Václavu Havlovi a Milanu Kunderovi nachystal osud na konec života jedno neštěstí – rozhodli se na nich přiživit a napsat o nich knihu špatní spisovatelé. Jan Novák své dílo o Kunderovi obhajuje podobně jako Irena Obermannová: pravdou. Pravda a malichernost jako by měla pro jednou zvítězit nad „lží“ uměleckých děl a vysvětlit je náležitě. To má prý znamenat: z umělcova života.
Jan Novák už prošel jakousi tour de force českými médii, chce s ním mluvit každý, mohou mu ruce utrhat. Nemluví skromně, ale s pocitem sebevědomého samosoudce Milana Kundery, jemuž teď vidí až do žaludku. S gustem jej pranýřuje jako lháře, aby vzápětí popsal jeho rodinné zázemí a vyvodil jeho chyby ze vztahu s jeho otcem. To pak vede autora k smířlivějšímu tónu: prý dokáže postavě svého životopisu „odpustit“ mnohé, ale ne všechno. Čtenáři nezbývá než kroutit hlavou: kdo se vlastně Jana Nováka o to odpuštění prosil?
Životopis provázejí od začátku pochybnosti, ale zároveň je tu dost pochval – Jan Vitvar z Respektu nám říká, že změní pohled nejen na Kunderu, ale i na jeho dobu (nic menšího), a i tak hluboký pozorovatel a skvělý stylista jako Ondřej Štindl napsal, že je to kniha „výborně napsaná“ a že její kritikové požadují pro Kunderu „privilegium nedotknutelnosti“. To by jednoho skoro svedlo k tomu si knihu přečíst. Bohužel bude sveden k přelouskání mnoha set stran něčeho, co představuje selhání intelektuálně, literárně i morálně. Asi nedokážu nikomu předat onen pocit úlevy, který se dostavil, když jsem někde okolo strany 810 zjistil, že kniha má sice devět set stran, ale vlastní text končí už na straně 849.
Karneval malichernosti
Jak nám už naznačil v rozhovorech, pustil se Jan Novák na více než osmi stech stránkách svého životopisu po Kunderově stopě jako ohař. Nevynechá jedinou příležitost, aby Kunderovi nepodsunul nízké chování nebo nízký motiv. Má ho prokouknutého, obrací mu kapsy, lustruje milenky a často i texty odstavec po odstavci. Vše s kombinací štítivého moralismu a radostného voyeurství, typických pro bulvární novináře. Často to ovšem provádí na materiálu, u něhož to působí poněkud bizarně.
Nelze si pomoci a napsat to mírněji: zde píše špatný spisovatel o spisovateli dobrém.
A tak vodí Jan Novák čtenáře po různých odstavcích Kunderových článků o Nezvalovi, aby nám sdělil, že některé publikoval vícekrát. Věnuje mnoho stran Apollinairovi, aby ukázal, že Seifert Apollinaira lépe přeložil a Čapek lépe vyložil. Dvoustránkovou kapitolu Novák věnuje básni, kterou Kundera napsal do knihy k výročí KSČ, aby nám řekl, že vězněný Jan Zahradníček psal lepší básně… Představí nám Kunderovy projevy na sjezdech Svazu československých spisovatelů, jen aby doložil, že jiní tehdy už mluvili odvážněji. A tak dále a tak podobně. Ve změti citátů, životopisných faktů a shrnutí různých Kunderových děl se odehrává jakási zdlouhavá obviňující groteska s poznámkami pod čarou.
