Průmysl se klimatické neutralitě nebrání, potřebuje ale jasně vědět, jaké bude mít navyšování klimatických ambicí dopady. Pokud bude snižování emisí příliš drastické a bez dostatečné podpory, mohl by kvůli tomu ztratit svou globální konkurenceschopnost.
Evropská unie bude v roce 2050 vypouštět pouze tolik emisí uhlíku, kolik je schopná absorbovat. Cíl tzv. uhlíkové či klimatické neutrality podpořili premiéři členských zemí EU na prosincovém zasedání Evropské rady. O tři měsíce později přišla Evropská komise s návrhem nařízení, tzv. evropským klimatickým zákonem, díky kterému se příslib promění v legislativně ukotvený závazek.
Rok 2050 a dosažení klimatické neutrality však není jediným milníkem, ke kterému evropské klimatické ambice směřují. Komise chce upravit také stávající emisní cíle pro rok 2030. V současné době počítá legislativa EU se snížením emisí o 40 procent v porovnání s rokem 1990. Na stole je návrh snížení o 50-55 procent, přičemž v Evropském parlamentu se diskutuje dokonce o 65 procentech. Vědci a odborníci na klima takové ambice vítají, průmysl se však obává o svou budoucnost.
Zastaralé cíle
Stávající emisní cíl na úrovni 40 procent byl dohodnut ještě před tím, než se Evropská unie stala signatářem Pařížské dohody. Cílem dohody je omezit globální oteplování, ideálně na hodnotu 1,5 stupně Celsia v porovnání s teplotou v předindustriálním období.
„Pro splnění cílů Pařížské dohody bude stěžejních následujících pět až deset let,“ zdůraznil Alexander Mason ze Světového fondu na ochranu přírody (World Wildlife Fund – WWF) během on-line debaty, kterou uspořádal server EURACTIV.cz ve spolupráci s pražskou kanceláří Heinrich-Böll-Stiftung.
„Současné evropské cíle jsou již zastaralé,“ dodal Mason s tím, že pokud EU bude k otázce klimatu přistupovat zodpovědně, může si pro rok 2030 nastavit mnohem ambicióznější cíle snižování emisí CO2 než aktuálních 40 procent. Podle Masona by EU mohla cílit i na více než 60procentní snížení.
Odradit by ji neměla ani koronavirová krize, ve které se v současné době zmítá téměř celý svět. „Koronavirus nám ukázal, že klíčová je připravenost a rychlá reakce. Musíme začít okamžitě a drastiky redukovat emise,“ vyzval Nils Meyer-Ohlendorf, který na debatě reprezentoval berlínský Ekologický institut. „Není možné to nadále odkládat,“ varoval německý odborník na evropskou klimatickou politiku.
Chybí studie dopadů
Snižování emisí bude mít sice pozitivní dopad na životní prostředí, mohlo by však ohrozit evropský průmysl. EU by proto zástupců českých firem měla při stanovování cílů jednat uvážlivě. Nejde přitom pouze o emise CO2.
EU si rámec pro klimatické cíle stanovila již v roce 2014. Kromě snižování emisí CO2 se týká také rozvoje obnovitelných zdrojů energie a posilování energetické účinnosti. EU by tak do roku 2030 měla vedle 40procentního snížení emisí zajistit minimálně 32procentní podíl obnovitelných zdrojů energie a 32,5procentní zlepšení v oblasti energetické účinností. Zatímco o navýšení 40procentního cíle pro snižování emisí se vede bouřlivá debata, revize dvou dalších klimatických cílů je zatím spíše v ústraní.
Podle Zuzany Krejčiříkové, ředitelky oddělení Public Affairs společnosti ČEZ a zástupkyně Svazu průmyslu a dopravy ČR, by si EU měla při úpravě stávajících cílů uvědomit, že všechny tři cíle mezi sebou vzájemně interagují. Emise skleníkových plynů by proto neměla řešit odděleně od ostatních.
„Potřebujeme dopadovou analýzu. Potřebujme vědět, jaké budou mít cíle dopady na jednotlivé členské státy a na jednotlivé sektory,“ upozornila Krejčiříková.
