosáhlo na stobodovou hranici, lídr produktivity Mario Lemieux jich udělal 160, a to odbruslil jen 60 utkání z 84.
Zkraje února 1993 se šéfem NHL stal Gary Bettman, který na svém trůnu sedí dodnes. Lemieux ve dvojičce s Jaromírem Jágrem (94 bodů) z Pittsburghu udělal držitele Presidents' Trophy pro nejlepší tým základní části. Montreal získal 102 bodů, na Penguins ztratil 17 bodů, a do play off šel jako třetí tým ze své divize. V prvním kole čelil Québecu, za který řádili Mats Sundin a Joe Sakic a oporou v brance byl Ron Hextall. A vypadalo to na rychlý proces, Nordiques ovládli první dva domácí duely a třetí dostali v Montreal Forum do prodloužení.
Patrick Roy v Québec Coliseum, pár kilometrů od něj vyrůstal, inkasoval několik laciných branek a čelil obrovskému tlaku. Noviny v jeho rodném městě přinášely hanlivé titulky a doporučovaly Montrealu jeho výměnu. „Je to úplně průměrný gólman, přesně víme, co dělat, abychom mu chytání otrávili,“ nechal se dokonce slyšet kouč brankářů u Nordiques Dan Bouchard. Šéf střídačky Canadiens ale zlé jazyky neposlouchal. „Patrickovi jsem dal v průběhu základní části slib, že bude naší jedničkou. Nechtěl jsem to porušit, byť mi spousta lidí radila, ať nasadím náhradníka André Racicota,“ přiznal Jacques Demers, který do klíčového třetího duelu opět nasadil Roye.
60 minut nerozhodlo, stav byl 1:1. Hosté ale tlačili, vytvořili si v přidaném čase šance, ale vaz jim zlomila nenápadná sekera Curtise Leschyshyna, za kterou ho slavný rozhodčí Bill McCreary (oknírkovaný sudí pískal českým hokejistům v Naganu čtvrtfinále, semifinále i finále) poslal na trestnou lavici, kde ale strávil jen pár vteřin. Nejproduktivnější hráč Canadiens v základní části Vincent Damphousse propálil Hextalla a od té doby se začal psát zcela jiný příběh. Canadiens vyhráli následujících deset utkání, čímž vyrovnali rekord NHL!
„Dostali jsme se na neuvěřitelnou vlnu, ať byl stav jakýkoliv, věděli jsme, že stejně vyhrajeme my,“ popsal obrovskou morální sílu Habs tehdejší kapitán Guy Carbonneau. Pravdu děl, ve druhém kole proti Buffalu všechna utkání skončila o jediný gól, třikrát se za stavu 3:3 prodlužovalo, ale Canadiens nakonec porazili Sabres, kde se tehdy za Grantem Fuhrem rozkoukával Dominik Hašek, bez ztráty kytičky.
Další tři výhry následovaly v konferenčním finále proti Islanders. Zajímá váš, kam se poděl v základní části dominantní Pittsburgh? Skončil na hokejkách Ostrovanů, drsňák Darius Kasparaitis řezal Jágra s Lemieuxem hlava nehlava, přesto Penguins vedli v sérii 3:2 a chystali se ji v Nassau Veterans Memorial Coliseum ukončit. Ve fantastickém utkání padlo 12 branek, dvě zařídil Martin Straka, ale vítězství Islanders 7:5 stvrdil do prázdné branky Uwe Krupp. O dva dny později muselo sedmou bitvu rozhodnout prodloužení, ve kterém zazářil nečekaný hrdina. David Volek propálil nejistého Toma Barrassa a poslal svůj tým do prvního finále konference od roku 1984, kde ale padli 1:4.
A celá NHL začala vyhlížet velké finále, ze kterého je fandům Kings a Waynea Gretzkyho zejména dodnes trochu šoufl. Kings, kteří během cesty do finále odehráli o čtyři utkání více než Montreal (4:2 proti Calgary, 4:2 s Vancouverem, 4:3 proti Torontu) zvládli první duel hladce 4:1 (Wayne Gretzky 1+3) a od druhé venkovní výhry je dělily necelé dvě minutky. Zoufalí Canadiens ale před koncem zápasu sáhli k nesmírně kontroverznímu kroku. Nechali přeměřit záhyb čepele Martyho McSorleyho, uspěli a přesilovku proměnili zásluhou zadáka Erica Desjardinse, který v prodloužení dovršil hattrick.
