Byl pátek 27. března, kdy hudební svět prořízla nečekaná zpráva: Bob Dylan bez varování na sociálních sítích zveřejnil novou píseň Murder Most Foul. Spekulovalo se, zda jde o jednorázový čin nebo naopak předzvěst něčeho většího. Další týdny ukázal, že správná byla druhá úvaha. 17. dubna totiž vyšel další song I Contain Multitudes, ještě bez dalších informací, a 8. května pak píseň False Prophet.
U té už bylo připsáno, že nové album vyjde 19. června a ponese název Rough And Rowdy Ways. Což je, mimochodem, odkaz na píseň klasika country, tzv. „zpívajícího brzdaře“ Jimmieho Rodgerse z roku 1929. A je to první z desítek odkazů na hudbu všech žánrů posledních více než sto let, které Dylan na nové desce použil.
Nejen o Kennedym
Proč vydal Bob Dylan jako signální singly právě tyto tři písně se zdá, při znalosti celého alba, signifikantní: minimálně tematicky patří na albu k těm rozhodně nejzajímavějším, zastupujícím dva základní okruhy písničkářovy (nejen) nové tvorby. Totiž společenský komentář, kterým je Murder Most Foul, a víceméně osobní, někdy až sebezpytná tematika, které se věnují další dva texty.
Murder Most Foul se za tři měsíce od vydání vžila mezi posluchači jako „ta písnička o vraždě Kennedyho“. To je ale přece jen trošku zjednodušený pohled. Jistě se jednou provždy zařadí k těm písním, které budou „dylanologové“ donekonečna rozebírat. Už proto, že hned po vydání získala jedno dylanovské prvenství: stala se jeho vůbec nejdelší písní. Se stopáží 16 minut a 56 vteřin pokořila dosud nejrozměrnější Dylanův song Highlands z alba Time Out of Mind z roku 1997, který trvá „pouhých“ 16 minut a 31 vteřin.
Základní linie textu se zdá být jasná, jejím východiskem je skutečně zavraždění prezidenta J. F. Kennedyho v listopadu 1963 v texaském Dallasu. Tato událost byla zlomová pro americké dějiny 20. století i pro životy právě Dylanovy generace, její souvislosti vyplouvají na povrch v podobě citací, vážících se k vraždě, či jmen prezidentova vraha Leeho Harveyho Oswalda či „vrahova vraha“ Jacka Leona Rubinsteina-Rubyho.
Jenomže kdesi zhruba ve třetině se píseň začíná měnit, obrazy, týkající se primárně popisu atmosféry Kennedyho vraždy, přecházejí v za sebe velmi invenčně a místy vlastně i docela vtipně řazené popkulturní odkazy, zejména z hudební oblasti. Jména zpěváků a muzikantů, citáty z písniček, ale i obrazy, u kterých tušíme, že je „něco za tím“, ale nejspíš i rodilí mluvčí budou s vysvětlením bojovat. Což u Dylana ostatně není žádná novinka.
Recenzenti singlu se neshodli, co přesně Dylan písní chtěl právě v době, kdy svět bojuje s pandemií, říct. A zpětná vysvětlení, že jde o jeho komentář k současné americké „lidskoprávní válce“, jsou také poněkud přehnaná, v době, kdy autor píseň psal a kdy ji natáčel, o nějakém Black Lives Matter ještě nic netušil (jakkoli samozřejmě tato problematika není v USA nic nového). Podezřívat Dylana z takové prvoplánovosti, to bychom jej asi dost podceňovali.
Nejpravděpodobnější se zdá, že Kennedyho vražda je tu použita jen jako všeobecně známý symbol. S velmi zajímavým pohledem ale přišel Simon Vozick-Levinson z amerického magazínu Rolling Stone. Zdůrazňuje, že Murder Most Foul, postavené na kennedyovském tématu a následném „seznamu“ jmen a citací je ve skutečnosti o tom, jak hudba dokáže potěšit v období jakéhokoli národního traumatu. „Když všechno na světě vypadá špatně, jediná věc, která dává smysl, může být oblíbená písnička,“ píše. A dodává: „Pro ty z nás, kteří se za tímto účelem často obracejí na Dylanův katalog, přišla Murder Most Foul ve správný čas.“ Takový sympatický názor nelze nepodepsat.