Některé věci ovšem nejsou tak humorné. Samozřejmě je tu kauza „udání“. K němu Novák, neustále pózující v roli málem detektiva, nevypátral nic nového. Opakuje, co padlo v článku pro Respekt, kterým se Adam Hradilek pokusil očistit od role „udavačky“ svou příbuznou. Novák se nijak nevypořádal se svědectvím policisty Aloise Paška, které tvrdí dvě důležité věci: zaprvé že v dané době bylo vedení koleje instruováno k hlášení podezřelých cizích lidí v souvislosti s vyšetřováním zcela nepolitické vraždy a zadruhé že si Kunderu mohli jako oznamovatele policisté poznamenat prostě z titulu jeho funkce, aniž by na stanici vůbec byl. Nevnímám svědectví tehdejšího policisty jako zjevení pravdy, je ale s podivem, že autor, který až umanutě šel po stopách kdejaké Kunderovy milenky a mnoha jeho známých, toto svědectví zcela opominul a před čtenářem je zamlčel, ač vyšlo v tisku a zmiňuje ho i tak basic zdroj jako Kunderovo heslo na Wikipedii. Novákovu neochotu jakkoli se s tímto svědectvím vyrovnat, ověřit třeba aspoň, zda se dané vraždy v oné době vyšetřovaly, najít jiné svědky z oněch kolejí apod., nelze brát jinak než jako vědomé a záměrné opomenutí.
V tomto případě ovšem Novák nějaké zdlouhavé tahání se s důkazy nepotřebuje. Našel hlubší doklad, kterým je „velká literární pravda v podobě úchvatné scény z jeho nejlepšího románu Život je jinde. Autobiografická postava Jaromil, které Kundera dokonce dává do pera své vlastní básně, v ní jde udat třídního nepřítele na policii, což Kundera popisuje fantasticky, je to živá scéna jako blázen, takhle píše jen tehdy, když stejnou věc skutečně zažil. Ve vlastní knize odkrývá a přiznává, co se stalo, a já o jeho udání nemám žádné pochybnosti.“ Stejnou úvahu má autor i v knize: „kromě dvou písemných dokladů, svědectví Ivy Militké a Kunderovy osobní nedůvěryhodnosti (…), je tu ještě pravda jeho románu, pravda Proustova postřehu, že ‚spisovatelské já se vyjevuje jenom v knihách‘, pravda té nejsugestivnější scény v Kunderově románu Život je jinde“.
Nelze si pomoci a napsat to mírněji: zde píše špatný spisovatel o spisovateli dobrém. Je zcela pochopitelné, proč si Jan Novák myslí, že spisovatel nemůže silně popsat, co sám nezažil, i proč k tomu potřebuje nepochopit Prousta. Nutí to k otázce: může někdo, kdo má tak primitivní představy o vztahu literatury a reality, napsat dobrý životopis autora, který má přesně opačný přístup – a s nímž není buď schopen, nebo ochoten aspoň chvíli společně myslet bez neustálého obviňování? Přesvědčivou odpověď dal Pavel Kosatík: nikoli, protože Novákovou metodou je neustále podsouvat Kunderovi zavrženíhodné motivace. Novák na tuto výtku odpověděl tím, že prý patrně Kosatíkovi „vypálil rybník“ – podsunul tedy nízkou motivaci i Kosatíkově kritice. Povýšil tak svou metodu na perpetuum mobile, které jej jistě spolehlivě ochrání od jakékoli reflexe.
Falešné klíče
Samozřejmě, ne všechno je v knize nesnesitelné. Autor projeví svůj talent především v životopisných odbočkách jinam, třeba k tragickému osudu rodiny Haasů, která se s osudem Kunderovým několikrát protnula. A překvapivě kloudně jsou zpracované některé literární spory, třeba ten, který otevřel Jan Trefulka v padesátých letech kritikou svazáckého veršotepce Pavla Kohouta. Má ale vlastně spíš smysl přečíst si přímo onu polemiku. Jednak je poutavá a jednak Novákovi ten spor beztak slouží jen ke spekulacím o tom, že do kritiky Kohouta navezl Trefulku z nízkých motivů Kundera, který si prý sám nechtěl pálit prsty.
Záhada, jak mohl tak nekultivovaný autor jako Novák zpracovat celkem obstojně dobové literární spory, a čím to, že má tak precizní poznámkový aparát, je vysvětlena v tiráži: redaktory byli docent české literatury Michal Špirit, pověstný editor Škvoreckého, Hanče a dalších, a Petr Onufer, který do českého kontextu uváděl třeba Terryho Eagletona. Kdyby šlo o jiného autora, zdálo by se skoro, že jsou pro podobnou práci až překvalifikovaní. V tomto případě ale patrně zachránili knihu od nejedné blamáže.