Podobný kousek se už žádnému obránci ve finále Stanley Cupu nepodařil.
On this day in 1993, Montreal's Eric Desjardins became the first defenceman in NHL history to score a hat trick in the Stanley Cup Final #Hockey365 #GoHabsGo pic.twitter.com/8ORavDFuAB
— Mike Commito (@mikecommito) June 3, 2020
A v tu chvíli bylo jasné, že modročervenou mašinu už nikdo nezastaví. Třetí i čtvrtý zápas vyhráli Habs opět v prodloužení, čímž stanovili dosud nepřekonaný milník. Z šestnácti pro Stanley Cup nutných vítězství uhráli ten rok v nastaveném čase hned deset, v přidaném čase padli jen jednou v prvním zápase play off v Québecu.
Trenéra i jeho maminku otec mlátil
Gretzky to nikdy nepřiznal, ale po smolném druhém utkání McSorleyho údajně v kabině pořádně seřval. Málo naplat, nic nepomohlo. McSorley se sice snažil svůj přehmat odčinit, v pátém utkání vyrovnal na 1:1, ale Montreal si vítězství pohlídal a zvítězil v posledním zápase sezony 1992/93 i v celé finálové sérii Stanley Cupu 4:1.
„V jednu chvíli při oslavách těsně po zápase jsme všechny požádali, aby opustili místnost. Zůstali jsme jen hráči a trenérský štáb, strávili jsme v kabině asi 20 minut, abychom si uvědomili, čeho jsme dosáhli,“ vzpomínal na úžasné okamžiky kapitán Carbonneau.
Velkou zásluhu na titulu měl trenér Demers, jenž později přiznal celoživotní negramotnost. „Byl to pozitivní chlap, který vás dovedl přesvědčit, že jste ten nejlepší a neexistuje nic, čeho byste nemohl dosáhnout. Tehdy jsme nevěděli, že neumí číst ani psát. Bylo ohromující zjistit, čím vlastně v té době procházel. Nechtěl, aby se o tom někdo dozvěděl. Byl to dobrák, lepší definice mě nenapadá,“ řekl na koučovu adresu Carbonneau.
Demers napsal úžasný, ale také hodně drsný příběh. Jeho otec byl alkoholik a syna verbálně i fyzicky napadal, stejně tak bil jeho matku Mignonne. „Vybralo si to na mně svou daň. Byl jsem pořád ve stresu, nemohl jsem spát a ani se učit, pořád jsem od otce slýchal, jaký jsem hlupák. Proto jsem základní školu nedokončil a jako 15letý začal jsem pracovat v obchodě s potravinami, na oplátku jsem dostával zdarma jídlo, které jsem nosil domů. V našem domě jsem také uklízel, abychom měli nájem zadarmo. Maminka byla hodně nemocná a otec byl na podpoře. Krátce poté, co jsem opustil školu, zemřel na rakovinu,“ přiznal Demers po konci své trenérské kariéry v NHL. S učením mu tehdy pomáhaly jeho dvě sestry, ale zájem o studium v něm probudit nedokázaly.
