Vražda Trockého, NKVD spolupracovala s Gestapem již v kauze maršála Tuchačevského

( umučen 20.6.1937) z protistalinské republikánské strany POUM ( viz můj článek  

Jak Stalin rozpoutal občanskou válku ve Španělsku - Andrea ...

https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog

Ignace Reiss (4.9.1937), Lva Trockého ( 21.8.1940), přeběhlíka Waltera Krivického (9.2.1941).

Do tohoto zabijáckého komanda patřili mj. mexický komunista ze zámožné rodiny a malíř socialistického realismu David Siqueiros /1896 – 1974/, stalinista, jenž vedl neúspěšný pokus o zavraždění Trockého v Mexiku v 5/1940.

Dále důstojník ČEKA/NKVD Nahum Eitingon/1899-1981/, běloruský Žid, významný organizátor bolševického státního teroru již za občanské války, zejména se podílel na vraždění třídních nepřátel v běloruském městě Gomel, byl velmi promiskuitní, znásilňoval i své kolegyně a podřízené agentky.

Eitingon, jako většina Židů polyglot, koncem 20.let předal Japoncům zfalšované dokumenty, že jejich 20 ruských agentů požádalo o vrácení sovětského občanství, takže je Japonci popravili, zatímco on sám počátkem 30.let v US jako ilegál verboval japonské a čínské emigranty pro zpravodajství proti Japonsku, např. malíře Yotoku Miyagi, jenž se 1933 vrátil do Japonska  a stal se členem sítě Richarda Sorge ( viz můj článek  … Richard Sorge, vyzvědač, jenž ztratil zájem o špionáž - Blog ...

https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog

) .  US sítˇ Eitingona převzal ve 40.letech gen. Sudoplatov.

Eitingon byl velice výkonným Stalinovým vrahem za občanské války ve Španělsku, gen. Pavel Sudoplatov, jeho přítel, tvrdí, že se ale Eitingon neúčastnil akce NKVD únosu bělogvardějského gen. Jevgenije Millera v Paříži v 9/1937, zorganizoval však vraždu Trockého.

V 10/1951 byl gen. NKVD Eitingon se třemi dalšími vysoce postavenými Židy obžalován ze sionistického spiknutí, jehož cílem bylo otrávit všechny členy ruské vlády, včetně Stalina, a zmocnit se moci ( tzv. Spiknutí židovských lékařů ).

Všichni byli za kruté zimy drženi v mrazivých kobkách bez světla a mučeni, aby podepsali falešné doznání, jediný Eitingon nepodepsal. Obžalovaná byla i Eitingonova sestra Sofie, lékařka, která dle obžaloby fungovala jako jejich spojka – dostala 10 let gulagu.

Po Stalinově smrti v 3/1953 byli dle nařízení Beriji všichni propuštěni, ale po zatčení Beriji v 6/1953 a jeho popravě byl Eitingon jako stoupenec Beriji opět zatčen, 4 roky držen v v moskevském vězení Butyrka, a až v 11/1957 postaven před soud, znovu obviněn z pokusu o svržení vlády a odsouzen na 12 let, propuštěn 1964 po svržení Chruščova Brežněvem, pracoval poté jako tlumočník.

Dalším členem zabijáckého Stalinova komanda byl bývalý bělogvardějský gen. Nikolai Skoblin / 1892–1938? okolnosti jeho smrti jsou nejasné/, jenž byl prominentním funkcionářem Ruského vševojenského svazu/ROVS, založeného 1924 generálem Petrem Wrangelem /1878- zavražděn NKVD v Bruselu 1928/, a od roku 1930 klíčovým agentem NKVD v bělogvardějských emigrantských kruzích.

Gen. Skoblin sehrál roli prostředníka mezi NKVD a Gestapem v kauze maršála Tuchačevského a hlavní úlohu v NKVD únosu generála Jevgenije Karloviče Millera /1867- 5/1939 zastřelen/, šéfa ROVS, v Paříži 22.9.1937, kdy jej Skoblin vylákal na schůzku s agenty Abwehru, ve skutečnosti s agenty NKVD.