Špirit a Onufer jsou sice proslulí a pečliví redaktoři (snad někdy až přepečliví), ale před důsledky Novákových vlastních scestných představ o literatuře ho zachránit nedovedou. Ostatně, je otázka, zda by chtěli. Výsledkem je ale to, že životopis nejvíc selhává právě tam, kde by měl být nejsilnější: když přijde na Milana Kunderu jako spisovatele.
Kunderovy romány nebo i povídky jsou většinou představeny celkem podrobným shrnutím: úmorné převyprávění toho, co se děje v které části, zabere několik stran. Následují autorovy rozbory, kterou postavu lze ztotožnit s kým v autorově životě a který zážitek inspiroval tu kterou scénu. Lze si jen vzpomenout na Kunderova slova z eseje Nechovejte se tu jako doma, příteli: „Samozřejmě, každý romanopisec čerpá chtě nechtě ze svého života; jsou postavy docela vymyšlené, narozené z ryzího snění, jiné inspirované přímo či nepřímo nějakým modelem, některé narozené z jediného detailu na někom vypozorovaného a všechny dluží mnoho autorově introspekci a jeho znalosti sebe sama. Práce obrazotvornosti přetvoří všechny ty inspirace a pozorování do té míry, že na ně romanopisec zapomene. Přece však, než vydá svou knihu, měl by myslit na to, aby pečlivě skryl všechny klíče, které by mohly ty inspirace odhalit; především z ohledu k lidem, kteří najdou ke svému překvapení v románu fragmenty svých životů, za druhé proto, že tyhle klíče, když se dostanou do rukou čtenáře, mohou ho jen svést z cesty; místo aby hledal v románu neznámé stránky lidské existence vůbec, bude tam hledat neznámé stránky existence autorovy; veškerý smysl umění románu bude takto zničen…“
Hledání spravedlivého románu
U Nováka ale rozbor neskončí rozdáním falešných klíčů. Následuje autorovo vlastní hodnocení. Tak např. u Žertu Novák uzná, že jde o velký román a „Kundera splétá svou dějovou vánočku velmi zručně“. (Romány vůbec autor vnímá hodně kulinářsky, třeba „ve Valčíku na rozloučenou je na dějovém pekáči minimum empirického masa a maximum meditativní nádivky“. Ondřeji Štindle, jak jste mohl tohle označit za dobře napsanou knihu?) Nemůže se ale ubránit dojmu, že „tvůrčí sensibilita za textem je podivná a pro mě odpuzující“. A vysvětlí to: „Mně osobně vadí na Žertu něco jiného, něco, co textem jenom prosvítá. Například mě irituje, jak brutálně autor (sic!) zneužije postavu Heleny, která je pouhým nástrojem Jahnovy pomsty: Helena se vůči němu nijak neprovinila, ale je obelhána, zneužita, a když se nakonec pokusí spáchat sebevraždu, tak je i její sebevražda svrchovaně trapná, je to sebevražda končící průjmem a totálním ponížením, když Helena vyběhne na veřejnost s kalhotkami u kolenou, zaplete se do nich a spadne. Ze všech postav je autorovi daleko nejbližší Jahn, násilník, který používá sex jako mocenský nástroj, a nic jiného z něj nemá, jako ostatně všichni Kunderovi protagonisté, násilník, který mlátí ženy… V Žertu také není ani záchvěv humoru, ani stopa po něčem komickém, dokonce ani údajný žert na pohlednici není vtipný – případnějším názvem pro Kunderův první román by byla například Pomsta.“
Co přesně to je za svět, v kterém je spisovatel zodpovědný za to, aby se s jeho postavami zacházelo důstojně a hezky? Kde je zodpovědný za spravedlnost vůči těm postavám, které se ničím špatným neprovinily, a za to, aby se oškliví a zlí cynici nejevili čtenářům ani trochu sympaticky? Zcela jistě to není Kunderův svět, vždyť Žert měl absurditu, nespravedlnost a nesmyslnost různých záměrů sugerovat – a jak vidno z mravního pobouření Jana Nováka, podařilo se mu to. Je to mnohem spíše svět Kunderových normalizačních kritiků – je až s podivem, jak se tu Novák podobá – performovaným soucitem s Helenou i pohoršením autorovým údajným cynismem – tomu, co o Žertu napsal normalizační šéfredaktor Tvorby Jiří Hájek v roce 1972. Hájek je jednou z nesympatických postav Novákova životopisu, o to je překvapivější, jak jsou si normalizační komunista a současný antikomunista podobní v moralismu a jednorozměrnosti.
