„Nebojím se. Vůbec. Jen o auto,“ hladí školák své modré BMW E46 330i, zaparkované u domu.
Děda Vladimír Doubek nejstarší vnuka pozoruje a je cítit, jak je na něj pyšný. „Už jsem moc nevěřil, že náš závodnický rod bude pokračovat. A přece to přišlo!“
60 let je nejzkušenějšímu z motorodiny Doubků, Vladimír I. se závoděním začal 38 let je prostřednímu Vladimíru Doubkovi, kariéru ukončil před třinácti lety 13 let je nejmladšímu z Vladimírů Doubků; bratr Jan už v osmi jezdí na motorce |
Právě u nejzkušenějšího z rodiny motoristická sága začala. V šestnácti se vrhnul na motokros, dva dny před devatenáctými narozeninami si zlomil páteř. Porušil si míchu. „Vypadalo to na vozejk,“ líčí nynější šedesátník. „Chodil jsem s holkou, posílal jsem ji pryč, myslel jsem si, že je konec světa.“
Nebyl. Naopak. Když zjistil, že se v jeho Ústí nad Labem pořádají závody automobilů do vrchu, dostal novou chuť do života. „Čuměl jsem jak blázen a řekl si: To je ono!“ vybavuje si. „Během dvou let jsem začal jezdit, oženil se, narodily se nám děti, všechno se převrátilo do pozitivna. Nakoplo mě to!“
Berle sice od té doby už neodložil, ale nestydí se za ně. „Patří ke mně.“ Stejně jako závodnická minulost, vyšperkovaná dvěma československými tituly v závodech do vrchu i okruhovými vavříny.
Jeho syn – taky Vladimír, jak jinak – ho odmala na motoristické podniky doprovázel. „Pinďa tam pobíhal a dělal bordel,“ směje se Doubek I. „Pak se za mými zády začal v garáži vrtat do aut. V patnácti závodil s fiestou, v šestnácti byl mistrem republiky do vrchu se Suzuki Swift 1.3 GTi.“
Následovaly další úspěchy, tím nejblyštivějším v podání Vladimíra Doubka prostředního neboli Pindi byl titul vrchařského vicemistra Evropy s Fordem Escort Cosworth v týmu Petra Vojáčka. Do kopce se řítil i s „plackou“, prototypem Osella, v anketě Zlatý volant skončil v roce 2000 třetí.
„Hrozně mě to bavilo, auto mi padlo do ruky. Táta mě ani nemusel učit, stejně jako já neučím svého kluka. Závody do vrchu jsem miloval, v lese to je velký adrenalin, ale já se toho nikdy nebál,“ ohlíží se 38letý Doubek II. za svou kariérou. „Zkusil jsem si i okruhy, v jedné sezoně mě ve třech závodech ze čtyř vystřelil z trati Jožo Ráž, frontman skupiny Elán. Placka Osella byla moje poslední věc, potom jsem skončil. V létě 2007.“
Postavil si dům v Chabařovicích, kde pracuje jako autoelektrikář, manželka Martina mu porodila dva kluky. Vladimíra III. a Honzíka. A po deseti letech se vášeň k motosportu v rodině opět rozdmýchala.
„Táta řekl, že kluci budou jezdit motokáry, a za týden už byly doma,“ popisuje Martina Doubková, jak se v roce 2017 zase u Doubků začalo závodit. Paradoxně k tomu pomohly i zdravotní potíže nejmladšího z Vladimírů. Hrál fotbal, jenže kvůli vleklým trablům s kotníkem musel přestat. Doktoři mu zakázali všechny kroužky, do toho přišla i cukrovka. „Takže jsem zahlásil: Pojedeme motokáry, tam ti kotník ani cukrovka nevadí!“ vypráví Doubek prostřední.
A zase šlo všechno jako po drátkách. Vladimír III. se v prvním roce s motokárami seznamoval, ve druhém přešel do silnější třídy o obsahu 100 ccm a vyhlásili ho nejúspěšnějším nováčkem roku. Načež začal pokukovat po autě. Loni se zamiloval do driftů, tedy do závodů, při nichž se jezdí do zatáček kontrolovaným smykem. Pastva pro oko. „S tátou jsme se byli podívat na pár závodech driftů a strašně nás to chytlo,“ svítí nejmladšímu Vladimírovi oči. „Táta mi pak doma postavil trenažér, takže jsem nejprve trénoval na něm.“
Vladimír Doubek nejmladší, třetí pokračovatel úspěšné motoristické dynastie. V pouhých 13 letech se z něj stal drifter neboli smykař.
Při mistrovství republiky v Mostě jel – ještě tréninkově – svůj první drift. „Neměl jsem vůbec strach, ale nevěděl jsem, co čekat. Zkoušel jsem si auto, řazení, spojku,“ vykresluje a táta dodává: „V sobotu začal, v neděli už jezdil bokem.“
Má štěstí na lidi okolo sebe. Na chabařovickém plochodrážním areálu u Martina Fridricha poprvé krotil auto. Ve dvanácti letech! A trénovat ho začal Martin Grejtovský z Ústí nad Labem, mistr republiky 2019 v driftech v kategorii Street. „Je náš týmový kamarád a trenér. Moc jim za to děkujeme!“ vzkazují Doubkové.
Nedávno na letišti v Březně u Chomutova mladík poprvé závodil. Akce se jmenovala Drift Days Champions a sedmák chabařovické základní školy si přál, ať se ze zhruba tří desítek startujících prokouše alespoň do top 16, která už jezdí vyřazovací tandemové battly. Při nich soupeří dva jezdci ve dvou jízdách, chaser (ten vzadu) musí kopírovat jízdu lídra (ten vpředu), potom si svoje role prohodí.
„Vyhrál jsem kvalifikaci, i když mi praskla pneumatika a třetinu jsem jel na ráfku,“ šokoval všechny, za což sklidil obrovský potlesk. Šlo ale teprve o začátek, protože i v battlech ukázal, že kroutit volantem umí. Zkušenější soupeře vyřazoval, až ve finále našel přemožitele. Stříbro, to byla senzace.
Dědu i tátu svým vystoupením nadchnul. „Jsem hrdý. Když budou dobré výsledky přibývat, budu se mu snažit pomoct do vyšší kategorie,“ slibuje otec. Na rozdíl od svého potomka driftovat neumí: „Zkusil jsem to, nejde mi to. I když jezdí krátkou dobu, stoprocentně by mi nandal. Nemám ho co učit.“ Mladík s lenonkami na očích tátu popíchne: „Já tě neposlouchal ani v motokárách.“ Pak vysvětluje: „Dostat vůz do smyku je jednoduché. Těžké je udržet drift ve správné pozici a ve správném úhlu a čistě z něj vyjet.“
Třeba jednou bude sbírat úspěchy jako další závodníci z motoristického „klanu“ Doubků. „Řada lidí z něj byla unesená, fandili mu. Ale neznamená to, že se rodí hvězda. Až čas všechno ukáže,“ nelétá v oblacích Doubek prostřední.
Zato jeho syn létá na asfaltu. Už pět let předtím, než si bude moct pro řidičák. „Když si ho dělal Pinďa, už byl vicemistr Evropy. Uvidíme, co mladý,“ mrkne děda na svého vnuka. Na dalšího z Doubků, v němž se probudily závodnické geny. Ty rychlé a zběsilé.