Žádný falešný prorok
Druhá zveřejněná píseň se jmenuje I Contain Multitudes, tedy něco jako „Obsahuji mnoho“ nebo možná lépe „Skládám se z mnoha“, a celé album Rough And Rowdy Ways nyní otevírá. Název Dylan vysvětluje v pasáži „I’m a man of contradictions / I’m a man of many moods“, tedy „Jsem člověk rozporů / jsem člověk mnoha nálad“.
To je také základní smysl písně, na který Dylan podobně jako v Murder Most Foul a ve spoustě svých dalších starších songů věší jeden popkulturní odkaz za druhým. A to jak prostřednictvím přímo uvedených jmen od Beethovena a Chopina přes Rolling Stones až po Indiana Jonese, tak různých citátů a různých „mrknutí“, kde lze rozluštit narážky na Davida Bowieho, průkopníky rock´n´rollu Carla Perkinse či Genea Vincenta nebo básníka Williama Blakea.
Třetím singlem – a druhou písní alba – je pak False Prophet, tedy Falešný prorok. Výborná syrová bluesová píseň se zvýrazněnou zkreslenou kytarou a Dylanovým chraplákem opět za použití řady citací vlastně mimo jiné opakuje to, co Dylan hlásal už od svého mládí, kdy se vší silou snažil odstřihnout od pozice protestního zpěváka, kterého statisíce fanoušků viděly jako spasitele. Zřejmě se jedná o jeho mírně opožděnou reakci na výrok minulého papeže Benedikta XVI. z roku 2007, který komentoval Dylanovo vystoupení pro mládež ve Vatikánu tak, že si není jistý, zda je správné, aby se zde „tento typ proroka“ objevil.
Nepodceňujme hudbu
Dylanovy písně samozřejmě nejsou a nikdy nebyly jednoduché k dešifrování a vlastně to není úplně důležité. Stejně jako u psané poezie se nám často mohou pouze líbit slovní spojení nebo vyjádřené obrazy, jejichž rozluštění nikdy nebude stoprocentní. V dalších novinkách cítíme milostné polohy či alespoň narážky (I’ve Made Up My Mind to Give Myself to You, Crossing the Rubicon), dost naléhavé apokalyptické vize (My Own Version of You) a hlavně osobní pohled na odcházení starého světa i vlastní stárnutí. Ten je spojen s onou milostnou tematikou, ale třeba i s předposlední Key West (Philosopher Pirate), která má skoro až ráz jakési životní bilance.
Bylo by chybou přehlédnout hudební rozměr alba, protože ten je neméně pozoruhodný. Album je vyvážené, přináší až litanicky minimalistické polohy (to je případ právě třeba Murder Most Foul anebo Mother of Muses), jemně melodické „croonerské“ nápěvy, které evokují předešlá tři Dylanova alba coververzí songů z Velkého amerického zpěvníku (I Contain Multitudes), výrazně melodické písně se skoro až barovou patinou (I’ve Made Up My Mind to Give Myself to You či Key West (Philosopher Pirate)) a ve zdaleka neposlední řadě songy bluesové, syrové až na kost. To je případ nejen False Prophet nebo Crossing The Rubicon, ale hlavně Goodbye Jimmy Reed, ve které „zdraví“ Dylan jeden ze svých vzorů, černého amerického bluesmana Jimmyho Reeda (1925-1976).
Je zřejmé, že čekání na nové album Dylanových písní nebylo zbytečně stráveným časem a přenést se přes tři alba coververzí, sice většinou pěkných, ale přece jen poněkud nadbytečných, stálo za to. Dylan se připravoval k velkému kroku a ten vydáním Rough And Rowdy Ways učinil. Vydal album, které se zařadí po všech stránkách k jeho nejzajímavějším. Přestože se všem těm dylanologickým rozborům typu „co tím chtěl básník říci“ bude samotný Robert Allen Zimmerman v tourbusu na svém Nekonečném turné nejspíš od srdce smát.
