Alice Masaryková chtěla být lékařkou, překazila jí to i vlastní ješitnost

Dnešní terminologií bychom řekli, že její rodina byla na svou dobu velmi multikulturní. Otec Tomáš se narodil v Hodoníně, ale z tatínkovy strany byl poloviční Slovák. Maminka Charlotta pocházela z emancipované americké rodiny, jejíž kořeny sahaly od Francie po Mexiko. A samotná Alice, prvorozená dcera budoucího prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka? Ta po svém narození 3. května 1879 první tři roky života strávila ve Vídni, teprve poté se i s rodiči a mladším bratrem Herbertem přestěhovala do Prahy.

Masarykovi opustili nevelký byt na vídeňské Hauptstrasse 76 v roce 1882 a přesídlili do Prahy, kde Masaryk získal práci profesora a přednášel filozofii, základy sociologie i například etiketu. Doma se do té doby mluvilo především anglicky a německy. Zatímco němčinu nahradila čeština, angličtina se dál v řeči Masarykových s češtinou mísila. Však také byla Alice často oslovována jako „Elis“.

5 fotografií

Rodinnou jazykovou rozmanitost u Alice později rozšířilo studium, postupně kromě angličtiny a němčiny ovládala i ruštinu a francouzštinu. V případě ruštiny to ovšem bylo hlavně na popud otce, protože zastával názor, že by Alice měla umět kromě češtiny ještě alespoň jeden slovanský jazyk.

Venkovské zkušenosti pražské slečny

Ovšem nejen ke vzdělání hnali Tomáš a Charlotta mladou Alici, nýbrž také k „tělesné hygieně“, jak tomu říkali. Alici i další sourozence – v Praze do rodiny přibyl Jan (1886) a Olga (1891) – posílali do Sokola a v době letních dovolených vyráželi na společné výlety do přírody. Nejčastěji na jižní Moravu – do Klobouk, Hustopečí či Hrušovan.

Od roku 1888 Masarykovi trávili letní čas také v pronajaté části zemědělské usedlosti v Bystřičce u Turčianského sv. Martina. Pro Alici byla krásná příroda a malá slovenská dědina vítanou změnou v jejím jinak městském životním stylu. Našla si zde kamarády a také se naučila třeba péct žitný chléb, šít šaty či pečovat o hospodářská zvířata. 

Masaryk se zde účastnil i populárního honu. „Uloveného medvěda vyzdobili kytičkami, které mu dali do uší a tlamy, a na něho posadili Jeníka (bratr Alice Jan, pozn. red.),“ vzpomínala Alice Masaryková ve své knize Dětství a mládí. „Potom medvěda stáhli z kůže a ta pak ležela léta v otcově pracovně a zahřívala podlahu i naše nohy,“ pokračovala Alice v pamětech.

Venkovská idyla slovenské Bystřičky Alici Masarykovou oslovila natolik, že se se sem vracela i v době svého dospívání a později také v dospělosti.

„Rovnost mužů a žen? U nás samozřejmost“

Život s váženým, politicky aktivním otcem pro Alici znamenal, že se už od útlého mládí dostávala do kontaktu s tehdejší společenskou elitou. Už v dětství v doprovodu svých rodičů navštěvovala v Praze některé společenské akce, sedávala na přednáškách a potkávala se s významnými osobnostmi. Šlo například o mecenáše a cestovatele Vojtěcha Náprstka či o malíře Mikoláše Alše či Vojtěcha Hynaise, jenž se po vzniku republiky stal portrétistou Tomáše Garrigue Masaryka. Emancipovaná rodina i jejich přátelé se v diskuzích nebránili respektovat děti jako rovnocenné partnery.

Alici, Herberta a Jana to učilo vnímat druhé a argumentovat. Jan Masaryk, budoucí význačný politik a ministr, přitom v mládí tíhnul spíše k bohémskému stylu života, Herbert měl zase blízko k výtvarnému umění. Nejmladší Olga zase byla nadanou sportovkyni, zajímala se hlavně o tenis. Masarykovým se narodily ještě dvě dcery – Hana však zemřela krátce po narození, Eleonor po několika měsících.

Emancipovaná rodina rozhodně nezastávala názor většinové konzervativní společnosti přelomu století, u níž stále převažoval názor, že ženy jsou v podstatě druhořadé a jejich místo je především v kuchyni. Masaryk naopak chtěl, aby se Alici (a posléze samozřejmě i Olze) dostalo co nejlepšího vzdělání. „V naší rodině rovnocennost žen a mužů byla považována za samozřejmost,“ podotkla Alice ve svých pamětech.

Studia začala Alice ve Vodičkově ulici nedaleko nového bytu Masarykových, kde měla sídlo takzvaná přípravka Vyšší dívčí školy, což byla v podstatě soukromá obecná škola – tedy dnešní první stupeň základního vzdělání. Následné působení v měšťanské škole v Josefské ulici ve 13 letech ukončila přechodem na gymnázium. Studium na tomto typu škol bylo dlouho dívkám zapovězeno, až v roce 1891 se podařilo otevřít v budově bývalé dívčí školy sv. Vojtěcha v Pštrossově ulici gymnázium pro dívky Minerva.

Než se stala „zastupující první dámou“

Když v 19 letech Alice Masaryková odmaturovala, neváhala a šla si splnit svůj dětský sen stát se lékařkou. Údajně o to stála od osmi let. „Po návratu z letního pobytu na Bystřičce jsem se dala zapsat na lékařskou fakultu. Mezi padesáti hochy jsem byla jediná dívka,“ podotkla ve svých pamětech.

Je paradoxní, že vytoužené studium lékařství nakonec po roce zhatila zdánlivá ženská malichernost. „Částečně mi vadila krátkozrakost, ale neměla jsem odvahu nosit brejle. Jak na Bystřičce, tak v Praze děvče s cvikrem jakoby bylo vyřazeno ze společnosti živých, pěkných dívek. Tak se mi to zdálo, ale nesoudila jsem správně. Tato ješitnost byla jednou z příčin, proč jsem po roce opustila lékařskou fakultu,“ přiznává ve svých pamětech. Ale byl to samozřejmě jen jeden z důvodů. Mezi další podle jejích vzpomínek patřil fakt, že medicína pro ni byl až příliš materialistický obor, který neuspokojoval duchovní rovinu její snahy pomáhat lidem.

Z medicíny Alice přešla na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudovala filozofii, sociologii a historii. „Na lékařské fakultě jsem byla doma, na filozofické jsem zůstala cizincem a nikdy jsem nepronikla k základům historické vědy. Zdraví a zdravotnictví zůstalo mým hlavním zájmem, i když jsem složila zkoušky z historie pro střední školy a volila učitelskou dráhu,“ napsala.

Nejstarší Masarykovu dceru poté zásadně ovlivnily pobyty v zahraničí, kde se seznámila s problematikou alkoholismu ve společnosti, s moderními formami sociální péče a dalšími obory, které později využila při své široké angažovanosti ve veřejném prostoru.

Za první světové války strávila řadu měsíců v rakouském vězení, po vzniku republiky kvůli nemoci a následné smrti matky brzy převzala po boku svého otce – nyní již prezidenta samostatného státu Čechů a Slováků – roli jakési zastupující první dámy.

Založila Československý červený kříž, angažovala se v ženských emancipačních hnutích a stala se známou i daleko za našimi hranicemi. Spolupracovala také s architektem Josipem Plečnikem na úpravách Pražského hradu. To už je ovšem jiná kapitola životního příběhu „Elis“, nejstarší dcery Tomáše a Charlotty Masarykových.