Svůj příběh si nechával pro sebe celý život, věděla to jen jeho manželka Debbie. „Přiznal jsem se jí, že neumím pořádně psát ani číst, když se zlobila, že odmítá všechny účty vyplňovat a platit sama. Rozbrečel jsem se a všechno jí vyklopil. Celý život mě hnala touha, abych byl lepší než můj otec. Když si projdeš takovým příkořím, buď tě to zlomí, nebo posílí. Já jsem byl naštěstí ten druhý případ. Maminka umřela, když mi bylo 17 let a její poslední přání bylo, abych byl úspěšný. Slíbil jsem jí, že ji nezklamu.“
Demers vyrůstal v Montrealu a miloval hokej. Aktivně jej sice nikdy nehrál, věděl, že není dost dobrý, ale bavilo ho trénovat. Koučoval v mládežnických soutěžích, ve WHA dělal asistenta v týmu Chicago Cougars, aby se následně přesunul do Indianapolis, kde už byl prvním mužem střídačky. „Nikomu jsem o svém hendikepu neříkal, soustředil jsem se na to, abych tým dokázala motivovat. Vedení, komunikace a vášeň, na to jsem měl vše postavené, o zbytek se starali moji asistenti. Jakékoliv povinnosti, které obnášeli psaní a čtení, dělali oni, nebo lidé z PR oddělení. Vždycky jsem chtěl trénovat v NHL, věděl jsem, že to zvládnu, protože koučování v nejlepší lize světa je boj o přežití. To jsem si vyzkoušel už v dětství.“
A konec příběhu známe. Demers koučoval tři sezony St. Louis, čtyři roky Detroit, odkud se přesunul do Montrealu, aby zkraje června 1993 ve své první sezoně v milovaném klubu mohl nad hlavu zdvihnout Stanley Cup. V roce 2005 pak dvojnásobný držitel Jack Adams Trophy pro nejlepšího kouče v NHL vydal knihu All Spelled Out, kde svůj příběh odkryl. „V Kanadě a provincii Québec zejména má s gramotností potíže 42 % lidí. To znamená, že pokud máte v místnosti 100 lidí, 42 lidí má stejný problém jako já. Doufám, že mnohým z nich můj prožitek pomohl,“ řekl Demers, který se později stal senátorem.
Hráči se dostali z areny až v ranních hodinách
A jaká byla dohra senzačního zisku Stanley Cupu? V první rundě s Québecem odepisovaný brankář Roy zakončil play off s geniálními čísly 2.13 a 92.9 % úspěšnosti zákroků za 20 utkání. O držiteli Conn Smythe Trophy pro MVP nadstavby nebylo pochyb. Kanadský svéraz první titul slavil s Montrealem už coby jednadvacetiletý v roce 1986, o sedm let později úspěch zopakoval, kruh se uzavřel. Další dva triumfy přidal s Coloradem 1996 a 2001 a celkově třikrát byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem vyřazovacích bojů.
„Nikdy jsem se nezajímal, co novináři píší, byli mi ukradení. Věděl jsem o sobě, že jsem vynikající brankář ve vynikajícím týmu,“ vyznal se po triumfu Montrealu dle svých neurvalých obyčejů Roy.
V posledním finále ale tolik práce neměl, Gretzky a spol. na něj vyslali slaboučkých 19 střel. „Byl to nejlepší zápas Canadiens v play off. Dominance od začátku do konce. Tak by měli vítězové hrát, a proto taky vyhráli,“ smekl montrealský novinář Red Fisher ve svém sloupku o mužstvu, které se při svém tažení za Stanley Cupem naposledy v historii obešlo bez pomoci Evropanů. Rus Oleg Petrov totiž nastoupil v play off jen jednou a na poháru uveden není.
„Po zápase jsme se nemohli dostat z haly, čekali tam na nás tisícovky fanoušků. Moje dcerka, jedenáctiletá Anne-Marie, byla uvnitř. Pozdě v noci jsem už musel zajít za ochrankou a prosil je, že potřebuju dostat dceru do postele. Zavolali jsme taxi a poradili jim cestu. Jakmile se dostanete za roh, hlavně nezastavovat,“ smál se Carbonneau, který odjel z haly kolem půl čtvrté ráno.
Bohužel, byla to labutí píseň zakládajícího člena Original Six, od spanilé jízdy sezonou 1992/93 byl Montreal nejdál ve finále konference, konkrétně v letech 2010 a 2014. Ale třeba to vyjde letos, pokud se NHL rozjede, čeká na Canadiens předkolo proti Pittsburghu. A stát se může cokoliv, nikoho už nebude zajímat, že Habs prošli do rozšířeného play off jako vůbec poslední 24. tým.