Nicméně pokud sdílíme Hájkovo a Novákovo mravní rozhořčení, můžeme být klidni. Tím, že napsal životopis Kundery někdo, kdo o literatuře přemýšlí takto, byla nešťastná Helena za všechnu autorem způsobenou trapnost pomstěna. I Novákova životopisná kniha by se měla jmenovat Pomsta.
Literatura je vůbec v Novákově světě pojata pozoruhodně, píše se v něm totiž „z břicha“ a je to „hukot“. Co tyto v knize často frekventované pojmy znamenají, nám autor vysvětluje v jedné z klíčových pasáží: „V životě mnoha spisovatelů přijde zázračná chvíle, kdy se zbaví obvyklých zábran, často pod nějakým tlakem, a poprvé se rozepíšou pudově, z břicha, zapojí intuici a podprahové vědomí, slyší najednou ‚hukot‘ a jen zapisují, co jim samo od sebe naskakuje. Autor má náhle pocit, že se text píše sám, a většinou napíše jednu ze svých nejlepších věcí.“ Slovo „hukot“ je v uvozovkách, protože ho Novák převzal od Nezvala, ale obalil ho vlastním výkladem. A pak už se dozvídáme, že Kundera napsal „z břicha“ patrně jen román Život je jinde a jeden politický komentář a že „Kundera se rozjíždí myšlenkou, a ne hukotem“.
Měřítkem spisovatelské kvality je nejspíš Novákovi jeden nápad, a tak se od něj v rozhovoru v Respektu o Kunderovi dozvíme, že „víc než nějakým gejzírem literárních nápadů je dokonalým provozovatelem svého ‚kunderovského byznysu‘… Zatímco Hrabal sršel od počátku nápady a nevěděl, kdy s nimi přestat, Kundera každý nápad opečovával a užíval si ho, protože jich nebylo moc. A z toho minima vytřískal maximum tím, že byl schopen jeden nápad dvakrát třikrát zopakovat, aniž by přiznal, že sám sebe vykrádá.“ Někdo třeba mohl Novákovi prozradit, že literatura není živelné chrlení nápadů, ale práce s nimi, jejich rozvíjení a promýšlení. Škoda, že to nebyli jeho nakladatelští redaktoři.
Může být ovšem i hůř – to když má Novák formulovat výtku k románu, který se mu líbil nejvíce, k Život je jinde: „V Kunderově druhém románu jsou však i scény, které z něj podle mě trčí jak palec dírou v černé ponožce.“ (Tohle je taky „výborně napsané“? Ondřeji Štindle, kde jste, abyste mě zachránil?) „Mladý básník například uřeže dvacet sluchátek v různých telefonních budkách, zabalí je a pošle je poštou Velkému básníkovi. Sluchátko mu totiž připadá jako správný surrealistický objekt a celé gesto je vlastně ortodoxně surrealistickou výtkou Velkému básníkovi za to, že ignoroval Jaromilovy verše. Kundera však vypráví celou epizodu nezvykle mdle a bez detailů, skoro určitě žádné sluchátko nikdy neuřízl, natož aby jich celý balík poslal někam do neznáma, a dokonce se uvedl jako odesílatel – ledabyle načrtnutá scéna se sluchátky zůstává na úrovni abstraktního nápadu, je to koncept bez empirie, představivost bez hukotu, ale takových hluchých míst v próze Život je jinde mnoho není.“
Novákova kniha je vydávána za velkou událost. Nemůžu si pomoct, pokud takto píše jeden spisovatel o druhém, je to spíš velká trapnost. Při jejím čtení se dá cítit převážně stud, a čtenář ani neví, zda víc za obsah či za formu. Autorova neschopnost rozumět literárnímu textu pak vede k dalšímu „skandálnímu odhalení“, domněnce, do níž se Novák tak zamiloval, že ji v textu několikrát zopakuje: protože je podle něj Stalin líčen v Kunderově poslední knize Oslavě bezvýznamnosti jako pozitivní postava, je prý také klidně možné, že Kundera byl ve skutečnosti celý život stalinista… Slyšel ten dobrý muž někdy slovo ironie?