Miller byl omámen a v kufru propašován do Le Havre na palubu sovětské lodi, která jej odvezla do Ruska. Miller však pro jistotu zanechal dopis, který měl být otevřený, pokud by se ze schůzky nevrátil, v němž detailně popsal schůzku se Skoblinem, jenž se před francouzskou policií musel ukrýt na sovětské ambasádě v Paříži a následně uprchnout do Španělska, které ho odmítlo vydat. Skoblinova žena, zpěvačka Nadežda Plevickaja, byla francouzským soudem odsouzena na 20 let vězení.

70letý gen. Miller byl v Moskvě mučen a po 19 měsících věznění v 5/1939 zastřelen. Kopie dopisů, které Miller sepsal v průběhu svého věznění, jsou uloženy v materiálech historika Dmitrije Volkogonova, které jeho rodina darovala knihovně US Kongresu.

ROVS/Ruský vševojenský svaz byl antikomunistický, ale jinak bez politické orientace dle carské vojenské zásady Armáda je nepolitická /Armija vně politiky, jeho členy byli většinou monarchisté, a i ti se přeli, zda se mají Romanovci vrátit na trůn jako absolutisté či má být v Rusku nastolena parlamentní monarchie.

Ruský vševojenský svaz byl hlavním cílem likvidace ze strany OGPU, která dokonce založila fiktivní monarchistickou organizaci Monarchistický svaz centrálního Ruska, jenž měl ROVS rozštěpit.

OGPU infiltrovala i kontrarozvědku ROVS, založenou 1925 generálem Alexandrem Kutepovem, a to rekrutováním generála Skoblina, jenž byl významným funkcionářem kontrarozvědky ROVS. Generála Kutepova ze šlechtické rodiny /1882-1930/, jenž se stal velitelem ROVS 1928 po smrti gen. Wrangela ( otráven sluhou svého bratra, NKVD agenta ), NKVD v Paříži unesla  v 1/1930, gen. Millera, jeho nástupce, unesla 1937.

Kutepova unesl agent NKVD Jakov Serebjanský /1891-1956/, jeho manželka a podplacený pařížský policista - všichni tři byli v policejních uniformách a vtlačili generála do auta, jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, pomník má na ruském hřbitově Sainte-Genevieve-des Bois v Paříži.

Krátce před svým únosem gen. Kutepov obdržel od svých francouzských sponzorů pro ROVS 7 mil. francouzských franků, po kterých NKVD šla. KGB gen. Sudoplatov ve svých pamětech píše, že Skoblin neměl s únosem gen. Kutepova nic společného, protože byl NKVD rekrutován až po něm.

Poté se velitelem ROVS stal gen. Feodor Fjodorovič Abramov /1870-1963 US při autonehodě/, Abramov byl v 11/1920 nejprve se svými muži evakuován z Kerče do TR, poté 1921 do Srbska a 1924 do Bulharska, nakonec po vypovězení z Bulharska emigroval do Paříže, kde se stal 1930 po únosu Kutepova úřadujícím zástupcem ROVS, 1937 velitelem, ale musel 1938 odstoupit poté, co vyšlo najevo, že jeho syn je agentem NKVD.

Za 1. i 2. sv.v. byl gen. Abramov jedním z organizátorů protibolševických Kozáckých oddílů, které bojovali po boku armády gen. Vlasova/ROA, byl členem Vlasovova Výboru pro osvobození národů Ruska/KONR, a jako jeho člen podepsal 14.11.1944 tzv. Pražský manifest, který vyzýval ke svržení Stalina a k ustavení demokratického Ruska - za tímto účelem byl za souhlasu Himmlera ( po atentátu na Hitlera šéfoval téměř všemu ) na pražské konferenci v Rudolfově galérii Pražského hradu KONR ceremoniálně ustaven a byla zde oficiálně založena Ruská osvobozenecká armáda/ROA (1.divizi v 11/1944 zformoval pluk. Sergej Kuzmič Buňačenko, 2.divize vznikla v 1/1945, letecké síly KONR od konce roku 1944 vznikaly v Chebu a od 1/1945 jejich letouny startovaly z letiště v Německém /Havlíčkově Brodu ), v Hitlerově armádě bojoval zhruba milión Slovanů. Text manifestu vyhlašoval nezávislost na Hitlerově režimu i na procarských emigrantech.

