Komunisté během procesu s Horákovou šířili nenávist k obžalovaným, využili médií i umělců
Proces s Miladou Horákovou a dalšími členy nekomunistických stran měl šokovat a varovat všechny odpůrce komunistického režimu. Svou roli tehdy sehrála i média. Nenávistné nálady mezi lidmi podněcovaly i rezoluce, ve kterých veřejnost žádala o nejtvrdší tresty pro obžalované. A právě o tom je pátý díl seriálu o Miladě Horákové.
Den před zahájením procesu – 30. května 1950 – se veřejnost poprvé z vysílání Československého rozhlasu dozvěděla, kdo stane před soudem a z čeho je obviněn. Následující den zveřejnil doslovné znění obžaloby tisk. Komunisté měli k dispozici rovněž filmové záběry, ty ale nepoužili.
„Byli toho názoru, že třeba záběry těch obžalovaných vzbuzují soucit. A to se jim nehodilo do toho konceptu, který zvolili,“ přibližuje pro Radiožurnál publicista a historik z Univerzity Karlovy Petr Šafařík.
Komunistická strana převzala řízení rozhlasu i tištěných médií. Zveřejňováním procesu chtěla vyvolat nenávistné nálady mezi lidmi, vzpomínal pro projekt Paměť národa herec Jan Přeučil. Jeho otec František dostal v procesu doživotí.
„Vysílal se i veřejným rozhlasem, městskými rozhlasy. A museli ho i lidé povinně poslouchat, aby viděli, kdo jsou ti lidé, kteří chtěli znemožnit ten dobrý život, který komunisté slibovali.“
K lidem se tak dostávaly zprávy upravené podle potřeb komunistického vedení – třeba autentické, ale patřičně sestříhané výpovědi obžalovaných. Řada tehdejších umělců podepsala rezoluce, ve kterých požadovali trest smrti.
Nebyli to typičtí ideoví stoupenci, míní historik o lidech, kteří Horákovou poslali na šibenici
Číst článek
„Já nevím, jak se mně a mé ženě podařilo to nepodepsat. Ale osmdesát procent toho osazenstva to podepsalo,“ líčil pro Paměť národa podpisovou akci v Realistickém divadle herec a režisér František Miška.
Podle historika Petra Šafaříka ale rezoluce nesepisovali pouze herci nebo sportovci: „Najdete také obdobně extrémní a pokleslé texty psané třeba římskokatolickými knězi. Bylo to třeba z arcidiecéze olomoucké nebo z ostravského regionu.“
Přímluvy od Einsteina a Churchilla
Ne všichni ale byli ochotni propagandě uvěřit. Mezi nimi byla třeba Emílie Jarmarová. Za druhé světové války se zapojila do protinacistického odboje. I proto nechtěla nikoho zbrkle posílat na smrt.
Jak řekla Paměti národa, petici jí tehdy přinesli žáci základní školy. „Já povídám, a kdo to je? No my nevíme. Já povídám: no já taky ne. Povídám: Chlapci, já jsem nedávno přišla a viděla jsem tolik nevinných umírat, a já tady mám nějaké paní podepsat, že chci, aby ji pověsili?“
Horáková se do čela údajného spiknutí dostala až postupně, kvůli kontaktům v zahraničí, říká historik
Číst článek
Emílie Jarmarová sice nepodepsala, nejtvrdší trest pro obžalované ale požadovaly tisíce lidí. Svou roli mohl sehrát i strach z jaderného konfliktu – pochopitelný v době studené války mezi Západem a Východem. Často se ale jednalo o lidi, kteří měli sami z pohledu komunistického režimu takzvaný kádrový škraloup.
„Extrémností této své angažovanosti a zvolené rétoriky je zcela evidentní, že se snažili nějakým způsobem zařadit,“ vysvětluje Petr Šafařík.
Ti, co chtěli dostat obžalované na šibenici, se dočkali. Prezident Klement Gottwald potvrdil všechny čtyři rozsudky smrti. Nepomohly ani přímluvy zahraničních osobností, jako byli Albert Einstein nebo Winston Churchill. Milada Horáková byla popravena 27. června 1950.