Destrukce lidské intimity
Pochopitelně, psát jen o literatuře by bylo málo. Životopis musí být osobní, a na tom si autor dal záležet. Především díky setkání s Kunderovým přítelem Ivem Pondělíčkem (jak výstižně konstatovala recenzentka Lidových novin Jana Machalická, člověk by opravdu nechtěl mít někoho tak indiskrétního za přítele) nám zprostředkovává pohled do Kunderova vztahu s otcem, Kunderova vztahu s matkou, Kunderovy váhavosti… a samozřejmě a především do Kunderovy postele. Zas tolik se toho nedozvíme, ale dost na to, aby byla zvědavost nasycena. Autor nám musí vyprávět i to, že se prý Kundera jednou nechával při souloži pozorovat Pondělíčkem a prý na něj přitom vrhal kingkongovské pohledy… Opravdu jsme to potřebovali vědět? K čemu?
Novák samozřejmě ví k čemu – s využitím Pondělíčkových vhledů a domněnek nás zasype představami o Kunderových sexuálních a psychických problémech, o jeho (samozřejmě špatném) vztahu k ženám apod. Vlastně jediné, co lze skutečně ocenit, je, že do knihy na pár řádkách vkládá i vzpomínku jedné Kunderovy bývalé milenky, která jde přímo proti tomuto popisu.
Jak kniha spěje do finále, získává Novák nečekaného pomocníka. Kunderu totiž několik let sledovala StB, dokonce mu nasadila do bytu prostorový odposlech. To obstará spisovateli životopisných westernů něco intrik, pár pikantních informací o milenkách a také potravu pro poněkud nechutné spekulace, zda Kunderovi odposlouchávající estébáci neposloužili při jeho údajném exhibicionismu jako zdroj sexuální slasti… Skutečně nás „hledání pravdy“ a „nabízení morálních postojů“, jak Novák a jeho nakladatelská propagace knihu inzerují v médiích, musely dostat až sem?
Novák se svatouškovsky kroutí, že prý mu bylo hrabání se v estébáckých odposleších odporné, ale Kundera ho svým ničením korespondence k tomu donutil… Jenže ono nejde o to, že použil dokumenty StB, nýbrž o to, jak a k čemu je použil. Asi všichni se shodneme, že bylo zločinem StB sledovat lidi a rušit jejich soukromí. StB to dělala pro své účely a v utajení, s cílem politické perzekuce. Novák se na tento zločin napojil – a intimity shromážděné tajnou policií v diktatuře roznesl do světa, s cílem senzace a lepšího prodeje. Stal se tak velice úspěšným spolupracovníkem na jednom z hlavních zločinů StB – ničení lidské intimity.
Mám přítele historika, který nemůže zkoumat materiály z přijímacích zkoušek na vysokých školách v padesátých a šedesátých letech minulého století, pokud nezíská souhlas účastníků (často je obtížné, ne-li nemožné je dohledat). Bylo by to prý proti ochraně osobních údajů. Archivy tajných služeb se ale v důsledku antikomunistických kampaní v minulosti řídí jinými zákony. Intimnosti, které shromáždila tajná policie sledováním lidí, dnes může bez omezení používat jakýkoli senzacechtivý pisálek.