Akce OGPU/NKVD proti ROVS tuto organizaci ochromily, stejně jako vnitřní nesváry. Po vypuknutí války v 9/1939 se ROVS rozpadla na dvě frakce – gen. Alexej Archangelsky, jenž převzal velení ROVS v 3/1938 (1938-1957), byl pro podporu Hitlerova Německa namířenou proti bolševikům, jiní, zejména gen.Anton Děnikin /1872-1947 US/, spolupráci s Hitlerem odmítli.

Během války ROVS oficiálně zůstala neutrální, třebaže někteří v 6/1941 vstoupili do Wehrmachtu jako tlumočníci, jiní se 1944 přidali na stranu gen. Vlasova ( gen.Abramov ).

Pováleční velitelé ROVS, kdy se ROVS starala především o tradice ruské armády ( v jejím držení bylo velké množství ruských, carských a bělogvardějských vlajek a standart, které se měly vrátit po pádu bolševiků do Ruska k národní armádě ) :  gen. Alexej von Lampe /1957-1967/, gen. Vladimír Žarževskij /1967-1979/ - poté generálové  vymřeli, a funkci velitele ROVS přebíraly nižší šarže : kapitán Vladimír Osipov /1979-1983/, stařešina Vladimír Djakov /1983-1984/, poručík Pjotr Kaliničenko/1984-86/, kpt. Boris Ivanov /funkci přebíral jako 91letý 1986-1988/, poručík Nikita Jovič/1988/, poručík Vladimír Granitov /1988-89/, kpt. Vladimír Butkov /1989-2000/, poručík Vladimír Višněvskij /2000, kdy zemřel/, Višněvskij nechal hlasovat o jejím rozpuštění, které bylo vyhlášeno, ti, kteří s rozpuštěním nesouhlasili, považovali za svého velitele Igora Ivanova /2000/.

I nižší šarže začaly vymírat, jak napsal v rozhovoru poručík Nikita Jovič, jenž 1986 dostal dopis od 91letého kpt. Borise Ivanova, s nímž se nikdy nesetkal, ale který mu napsal, že potřebuje pomoci, a že jej proto jmenuje svým zástupcem. „Začal jsem mít zdravotní problémy, proto jsem kapitánu napsal, že potřebuji odvolat z funkce, ale neodpověděl, nebral ani telefon – později jsem se dozvěděl, že dostal mrtvici a leží paralyzovaný v nemocnici. Přesto ještě 1988 zvládl podepsat mé jmenování velitelem, aniž bych to chtěl „.

Další člen Stalinova NKVD zabijáckého komanda :  Sergei Efron/1893-1941/

Bělogvardějský důstojník, básník a manžel básnířky Mariny Cvetajevové Efron pocházel ze „ smíšené“ rodiny – matka byla ruská šlechtična, otec Žid, jenž přestoupil na luteránskou víru, aby si ji mohl vzít, měli spolu 9 dětí a oba byli revolucionáři – matka spáchala 1910 sebevraždu v týž den, kdy zjistila, že si vzal život jeden z jejích synů.

1911 sedmnáctiletý Efron jako kadet na důstojnické akademii se na Krymu seznámil 19letou Cvetajevovou /1892-8/1941 oběsila se nebo byla oběšena NKVD / z profesorské rodiny, vzali se 1912, třebaže Cvetajevová udržovala mj. poměr i s Osipem Mandelštam /1891-12/1938 gulag/ a s básnířkou Sofií Parnok /1885-1933 infarkt/, a měli spolu 2 dcery, Ariadna /1912- 1975/ a Irina /1917- 1920 hladomor v sirotčinci/, a syna Georgije /1925- 7/1944 padl na běloruské frontě/.

Po bolševickém puči, který Marina odsoudila, Efron, člen moskevské posádky, bojoval s bolševiky v Moskvě, účastnil se Ledového pochodu a obrany Krymu před bolševiky, Marina se s dcerami v 12/1917 za všeobecného chaosu vrátila z Krymu do Moskvy v domnění, že je manžel v Moskvě.

