V minulých projektech zpívala Monika Načeva básnické texty Jáchyma Topola nebo Sylvy Fischerové, hudebními partnery jí byli například Michal Pavlíček, DJ Five, Pavel Bořkovec Quartet či Justin Lavash – jak byli rozdílní spolupracovníci, tak rozdílná alba ve zpěvaččině diskografii najdeme.
Tím, co je vždy spojovalo, byl právě důraz na slovo, někdy zpívané s až rockovým drajvem, jindy deklamované, tu do elektronických „mlhovin“, jindy zase do partů akustických nástrojů. V zásadě na tom nikdy příliš nezáleželo, protože výraz Moniky Načevy a ponor do sdělovaného slova byl a zůstává v její tvorbě primární.
Skvělý výběr autorů
Dost často byla alba Moniky Načevy uzavřenými díly s pevně daným konceptem. I v tomto smyslu je zpěvačka věrna tradici: Zdivočelí koně, tedy název alba, ale i kapely, která ji doprovází koncertně, staví na výběru z básní autorů, kteří tvořili převážně v 60. a 70. letech a jejichž díla zprvu vycházela převážně (byť ne výhradně) samizdatově.
Ten výběr samotný je velmi zajímavý, protože svádí na jednu platformu básníky vlastně dvou kulturních okruhů. Spojuje je snad ani ne společný druh lyrismu, jako spíš mimořádné osobní příběhy.
Prvním okruhem je český underground. Ten zastupuje Pavel Zajíček (jediný žijící ze zde uvedených básníků, podle jehož textu je také projekt pojmenován), Ivan Martin Jirous a jeho první žena Věra Jirousová.
Druhým okruhem je pak básnická scéna, která bývá nazývána českou odnoží beat generation, byť toto označení někteří odborníci rozporují poukazy na zcela odlišnou poetiku oproti americkým klasikům tohoto žánru. Nicméně zejména Václav Hrabě a svým způsobem i Vladimíra Čerepková platí za dobové básnické hvězdy.
Objevem svého druhu, který musí být tomuto projektu, potažmo Monice Načevě, připočten k dobru, je zapomenutá „beatnická“ básnířka Šárka Smazalová, která dobrovolně zemřela už v roce 1968 v pouhých třiadvaceti letech.
Právě verše Smazalové ve zhudebněné básni Divoké husy album otevírají a předurčují jeho atmosféru: „Na podzim šlapu černou hlínu / chodí tu bílá dáma / věští mi z ruky dlouhou zimu / ve které budu sama.“ Tedy lyrika s poselstvím, které můžeme číst v čistě intimní, stejně jako společenské, ba i politické rovině. Týž případ je ostatně i zde přítomná báseň Václava Hraběte Posledním vlakem s „refrénem“: „Posledním vlakem / ujedem spolu / Koupím ti lístek / neřeknu kam.“
Vynikající Jirous
Jedním z nejsilnějších míst alba je ovšem dobře vybraná Jirousova báseň z jeho nejslavnější sbírky Magorovy labutí písně, jež v oněch pár verších dokáže nastolit kantovskou narážku, křesťanské téma i intimitu, to vše v naprosto civilním a ke zhudebnění vlastně přímo vybízejícím podání: „Neplavil jsem se po mořích / a přece sedím v lodi / nade mnou nebe ve mně hřích / dva věrní lodivodi / Namísto stěžně vztyčen kříž / tak pořád doufám že mě něžně / nad vodou podržíš.“ V romantickém zhudebnění klávesisty Davida Kabzana (Rány těla) je cosi až starosvětského, pocit, který na deskách Moniky Načevy není rozhodně běžný, ale sluší jí.
Obecně je však hudební stránka alba méně výrazná, než je u této interpretky zvykem. Kabzan jako autor sází ve většině případů na naprostý minimalismus po skladatelské i aranžérské linii. Hudební základy tvoří jeho klávesy a elektronika, na bicí hraje Markéta Pták ze skupiny LO/VE. Pod zpěvaččinou deklamací zní zastřený indie pop (Chvilka před setměním) i syrová skládačka zvuků a rytmů (Sen). Občas, jako v titulní písni, je ale otázka, kde končí citlivá a zdravě služebná jednoduchost a kde začíná hudební banalita.
