Filip Pošivač: Měl jsem čas, tak jsem s tím začal. Ilustrátor knihy Kuba Tuba Tatubahn popisuje cestu ke kreslení

8 fotografií

Jaké místo v Národním muzeu si jako svou tajnou skrýš vybrala myš z knížky Dlouhá noc muzejní myši? Podstavec jedné busty. Kde by v muzeu přespal ilustrátor knihy Filip Pošivač? Pravděpodobně v bohatě polstrované ředitelně. Není to přitom žádné střílení od boku, spolu s autorem příběhu Radkem Malým totiž muzeum, které si u nich rozměrnou knihu objednalo, totiž prošel od sklepa až po kopuli. Při vymýšlení příběhu měli od vedení instituce zcela volnou ruku, splnit museli pouze to, aby se jednalo o vyprávění pro děti. Když si Pošivač uvědomil, kde všude by se mohla jejich story odehrávat, vyděsilo ho to. „Ta budova mi totiž dala nekonečný seznam motivů a námětů,“ řekl ve Vizitce.

Kuba Tuba Tatubahn|foto:Filip Pošivač

Třiatřicetiletý Pošivač patří k předním českým ilustrátorům mladší generace, před dvěma lety se díky obrázkům ke knížce Kuba Tuba Tatubahn dostal na prestižní listinu International Board on Books for Young People, což je seznam, který upozorňuje na to nejzajímavější z tvorby pro děti. Z ocenění má radost, déle ale ve Vizitce mluvil o své cestě k ilustraci. Začala v Jablonci na kovorytecké škole. Hodně se tam kreslilo, a to Filipa bavilo. Svou budoucnost viděl v Ateliéru ilustrace a grafiky na UMPRUM, a tak se tam v sedmnácti letech vydal s deskami plnými lyrických výkresů ovlivněných poetikou Jiřího Trnky na konzultaci.

Zdálo se mi to jednoduché, tak jsem se přihlásil

Schůzka s vedoucím ateliéru Jurajem Horváthem prý skončila debaklem, Pošivačův styl pedagoga nezaujal. Přes kamaráda se ale dozvěděl o tajemné tmavé místnosti kdesi pod střechou, kde stojí televize, v níž se skládá a rozkládá lego. Byl to ateliér Ateliér filmové a televizní grafiky. „Celé se mi to zdálo jednoduché, a tak jsem se přihlásil. Samozřejmě mě nevzali,“ usmívá se.

Dlouhá noc muzejní myši|foto:Filip Pošivač

Vyšlo to až napodruhé, a začala tak éra, během které Filip Pošivač nasával rady slavného animátora Jiřího Bárty. Oklikou se také vrátil ke kresbě. „Vždycky jsem měl rád příběhy, rád je čtu, rád se na ně dívám. Výroba animovaného filmu je ale strašně zdlouhavý proces a já měl v mezičase touhu zpracovat něco výtvarně, což vedlo k tomu, že jsem se začal víc věnovat ilustraci,“ vysvětluje.

Ani animace se ovšem nevzdává. Ve Vizitce mluvil o svém snímku Až po uši v mechu, který je výsledkem přátelství se stejně naladěnou spolužačkou Barborou Valeckou, fascinace přírodou a klasickou loutkou, a zmínil také chystaný celovečerní animák, který by měl být hotový v říjnu 2022. Loutkovému divadlu se pak věnuje i doma se svými dětmi, šestiletým a dvouletým synem. „Jednoho dne jsme si koupili loutku čerta a cestou domů jsme u popelnice našli staré loutkové divadlo. Vzali jsme si ho, opravili a hráli si s ním tak často, až se rozpadlo.“