V Moskvě, ve které zuřil hladomor, zcela bez peněz a přátel uvízla na 5 let. Dcery 1919 umístila do státního sirotčince v domnění, že tam děti dostanou najíst, ale Irina v sirotčinci zemřela hladem 1920, starší odtamtud odvedla, protože tam onemocněla.

S manželem se setkala až po skončení občanské války v 5/1922 v Berlíně,  v 8/1922 se přestěhovali do Prahy. Efron studoval na Karlově univerzitě politiku a sociologii, rodina žila v extrémní chudobě, Efron střídal noclehárny, Cvetajevová s dcerou žily v podnájmu v jedné místnosti ve vesnici u Prahy – Cvetajevová v dopise napsala, že si mohou dovolit jíst jen koňské maso.

V létě 1924, se Efron, trpící těžkou TBC, kterou se nakazila i Cvetajevová, s rodinou přestěhoval do Jíloviště u Prahy, poté do Všenor, kde se jim v 1/1925 narodil syn Georgij. Rodina se téhož roku přestěhovala do Paříže.

Také v Paříži rodina finančně strádala, nemocný nezaměstnaný Efron začínal přehodnocovat své postoje k bolševikům v době, kdy Stalin od počátku 30.let vyzýval ruské emigranty k návratu do Ruska s tím, že je všem odpuštěno ( aby pro něho mohli pracovat v gulazích ).

Z finančních důvodů, i proto, že toužil vrátit se domů, se Efron upsal NKVD. Jeho dcera sdílela jeho názory, a stavěla se proti matce.

Ani jeden z nich nevěděl, že jsou kvůli matce, známé básnířce, sledováni NKVD – zejména Ariadna netušila, že její snoubenec je NKVD agent, který špehuje její rodinu. Na výzvy Stalina k návratu emigrantů se Ariadna  (25) 1937 do Ruska vrátila, a jako každý navrátilý emigrant byla okamžitě zatčena – bolševici potřebovali, aby svědčila proti otci, zapletenému do několika NKVD vražd.

Efron se nakonec musel do Ruska vrátit z jiných důvodů – v 9/1937 na něj francouzská policie vydala zatykač pro vraždu Ignace Reisse u Lausanne, NKVD agenta, jenž se postavil Stalinovi ( viz můj článek o jeho vraždě

Jediný vážný pokus o zavraždění Stalina a projekt Nemesis ...

https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog   ).

Efron byl v autu NKVD komanda, které jej rozstřílelo, navíc vedl kancelář pro repatriaci exulantů zpět ke Stalinovi, v níž rekrutoval nové NKVD agenty.

V rámci likvidace svědků jej NKVD povolala do Moskvy, Efron netušil, že jeho dcera byla po příjezdu zatčena pro „ špionáž“  a že jí ve vězení mučili, aby při procesu svědčila proti otci, což učinila – ve věznicích (do 1944) a v gulazích za odměnu strávila „ jen „  16 let.

Poté, co Efron z Paříže zmizel, policie 22.10.37 vyslýchala jeho manželku Cvetajevovou. Dle policie byla Cvetajevová jejich otázkami zmatena s tím, že manžel v září 1937 odjel bojovat do Španělska. Policie v protokolu uvedla, že byla velmi rozrušena, a že o vraždě očividně nic neví.

Efron byl po návratu do Moskvy, do které ho dovezla  NKVD, nejprve držen v domácím vězení v jedné dáče, zatčen byl jako „ trockistický špeh“ 10.12.37 poté, co jeho dcera po mučení souhlasila s výpovědí proti němu, a postarala se o jeho odsouzení pro „ špionáž“ , 1941 byl popraven.

Cvetajevová, která netušila, že jak dcera tak manžel byli Stalinem zatčeni, se do Moskvy se 14letým synem Georgijem 1939 vrátila také. Efron po mučení souhlasil s výpovědí proti Cvetajevové, ale odmítl proti ní či proti komukoliv jinému svědčit u soudu.

