Drazí přátelé, drahé maminky a tatínkové, kteří máte holky a kluky, chodící do základních škol!

Píše vám strašně stará ateistka. Ateistka proto, že v zemi, kde jsem žila - v bývalém Sovětském svazu - byly v mém dětství všechny kostely a synagogy dlouhé roky zavřené. Byly v nich sklady, kluby a úřady. Během druhé světové války jsme se nemodlili k Bohu, ale k Rudé armádě a Stalinovi. A když se kostely a synagogy otevřely, pro mě to už bylo pozdě.

Když se mně dostala do ruky knížka Kristy Gerloffové s ilustracemi Františky Goodenoughové ŠIREL A DĚTI Z JERUZALÉMA, podívala jsem se napřed na obrázky, potom pročetla obsah a teprve pak začala číst. Jaká dobrá, laskavá knížka!

Čteš a pořád se usmíváš - milé čtení, ale hlavně užitečné.

Co vědí české děti nebo učitelky nebo i já o báječném městě Jeruzalémě? A hlavně o svátcích a životě židovského národa?

Autorka o tom všem vypráví prostě a vesele. Tolik bych chtěla vědět, jak vyrostla a co se stalo s tou milou dívenkou Širel, že bych si o ní s chutí přečetla pokračování. A taky bych si v další knížce ráda přečetla o její zřejmě kamarádské a milé rodině, která si váží židovských svátků chanuky, sukotu nebo pesachu, miluje zvířata (“Bez zvířat si nebe vůbec nedovedu představit.“) a má moc ráda přátele.

Radím vám, drahé maminky a tatínkové, přečíst svým dětem na noc po kapitole z knížky Širel a děti z Jeruzaléma.

Vaše ateistka a herečka