Větvičkova Ostrava a pražsky cyp v něj

Svojho času vylidněna Praha nenabizela žadny kultur zažitek a Ostravaci podle medyjalneho informatora Ladi Větvičky žiju furtky podle svojho. Rozuměj vesele a su nad vjeci. Mam rad lidičky s usměvem od ucha k uchu, tak proč nepřidat ten svuj. A třeba pravě v Ostravě. Dorazil jsem na nadraži, samosebou vlakove a cestou jsem ladil formu. Najdřiv tu ostravsku, zkratil sem si zobak a už spolucestujuci se pytal mě, jak bolo v Praze, když se vracam domu. "Tož fajně, bo nikde žadny zastupy, ani domorodci v ulicach nepobihali, jak zvyčajně robi." Tim pokec skončil a ten cyp pak usnul. Snad se tak nestane u Luboša, když kratky zobak otevřu.

Nestalo, Luboš že včil hned dame panaka a to sme eště na tom banhofu nedošli ani k vychodu. Měl butylku u sebe a ma ju asik vždycky. Zavdal jsem si maleho loka, a jak u teho v zaklonu čučim do nebe, klopkal mi na rameno policajt. Stražnik ostravsky, co sme si ho nevšimli. Zavoj na ksichtě musiš mať a chlasči si doma. Bez koronaviru v ulicach, co bys klidně nafasoval při nadechu. Omluva mezi zakuckanim padla na urodnou pudu a samosebou bez ostravskeho přizvuku a už vubec ne kratce. "Je to Pražak, no..." upadlo z huby Luboša a stražnik se ušklibl. "Ten tu ještě chyběl."

S Lubošem jsme nechyběli ani při další pyjatyce s jeho kamoši, kdy mě šerpoval uznanim a vzpominkami na doby studií. Kemoši na to hazeli bobek a lili radši do hrdla. Laďu Větvičku znali dva, jak dělali ramena. Ja ho neznam a asik škoda. Jako parťak bych se osvědčil a kratky zobak mam teď ještě kratši než možna on. Jen ta štreka zpatky do Prahy byla delši než ostuda, co jsem ve Vostravě zrobil. Zhrutil jsem se zpity z okna přizemniho kvartyru rovnou na chodnik a zase před policajta. Bez zavoja na ksichtě a s košulou v pazurach. Konec raportu.