Po vpádu nacistů byli Cvetajevova se 16letým synem a dalšími 1941 evakuováni do Jelabuga v Tatarstánu ( 200 km od hlavního města Kazaně), kde se opět ocitla bez finančních prostředků ( NKVD ji označila za nežádoucí, proto ji nevzali ani na mytí nádobí ). 31.8.41 údajně spáchala sebevraždu oběšením, synovi napsala dopis, aby jí odpustil, že již nemůže dál.

Její francouzsky mluvící syn chtěl být spisovatelem, vedl si deník – v deníku napsal, že matka v den své „ sebevraždy „ navštívila místní NKVD, kde se ji snažili přimět ke spolupráci.

Po její smrti byl 16letý Georgij Efron před bombardováním evakuován spolu s jinými ( mj. Annou Achmatovovou ) do Taškentu, který byl jedním z největších evakuačních center a cílem organizace Litfond, která finančně vypomáhala členům Svazu sovětských spisovatelů ( mj. Achmatovové ).

Georgij Efron psal rozsáhlý deník, nejprve byly objeveny jen Efronovy zápisky z Taškentu z období 8/42-8/43, kdy se rýsoval jeho odvod na frontu. Píše o své osamělosti, beznaději, snaze přežít, o lidech kolem sebe. Padl v 19 letech na běloruské frontě v 7/1944.

Členem zabijáckého komanda byl i psychoanalytik Max Eitingon /1881-1943 Jeruzalem/ ze zámožné židovské ortodoxní rodiny, která se přestěhovala do Lipska. Eitingon, jenž měl za manželku ruskou divadelní herečku, se stal mj. přítelem Sigmunda Freuda, v 9/1933 emigroval do Palestiny.

Robert Conquest uvádí, že Max Eitingon měl v Rusku finanční zájmy a přímý kontakt na všechny další členy NKVD zabijáckého komanda, které vraždilo Stalinovy nepřátele po celé Evropě, včetně svého bratra Lva Eitingona, Nikolaje Skoblina, Naděždu Plevickou.

Stalin údajně Eitingona pověřil zorganizováním vraždy Trockého, protože Eitingon za španělské občanské války 36-39 rekrutoval do služeb NKVD místní bolševiky, mj. katalánského komunistu Ramona Mercadera, jenž se měl stát popravčím Trockého.

Na vraždě měl nemalý podíl Mark Zborovský „ Etienne“, protože právě on na zakládající konferenci Čtvrté Internacionály v Paříži seznámil tlumočnici a americkou trockistku Sylvii Ageloff z rodiny ruských přistěhovalců  s Mercaderem, jenž vystupoval jako belgický trockista Jacques Mornard.

Za účelem jejího zinscenovaného seznámení s Mercaderem s ní do Paříže za peníze US KS přicestovala její přítelkyně a agentka NKVD Ruby Weil /1903-1984/, která byla pověřena si Sylvii jako přítelkyni hýčkat - Sylviiny sestry byly leninistky, přátelily se s Naděždou Krupskou, její sestra Ruth Ageloff byla Trockého bývalou sekretářkou.

Sylvie se do Ramona, který ji svedl, zamilovala a odjela s ním do Mexika ( kam dorazil i Eitingon, organizátor vraždy ), kde jej bezelstně infiltrovala do Trockého rodiny ( po vraždě Sylvie tvrdila, že Ramona s Trockým neseznámila, že nevěděla, že je to stalinista a NKVD agent ).

20.8.40 poté, co Ramon Trockého smrtelně zranil, Eitingon a další NKVD agent čekali v autech před Trockého domem, aby pomohli Ramonovi k útěku, jenže Ramona zadrželi Trockého bodyguardi, tak odjeli a uprchli ze země ( Mercadera si po odpykání trestu v Mexiku vyzvedl mladý čsl. právník Oldřich N., jenž jej dopravil do Havany, odkud odletěli letadlem do Prahy ).