Na kompletní studii dopadů trvá před přijetím přísnějších cílů i česká vláda. Evropská komise by s ní měla přijít v následujících měsících. Právě na základě analýzy by pak měla EU revidovat své cíle pro rok 2030.
Evropské instituce i jednotlivé členské státy EU mezitím přicházejí s různými návrhy. Ten nejambicióznější zatím zaznívá z Evropského parlamentu, respektive z úst zpravodajky klimatické legislativy Jytte Gutelandové (S&D). Podle ní by se emise v EU měly oproti roku 1990 snížit o 65 procent. Evropská komise je opatrnější a hovoří o 50-55 procentech. Členské státy se zatím v názorech různí, přičemž Česko je vzhledem k navyšování cílů skeptické.
„Než se rozhodneme pro kterékoli číslo, musíme znát přesné dopady těchto cílů. Musíme také vědět, kolik financí budeme mít na splnění cíle k dispozici,“ dodala Krejčiříková.
Průmysl si musí zachovat konkurenceschopnost
Přechod na uhlíkově neutrální ekonomiku bude pro všechny členské země nákladný, některé z nich ale budou čelit vyšším výdajům než jiné. Příkladem je i vysoce industrializované Česko, které se opírá o těžký průmysl. „Technologie, které nám umožní razantně snižovat emise v našem sektoru, zatím neexistují,“ upozornil Daniel Urban, ředitel Ocelářské unie. Příležitostí pro ocelářský sektor je sice využívání starého šrotu, toho však není dostatečné množství.
„Navíc čelíme globální konkurenci. Ostatní části světa, která nemají žádné klimatické ambice, mají oproti nám výhodu,“ vysvětlil zástupce českých ocelářů. Varoval zároveň, že pokud EU omezí emise bez toho, aby ochránila konkurenceschopnost místního průmyslu, bude to znamenat nutnost dovozu oceli a dalších produktů ze třetích zemí.
Klíčovu roli v dekarbonizaci evropského průmyslu by podle zástupců průmyslu i klimatických odborníků měla sehrát elektrifikace. S tím se však pojí nutnost zajištění dostatku elektřiny za dostupné ceny. Druhou nezbytností jsou investice do výzkumu a vývoje, což však může být s ohledem na koronavirovou krizi problematické.
Příležitostí je proto evropský plán obnovy, který má do unijní ekonomiky napumpovat 750 miliard eur. Peníze by přitom měly směřovat právě na zelenou a digitální transformaci, což je podle Krejčiříkové ten správný směr.
Vícerychlostní dekarbonizace
Dosažení klimatické neutrality do roku 2050 podle Meyera-Ohlendorfa podporuje čím dál více aktéru, a to z různých sektorů i z různých koutů Evropy. Česko se sice k ambici stavělo zpočátku negativně, nyní se ale k cíli oficiálně hlásí, a to i navzdory koronavirové krizi.
Klíčem k úspěšnému naplnění cílů by podle klimatických expertů mohla být jakási vícerychlostní dekarbonizace.
„Pro některé sektory bude dekarbonizace mnohem náročnější a dražší. Různé sektory by tedy mohly postupovat různými rychlostmi,“ uvedl Mason. Rychleji by mohla postupovat odvětví, ve kterých existují dostupné technologie pro snižování emisí. Příkladem je stavebnictví, ale také energetika, která se může opírat o obnovitelné zdroje energie.
Stejně tak je to u samotných členských států. Zatímco méně industrializované státy s vhodnými podmínkami pro rozvoj obnovitelných zdrojů budou moci dosáhnout klimatické neutrality dříve než v roce 2050, průmyslové země budou potřebovat na cestě za splněním cílů nejen více času, ale i více podpory. EU se to snažila reflektovat právě ve svém návrhu dlouhodobého rozpočtu EU i plánu obnovy, jehož součástí je Mechanismus spravedlivé transformace. Právě tento nástroj by měl průmyslovým členským státům včetně Česka pomoci dosáhnout klimatické neutrality. Otázku však zůstává, zda se státům podaří využít peníze z mechanismu efektivně.