18.4.2024 | Svátek má Valérie


PRÁVO: Kde končí hazard a začíná zločin

24.6.2020

Stát už začal stíhat vědomé šíření „korony“

Znáte film Den, kdy nevyšlo slunce režisérky Jitky Němcové? Pokud ne, jádro příběhu lze snadno ozřejmit. Je to detektivka, ale její těžiště nespočívá prvoplánově v policejní práci a vyšetřování. Pachatelkou, vražedkyní je totiž žena, jež se mstí za úmyslné nakažení virem HIV. Má smysl soudit pomocí paragrafů, vynáší-li choroba AIDS rozsudek smrti? Takové morální otázky snímek vyvolává. Vědomé šíření viru HIV je námět, který si přímo říká o literární či filmovou adaptaci. Ostatně takové případy se u nás i ve světě staly.

S epidemií „korony“ je to ale jinak – a řekněme rovnou, že pro filmaře nic moc. Případy vědomého šíření nemoci covid-19 nepředvádějí morální dilemata ani vražedné touhy, zato spíše aroganci, sebestřednost či prostou lidskou blbost.

Zaprvé. Virus SARS-CoV-2 na rozdíl od viru HIV prakticky nelze šířit cíleně, tedy tak, aby nakazil konkrétního člověka. Je-li už někdo nositelem, tak i kdyby konkrétní osobu nakazit chtěl, i kdyby se mu to povedlo, nikdy nemá jistotu, kolik jiných lidí nakazil „mimo cíl“. Virus HIV se šíří jen nejintimnější lidskou aktivitou, kontaktem tělesných tekutin, což se dá ohlídat. Kdežto virus SARS-CoV-2 se šíří zcela neřiditelně na vzdálenost řádově metrů.

Zadruhé. Při epidemii „korony“ byl, přinejmenším u nás a v některých dalších zemích, zákonem vyhlášen nouzový stav. Takže kdo porušil pravidla jím diktované karantény, sám se vystavil postihu, i kdyby jednal bez špatného úmyslu – třeba jen z ryzí nedbalosti – a nikoho nenakazil. Pokud tak učinil za stavu nouze, hrozí mu postih výrazně vyšší než v čase normálním. Tyto argumenty přebíjejí morální dilemata, i kdyby nějaká byla.

V tomto zrcadle sledujme případy úmyslného šíření nemoci covid-19, které vyšetřuje policie či je předala státním zástupcům. Jak už bylo řečeno, kdyby se tématu úmyslného šíření „korony“ chtěl chopit literát či filmař, byla by to nižší liga než snímek Den, kdy nevyšlo slunce (a téma vědomého šíření HIV). To, co plyne z nyní zveřejněných informací, má věru daleko k morálním dilematům, zato blíže k neodpovědnosti, aroganci či lidské blbosti. Třeba žena ze severní Moravy: i když jí byla úředně nařízena karanténa, jezdila taxíkem, nakupovala v obchodním centru a na veřejnosti se pohybovala bez roušky.

Zdá se vám horní hranice trestu pro ženu ze severní Moravy (osm let vězení s ohledem na spáchání za stavu nouze) příliš vysoká? Pak vězte, že roku 2017 dostal devět let nositel viru HIV Zdeněk Pfeifer, jenž ho vědomě (i když nikoliv úmyslně s cílem nakazit) šířil nechráněným sexem.

Vědomé šíření „korony“ není česká specialita. Někdy může mít i kladné motivace. V americkém státu Washington úřady varovaly před „covidovými večírky“, kde bylo cílem se nakazit a tím získat imunitu. S tímto cílem se sám úmyslně nakazil i Stephan von Dassel, starosta berlínské čtvrti Mitte za Zelené. Je to zločin? Z pohledu tamních paragrafů i toho, že v Německu nebyl vyhlášen stav nouze, možná ani není. Je to spíš ukázka hipsterského vztahu ke světu a vlastnímu egu, hyperindividualismu, jenž pomíjí, kolik jiných lidí – včetně těch z rizikových skupin – může svým experimentem nakazit. Toto by byl dobrý námět pro filmaře.

LN, 22.6.2020