Morální pornografie
Dokonce i tak vnímavý autor jako Ondřej Štindl je schopen napsat, že Novákův životopis je silnou knihou a že její kritici chtějí pro Kunderu nedotknutelnost. O poznání méně vnímavý Pavel Šafr dokonce tvrdí, že Milan Kundera je guru „intelektuální levice“, která nechce připustit „znesvěcení jeho pomníku“. Ale kdeže. Kritika Kundery by byla zajímavá, kdyby jí byl někdo schopen. Kundera snese i neúctu a pamfletický výsměch, jen jim prostě nastavuje úroveň. Když Jan Křesadlo Kunderu nestoudně parodoval a snažil se mu v románu Obětina dohodit ideální partnerku cvičenou na základě milostných scén v Kunderových románech, bylo to drastické, ale neskonale vtipné. Když Robert Novotný z poroty soutěže o překladatelskou anticenu Skřipec řekl, že by tuto cenu nejraději udělil Kunderovi za jeho doslovné překlady vlastních textů, bylo to vůči emigrantovi trochu kruté a shazovalo to jeden z nejsilnějších esejů, který kdy česky vyšel, ale byl to zároveň dobrý příspěvek do diskuse o věrnosti překladů. Patřím mezi ty na „intelektuální levici“, kteří Kunderu mnohokrát kritizovali – ať už za jeho schematické názory na lyriku a lyrismus nebo za západní šovinismus jeho pojetí střední Evropy. Kdyby se Šafr víc namáhal Kunderu číst, našel by v jeho románech hodně silných argumentů pro kritiku jakéhokoli socialismu a „lyrismu“ snah o změnu světa, zjistil by, že je to ve svých zralých dílech možná víc jeho autor než autor „intelektuální levice“, ať už to znamená cokoli. Je to ale především autor, který není ničí, stojí sám a provokuje k myšlení. Pokud se má reakcí na jeho dílo stát cosi, co má intelektuální i slovesnou úroveň devítisetstránkového udavačského dopisu, pak je to prostě jenom smutné.
Milan Kundera se vždycky snažil vyhnat z diskuse o literatuře otázky autorovy biografie. Spisovatel má zmizet za svými díly, debata o životopise či o reálných předobrazech postav odvádí debatu o literatuře k méně podstatným tématům, než jsou díla samotná. Životopisné čtení nám krade literární díla – vyvazuje je z kontextu literatury a dává nad nimi moc hloupým znalcům nepodstatných životopisných faktíků. Když Max Brod nezničil Kafkův „trapný“ Dopis otci, zajistil, že o Kafkovi diskutujeme jako o Židovi s psychickými komplexy, a ne jako o člověku, který nám má co říct k pozdně moderní situaci…
Takový názor je pochopitelně krajností, spojenou s Kunderovým „snem o absolutním autorství“ (Václav Bělohradský). I když uznáme jeho racionální jádro, je pořád dobré pro pochopení díla o autorovi hodně vědět (Kunderovy eseje to koneckonců dokazují) a Kafkův Dopis otci je velmi silný text. Kdyby byl Jan Novák použil třetinu až čtvrtinu informací, ke kterým se dokutal, a místo neustálého usvědčování Kundery z různých podob nízkosti se aspoň občas pokusil spolu s ním (a kriticky vůči němu) přemýšlet, mohl napsat dobrou knihu, která by svou kvalitou zpochybnila Kunderův názor na oddělitelnost spisovatele a jeho díla. Takhle si odnesl poněkud chorobnou představu, že Kunderu jaksi porazil a usvědčil (dívá se skoro neustále na čtenáře tak trochu, jako se jeho Kundera prý díval na sexuologa Pondělíčka, v nejapné pozici a s výrazem King Konga). Ve skutečnosti se mu ale jen podařilo dát dohromady asi nejsilnější argument pro Kunderova sebespornější tvrzení.
Stanovisko Milana Kundery
Milan Kundera se ke knize Jana Nováka vyjádřil dávno předtím, než byla napsána. V řadě svých esejů, zejména v Nechovejte se tu jako doma, příteli a Kastrujícím stínu sv. Garty. Nemarněte čas Novákovou knihou, přečtěte si radši ty eseje. Asi nejlépe se Milan Kundera k ještě nenapsané knize vyjádřil v následující části prvního ze jmenovaných textů:
„Dívám se do okna naproti. K večeru se rozsvítí světlo. Muž vstoupí do místnosti. Se sklopenou hlavou se prochází sem a tam; čas od času si prohrábne vlasy rukou. Potom si náhle všimne, že je místnost osvětlena a že je ho vidět. Prudkým gestem zatáhne záclonu. A přece se nezabýval výrobou falešných bankovek; neměl nic, co by skrýval, kromě sebe sama, svého nedbalého odění, svého způsobu si prohrabávat vlasy. Jeho radost být je podmíněna jeho svobodou nebýt viděn.
