Parlament včera začal projednávat další zvýšení deficitu rozpočtu. Zatímco v březnu si vláda chtěla vystačit s deficitem 300 miliard, v květnu už mluvila o dalších 100 miliardách. Až skončí stávající sněmovní schůze, bude mít vláda nejspíš prostor zatnout sekyru ve výši rovného půlbilionu korun. Což je více, než jsou roční výdaje na důchody a skoro desetina ročního HDP.
Bezprecedentní situace omlouvá bezprecedentní deficity. Ale skutečně jsme museli být v situaci, kdy se po několika týdnech parciální ekonomické uzavírky musíme zadlužit na léta? Nemuseli. Je to pouze výsledek dvou faktorů: rozpočtové rozpustilosti v letech předkoronavirových a intelektuální pohodlnosti během pandemie.
Do krize jsme totiž vstupovali fiskálně nepřipravení a nezmohli jsme se na víc než na reakci reflexivní. Přitom přesně přede dvěma lety potlačovala ministryně Maláčová obavy, že jednou ekonomika zpomalí. Na otázku, zda je růst platů ve veřejném sektoru rozumný, když „ekonomika přece neporoste napořád“, s odzbrojující lehkostí odpověděla, že „v tuto chvíli ale roste…“ Nicméně za dva roky ekonomika nejenže neroste, ale bezprecedentně klesá.
Kdybychom ponechali výdaje rozpočtu na úrovni roku 2017 (1280 mld.), příjmy let 2018 (1404 mld.) a 2019 (1523 mld.) by znamenaly, že bychom do roku 2020 vstupovali s rezervou 370 miliard. My jsme však vše, co nám ekonomika v posledních dvou letech dodatečně přinesla, obratem utratili, do března 2020 jsem šli bez rezerv. A tak místo plánovaného deficitu cca 130 mld. máme schodek skoro čtyřnásobný.
Nepřipravenost stranou, deficity mohly být i tak daleko nižší. Stačilo, aby se peníze, které nemáme, nerozdávaly plnými hrstmi lidem, kteří je nepotřebují. Přesně to se ale dělo a děje. A tak i když návrh kolegy ekonoma Matějky na desetitisícový dar pro každého realizován (bohudík) nebyl, způsobů, jak bezmyšlenkovitým rozdáváním vykopat v rozpočtu mnohamiliardovou díru, se našlo dost.
Plošná pomoc všem živnostníkům, prominutí odvodů všem firmám, uzavření (skoro) všech provozoven, pomoc všem dohodářům – to vše nafouklo deficit výrazně nad to, co bylo nutné. Kavalírský postoj k budoucnosti v letech předkoronavirových a preference rychlosti před rozumem nám vystavují účet, který budeme dlouho platit.