První pokus o vraždu Trockého nebyl úspěšný – 24.5.40 brzy ráno vtrhlo do ložnice Trockého Stalinovo 20členné komando, vedené známým malířem muralistou ( vytvářel ideologickou malbu na zdech ) a šéfem KS Mexika Davidem Alfaro Siquerios /1896-1974/, jenž, pokus o vraždu Trockého pro NKVD nejen zorganizoval, ale byl i hlavním útočníkem s nejsilnější zbraní – v komandu byli i další malíři – Španěl Antonio Pujoro a mexický malíř muralista  Luis Arenal Bastar /1908-1984/, jenž vystudoval v US.

Útočník Alfaro Siqueiros si krátce pobyl ve vězení, poté emigroval do Chile za pomoci básníka Pabla Nerudy (1971 Nobelova cena za literaturu ), jenž mu vystavil chilské vizum ( Neruda se bránil, že jej o to požádal mexický prez. Manuel Camacho ).

Do domu komando vpustil hlavní sekretář a bodyguard Trockého 25letý US komunista Robert Sheldon Harte /1915-1940/, jenž se Trockému sám nabídl ( nahradil US trockistu Alexandra Buchmana), a přijel z US do Trockého domu krátce před pokusem o vraždu, byl NKVD agentem, jenž vrahům odemknul dveře.

Později jej NKVD unesla, zavraždila kulkou do hlavy a pohodila u silnice ( jeho vražda i pravé poslání u Trockého je doposud záhadou ), protože prohlásil, že kdyby tušil, že chtějí zavraždit i dítě, tak by jim neotevřel, navíc jej NKVD obvinila, že se 1. pokus o vraždu nepovedl, protože Trockého varoval, a ten se i se svým archívem ( měli nejen zavraždit Trockého, ale přivézt Stalinovi i Trockého archív ) schoval s manželkou do sklepa, takže byl stalinisty označen za zrádce ( Trocký mu u svých dveří vyvěsil ceduli „Zavražděn Stalinem“, Trocký nevěřil, že byl NKVD agentem ).

Trocký se neschoval s manželkou do sklepa, v tom případě by do sklepa vzal i vnuka. Trocký bral silné prášky na spaní, a když se začalo střílet, spal – manželka ho musela vytáhnout z postele a schovala se s ním za závěs do tmavého kouta pokoje, a tak mu zachránila život (Stalin po neúspěchu prohlásil, že to byla komedie, kterou zorganizoval sám Trocký).

Do nepodařeného útoku NKVD bylo zapleteno přes 20 lidí, kriminálníci i agenti NKVD. Po útoku Trocký již nevycházel z domu, přestal jezdit s vnukem na výlety na sběr dosud neznámých druhů kaktusů, což byl Trockého koníček.

Po pokusu o jeho vraždu trockistická strana v US vybrala peníze, za který mu dům, který si pronajímal, koupila, aby se v něm mohly provést stavební úpravy – opevnění zdí, zazdění oken, bunkry na střeše.

Trocký ale věděl, že příští útok bude zcela odlišný, a že mu zbývá jen pár měsíců života, proto se snažil dopsat knihu o Stalinovi, o jeho temných veřejnosti neznámých aspektech, pracoval ve své pracovně 10-12 hodin denně.

Pokusu o zavraždění Trockého byl přítomen Trockého vnuk „Seva“ od nejstarší dcery Zinaidy, jenž se ve svém pokoji schoval pod postel, kterou útočníci prostříleli, zasáhli však jen jeho palec u nohy.

Seva byl po zavraždění strýce Lva Sedova v 2/1938 dopraven z Paříže do Mexika k dědovi až v 8/1939 (13 let), nejdříve ale Trocký musel o svého vnuka bojovat s francouzskou partnerkou svého syna Jeanne, která mu vnuka nechtěla vydat s tím, že si ho nechá v péči, musel na ní poslat své právníky.

K roku 1940 Stalin již zlikvidoval všechny své rivaly a hrdiny bolševické revoluce – Bucharina, Zinovjeva, karla Radka a Georgije Pjatakova, zbýval jen Trocký.

Při 2. pokusu o vraždu 20.8.40 byl Seva ve škole, vrátil se do domu plného policistů, krátce po vraždě. Vrah dostal 20 let, Seva dostal mexické občanství a změnil si jméno na Esteban, vystudoval chemii, má 4 dcery.