Stud je jedním ze základních pojmů novověku, epochy individualismu, která se dnes nenápadně od nás vzdaluje; stud: epidermická reakce, která chce chránit soukromí; která vyžaduje záclonu na okně; která naléhá, aby dopis adresovaný osobě A nebyl čten osobou B. Jedna ze základních situací přechodu do dospělého věku, jeden z prvních konfliktů s rodiči, je vyžadování zvláštní zásuvky pro dopisy a zápisníky, zásuvky obdařené klíčem; do dospělého věku se vstupuje revoltou studu.
Stará revoluční utopie, fašistická či komunistická: život bez tajemství, kde veřejné a soukromé jsou jedno a totéž. Surrealistický sen drahý André Bretonovi: skleněný dům, dům bez záclon, kde člověk žije na očích všech. Ach, kráso průhlednosti!
Jediná úspěšná realizace toho snu: společnost totálně kontrolovaná policií. Mluvím o tom v Nesnesitelné lehkosti bytí: spisovatel Jan Procházka, velká postava pražského jara, se stal po ruské invazi osobou pod nejvyšším dohledem. Scházel se tehdy často s jiným velkým oponentem, profesorem Václavem Černým, s nímž si rád povídal a popíjel. Všechny jejich rozhovory byly tajně natáčeny a já podezírám oba přátele, že to věděli a kašlali na to. Ale jednoho dne, v roce 1970 nebo 1971, když bylo rozhodnuto diskreditovat Procházku, policie začala vysílat ty rozhovory na pokračování v rádiu. Takové zveřejnění tajného odposlouchávání byl ze strany policie nečekaný, odvážný a zcela „novátorský“ čin. A co bylo překvapující: málem se zdařil; v první chvíli Procházka byl skutečně diskreditován: protože v soukromí člověk říká bůhvíco, mluví špatně o přátelích, říká hrubá slova, není vážný, vypráví pohoršující žerty, opakuje se jako hlupák, baví přítele nehoráznostmi, má kacířské názory, které veřejně nepřiznává, a tak dál a tak dál. Samozřejmě, všichni jednáme jako Procházka, všichni v soukromí pomlouváme přátele, říkáme hrubá slova; jednat jinak v soukromí než na veřejnosti je jedna z nejevidentnějších zkušeností každého z nás, je to základ, na němž spočívá život individua; kupodivu, tato evidence zůstává jakoby nevědomá, nepřiznaná, zahalená lyrickými sny o průhledném skleněném domě, a je málokdy pochopena jako hodnota, hodnota všech hodnot, kterou je třeba hájit. A tak jen postupně (ale o to s větším hněvem) si lidé uvědomovali, že skutečný skandál nebyla dovolená Procházkova slova, ale znásilnění jeho života; uvědomovali si jako v šoku, že soukromý a veřejný život jsou dva světy podstatně odlišné a že respekt pro tuto odlišnost je podmínka sine qua non, aby člověk mohl žít jako svobodný člověk; že závěs, který odděluje ty dva světy, je nedotknutelný a že ničitelé závěsu jsou zločinci. A protože ničitelé závěsu byli ve službách nenáviděného režimu, všichni je brzy a jednomyslně pochopili jako zločince mimořádně opovrženíhodné.
Když jsem odešel z onoho Československa prošpikovaného mikrofony do Francie, uviděl jsem na obálce jednoho obrázkového magazínu velikou fotografii Jacquesa Brela; zakrýval si tvář, pronásledován fotografy před nemocnicí, kde léčil svou již velmi pokročilou rakovinu, kterou tajil. A náhle jsem měl pocit, že tu potkávám to stejné zlo, před kterým jsem uprchl ze své země; rozhlasové zveřejnění Procházkových soukromých rozhovorů a fotografie umírajícího zpěváka, který si zakrývá tvář, se mi zdály patřit ke stejnému světu; řekl jsem si, že zveřejňování intimity druhého člověka, od chvíle kdy se stane zvykem a právem, nám dává vstoupit do epochy, kdy je ve hře přežití či zmizení individua.“
Autor je politolog a novinář.