MILAN BLAHYNKA
Do lesa nechodím. Bojím se. Být v lese jediné klíště, najde si mě. Viděl jsem, jak zdatného muže zřídí borelióza. Viděl jsem člověka umírat na klíšťovou encefalitidu. Leč les mě láká. Jsem zvědavý, a tak si o něm čtu. K čemu by literatura koneckonců byla, kdyby nás bez ohledu na nenávratný čas nepřenesla, kam nemůžeme, ať už kvůli uvěznění ve své době, ať vinou tupých byrokratů u vesla, v důsledku své prázdné kapsy anebo z dopuštění „nového typu coronaviru“.
Díky literatuře jsem všude, kam ani čert nemůže. Díky příběhu RYS ZA 2000 LITRŮ (Beskydy, Vendryně 2019, ilustrace Ludvík Kunc, 96 s.) jsem se do lesa na horách dostal se dvě malými dobrodruhy, chlapci Martinem a Honzou, o nichž básník, scénárista a publicista Jaromír Šlosar, autor Rysa praví, že jsou to „možná krásni blázni“.
To „možná“ je jen autorova opatrná skromnost. Mámin mazlíček Martin a mladší samostatný a neocenitelně šikovný Honza se opravdu krásně zblázní, když se rozhodnou nejen pár dní žít v lovecké chatě v horách na konci zimy, ale aby to starostlivá Martinova maminka nevěděla, i bivakovat jednu noc na sněhu.
Jsou krásní blázni, když si pak ve vysokém sněhu hrají na stopaře, jehož by velký čtenář Coopera Martin rád napodobil, a když se jim poštěstí nejenom zahlédnout, ale i vidět a sledovat rysa, což se ani ostříleným lesákům často nezdaří, navíc vystopovat i mazaného pytláka zbohatlíka, který rysa postřelil, a zkusit ho usvědčit.
Za velkou přednost vyprávění mám fakt, že Šlosar, který si dětskou hru na zálesáky a na velké stopaře dobírá (jako si Martin dobírá Honzu, že si hraje na kapitána Exnera), i když se mu líbí, nepasuje chlapce na hrdiny a nedopouští se fabulačního klišé tzv. klukovské literatury: chlapci sice arogantního darebáka s mocnými konexemi vysledují, ale sami proti němu nic nezmohou, dokonce proti němu nezmůže nic ani hajný, který chlapcům vynadá, že nevolali ihned policii a chtěli škůdce dostat a znemožnit sami – a nadutý chytrák s drahým subaru Forerster a s prvotřídním loveckým vybavením se odrovná sám: ve své nadutosti se v hospodě opije a machruje, „že zastřelil rysa a nějací smradi mu ho vyčmuchali“. Když Honza vypráví, jak se to dověděl hajný, řekne, že „dobrá duše se vždy najde“. A slušňák Martin to upřesní: „Dobrý bonzák se vždycky najde.“ I on ví, jak to v životě u nás chodí.
Jaké štěstí, že Jaromír Šlosar na rozdíl ode mne se do lesa nebojí (klíšťata ho zřejmě neobtěžují, asi se ho bojí); že se v něm vyzná jako málokdo; a že ještě o něm umí uměřeně a poutavě vyprávět. Co ten dokáže!