Poruchy osobnosti v 21. století – Diagnostika v teorii a praxi

Autorský kolektiv pod vedením Karla D. Riegela se rozhodl v knize PORUCHY OSOBNOSTI V 21. STOLETÍ zachytit aktuální podobu diagnostiky poruch osobnosti. Autoři nabízí cestu k porozumění poruchám osobnosti na základě propojení relevantních psychodynamických konceptualizací s nejnovějšími poznatky rozsáhlých výzkumů na poli tzv. evidence-based diagnostických systémů pro poruchy osobnosti. Prioritou není nalezení samotné diagnózy na základě diagnostických kritérií, ale spíše porozumění pacientovi, nalezení člověka, který se skrývá za symptomatickým doprovodem, typickým pro tyto pacienty. Autoři v knize představují alternativní model DSM-5 pro poruchy osobnosti a poukazují na jeho provázanost s modelem osobnostní psychopatologie O. F. Kernberga i modelem pro poruchy osobnosti v nadcházejícím MKN-11.

Autoři upozorňují také na problematiku trojdimenzionální diagnostiky osobnosti s tím, že diagnostické postupy v DSM-5 a MKN-11 kladou do popředí spíše kritérium celkové zralosti organizace osobnosti. Pokud se totiž přílišná pozornost věnuje obranným mechanismům a kompenzačním strategiím, přestane být vyšetřovaná osoba vnímaná jako celek a jak trefně autoři poznamenávají, ve vztahu s klientem/pacientem je třeba „stále vnímat les i přes jakkoli husté stromořadí“.

Přečtěte si: Rozhovor s autorem první české monografie o poruchách osobnosti - profesorem Jánem Praškem

Zvláštní pozornost je v knize věnována problematice vzájemné provázanosti a příbuznosti některých duálních poruch charakteristických pro pacienty s poruchou osobnosti, jmenovitě poruchám závislostním a poruchám příjmu potravy. Teoretická východiska jsou doplněna o případové studie, názorné demonstrace administrace a interpretace tzv. alternativních diagnostických systémů pro poruchy osobnosti. Autoři také uvádí konkrétní příklady práce s pacientem při sdělování výsledků vyšetření a plánování terapie.

Autoři se věnují také problematice hraniční duševní poruchy (HPO), u které např. diferenciální diagnóza má zásadní význam pro léčbu, protože metodou první volby u hraniční poruchy osobnosti je psychoterapie, kdežto u bipolární afektivní poruchy je to biologická léčba. Nesprávná diagnóza proto může vést k protrahovaným průběhům s rozvinutými příznaky a potížemi a oddalovat tak úlevu pacienta.

Kniha je určena profesionálům, tedy psychiatrům, psychologům a psychoterapeutům, plus samozřejmě studentům těchto oborů.

Ukázka: 

8 Jsou poruchy příjmu potravy kvazi-závislostními poruchami?

8.1 Proč má otázka v nadpisu smysl

Poruchy příjmu potravy a závislostní poruchy se často vyskytují společně jako komorbidita či duální porucha, případně navazují jedna na druhou (viz např. Baker & Munn-Chernoff , 2014; Papežová, 2012; Torrens et al., 2017; Papežová,2018b).

„Závislost na alkoholu i drogách může poruše příjmu potravy předcházet, vznikat při jejím léčení nebo existovat současně. Vznikne často ze snahy řešit alkoholem a drogami zvýšenou chuť k jídlu, jídlo nahradit drogou pro získání lepší kontroly nad jídlem nebo snášet lépe restrikci jídla.“ (Papežová, 2012,cit., str. 35)

Klinická zkušenost tuto souvislost potvrzuje. Vedle alkoholu se nejčastěji uvádí metamfetamin, který pacientky/klientky užívají mj. pro jeho anorektické účinky. Symptomy PPP se pak znovu vynořují v období abstinence (viz Röhr, 2015; Kalina & Minařík, 2015).

„Častý“ společný výskyt sice ne vždy znamená „nejčastější“ (viz tabulky 12, 17, 18), ale cílené výzkumy a sekundární analýzy přinášejí pozoruhodné údaje.

Torrens et al. (2017) uvádějí, že prevalence abúzu drog a alkoholu u osob s PPP je přibližně 50 %. Podobně více než 35 % jedinců s poruchou z užívání návykových látek uvádí PPP.

Chládková (2015) na základě vlastního kvalitativního výzkumu a zejména zahraničních studií upozorňuje na existenci spojitosti mezi užíváním návykových látek a příznaky PPP, zejména u osob s diagnózou mentální bulimie a psychogenního přejídání:

• U bulimických pacientek je zneužívání návykových látek a závislost na nich častější a patrnější. Závislostní chování můžeme pozorovat u 30–37 % bulimických pacientek, a to převážně jako následek PPP. Pravděpodobnost vzniku závislosti na některé návykové látce včetně alkoholu je u pacientek s mentální bulimií až 7× vyšší než u pacientek s mentální anorexií.
• Dále se zjistilo, že pacientky s diagnózou bulimie nebo anorexie purgativního typu mají větší sklon k užívání návykových látek a alkoholu, tedy i větší riziko vzniku závislosti. U žen s anorexií restriktivního typu se užívání návykových látek vyskytuje v menší míře.
• Nejvyšší prevalence užívání alkoholu se vyskytla u žen s celoživotní prevalencí mentální anorexie s epizodami přejídání a zvracení (33,5 %) a nejnižší u pacientek s mentální anorexií restriktivního typu (13,7 %).

Respondentky-pacientky s PPP v autorčině výzkumu vesměs užívaly návykové látky jako automedikaci, ale rovněž se shodly na tom, že „obojí je závislost“.

Klinická zkušenost vzájemného prolínání a jistých shodných rysů mezi oběma skupinami poruch duševního zdraví musela vést k položení otázky v kapitole 8 a k vědeckému bádání o podobnostech a odlišnostech. I když dosavadní závěry nejsou zcela jednoznačné a většinou odkazují na další výzkum, stojí za to se s nimi seznámit.

*****

Kolektiv autorů: Mgr. Bc. Karel D. Riegel, Ph.D., pracuje v oblasti poruch osobnosti a závislostních poruch jako psycholog, TFP terapeut, výzkumník a vysokoškolský pedagog. Doc. MUDr. PhDr. Kamil Kalina, CSc., EMPH, působí v oblasti závislostních poruch jako psychiatr, psychoterapeut, vysokoškolský pedagog a lékařský ředitel sdružení SANANIM. MUDr. Ondřej Pěč, Ph.D., působí jako psychiatr, psychoanalytik, skupinový analytik a vysokoškolský pedagog. Je ředitelem Psychoterapeutické a psychosomatické kliniky ESET.

Knihu PORUCHY OSOBNOSTI V 21. STOLETÍ můžete zakoupit na našem e-shopu.