Esejisticky pojaté svědectví natáčel režisér od prvního do posledního dne nouzového stavu. Působivé záběry vylidněných ulic kontrastují s archivními obrazy či zvukem z doby před omezeními; mrazivé či bizarní výjevy natočené během karantény venku se prolínají s ukázkami tvořivosti na internetu.
V dokumentu se o zkušenosti dělí známé i méně známé osobnosti. Mezi jinými žena, která se nedávno vyléčila z rakoviny a nyní se musela její imunita vypořádat s nákazou koronavirem. Řeč přijde i na spekulace o původu viru, medicínská stránka však není středobodem filmu. Tím jsou dopady pandemie a jejích důsledků na společnost i na psychiku jednotlivců. Ať jde o negativní působení strachu, informačního zmatku a omezení svobody, či naopak o pozitivní přínos aktivit, jimiž se lidé s nepříznivými okolnostmi vyrovnávají.
Zemřít lze i na prevenci
Je povzbuzující vidět fungující online výuku nebo streamovaná vystoupení umělců (z nichž některá jsou povedená, jako třeba cizojazyčné exhibice Matěje Rupperta), ale zároveň má nepochybně smysl vyslechnout si varování těch, kdo přemýšlejí o hlubších vrstvách započaté společenské proměny. Patří mezi ně psychiatr Cyril Höschl nebo geriatr Zdeněk Kalvach, předseda správní rady Cesty domů. Ten v dokumentu mimo jiné upozorňuje na rizika karantény: „Někteří lidé mohou zemřít na covid, ale jiní mohou zemřít na prevenci covidu. Ze stresu, z úzkosti nebo z izolace v naprosto nepřiměřené nebo nehumanizované karanténě. Mnohá zneužití lidí začínají dobrými úmysly. Někoho proklamativně chránit znamená dostat ho pod kuratelu a pak jím začít manipulovat.“
Cenný vhled a nadhled přináší moderátor a popularizátor vědy Daniel Stach. Na závěr připomíná, že konec nouzových opatření není konec krize a jejích důsledků: „Může to být konec jedné části, ale ne tohohle příběhu.“
JARO V NOUZIRežie: Adolf Zika Uvádí ČT2 16. 6. ve 20.00 |