Seva vypráví, že děda mluvil plynně několika západními jazyky – anglicky se svými US bodyguardy, německy se svým čsl.sekretářem Janem Bazan ( Memories of Leon Trotsky ), a francouzsky se svým sekretářem Jeanem van Heijenoort a se svým vnukem Sevem, jenž již neuměl rusky. Trocký svým sekretářům nařídil, aby s vnukem nikdy nemluvili o politice ( viz  rozhovor Estebana Volkova z 11.12.17 pro list jacobin.com ).

Po Trockého smrti žil Seva v domě s vdovou Natálií až do její smrti v roce 1962, v domě žil i po její smrti.

20.11.1941 došlo k další vraždě dlouhodobého Stalinova kritika – Arkadije Maslowa, partnera Ruth Eisler „Fischer“/1895-1961/.

Rakušanka Fischer, členka KS Rak a KSN, byla až do vraždy Maslowa, jenž pocházel z židovské rodiny ruských přistěhovalců do Berlína, zarytá komunistka. Provdala se za Němce, aby získala německé občanství. 1923, kdy se s Maslowem stali místopředsedy KSN, požadovali bolševický puč v Německu, a téhož roku Fischer, jejíž otec byl židovský profesor, vyzvala nacistické studenty (NSDAP vznikla v 2/1920), aby svrhli židovské kapitalisty,  slovy  „ Bojujete proti židovskému kapitálu a spekulantům – vedete náš třídní boj. Svrhněte židovské kapitalisty a rozdupejte je ! „

Odpůrce Stalina Maslow byl v Moskvě v letech 1923-24 internován, a Fischerová odjela do Moskvy jej bránit. NKVD ji však na 9 měsíců v jejím hotelovém pokoji zavřela, zatímco Stalin v této době dosadil do funkce místopředsedy NKS Ernsta Thälmanna /1886-1944/ a zařídil, aby Fischerová a Maslow, zahraničněpolitický komentátor Rote Fahne, byli z KSN vyloučeni.

Přesto Fischerová podpořila triumvirát Stalin, Zinověv, Kameněv proti Trockému.

1933 Fischer uprchla do Paříže, protože jí nacisté zrušili naturalizaci, 1936 byl Maslow Stalinem obviněn ze špionáže, 1941 odjela do US, kde její bratr Hanns /1898-1962/ pracoval jako skladatel pro komunismem nasáklý Hollywood ( později složil „národní hymnu“ NDR ). 20.11.41 Maslowa srazil v Havaně nákladní automobil, jehož řidiče se nepodařilo vypátrat, oficiálně zemřel na „ infarkt“ .

Bratři Ruth Fischerové proti Maslovowi a Fischerové vedli stalinistickou kampaň, a Ruth jim slíbila pomstu, protože byla přesvědčena, že vraždu Maslowa zorganizoval její bratr Gerhart /1897-1968 Jerevan/, jehož 1.manželkou byla NKVD agentka Hede Massing  – 1947 svědčila v US proti svým bratrům, že jsou agenti Kominterny, takže byli deportováni z US, zatímco Ruth se stala úspěšnou agentkou FBI.

17.11.1947 zemřel v Mexico City na „infarkt „ ( otráven NKVD) spisovatel Victor Serge, v té době apatrides, proto pohřben jako „ španělský republikán „. Po jeho smrti André Malraux zveřejnil útržky z jeho dopisů, z nichž vyplývalo, že se bývalý komunista Serge chtěl stát gaullistou.

Anton Grylewicz /1885 – 1971/ německý komunista Grylewicz byl zakládajícím členem Leninbund, a stal se klíčovou osobností jeho menšinové trockistické frakce, která splynula s dalšími trockistickými buňkami do Jednotné Levé opozice.

1933 uprchl před nacisty do ČSR, nejprve žil v Liberci, poté v Praze, kde měl na jaře 1937 incident s čsl. policií, která údajně umožnila Stalinovým agentům propašovat do jeho kufru zfalšované dokumenty.

1937 se přestěhoval do Paříže, 1941 odjel na Kubu, do Německa se vrátil 1955.