Středověká společnost pod vlivem církevní doktríny uznávala jen dvě formy bytostí ženského rodu: dívku - pannu a ženu - matku. Otcové mohli své dcery zasvětit Kristu a poslat je do kláštera, nebo je včas provdat a předat kontrolu nad jejich životy svým zeťům. Každá jiná alternativa by znamenala pro rodinu hanbu.

Dívka měla právo na určitý podíl z majetku své původní rodiny; osobně s ním však nikdy disponovat nemohla, protože se předal v podobě věna jejímu budoucímu choti, který z něj pak hradil manželčiny životní náklady. Zajímavostí je, že žena měla právo prohlásit manželovy majetkoprávní kroky za neplatné, pokud by její věno využil ve vlastní prospěch. Do jaké míry se však toto právo dalo v praxi uplatňovat, není známo.

Pouhým sňatkem se dceři důstojné místo ve společnosti nezaručilo. Novomanželka mohla být manželem zapuzena, pokud do určité doby neotěhotněla a nepřivedla na svět živého potomka. Tato doba nebyla nijak specifikována, záleželo na manželově trpělivosti a tlaku jeho rodiny.

Důležité bylo, aby dívka vstupovala do svazku manželského jako panna, a vyloučilo se tudíž početí s cizím mužem. Nebylo výjimkou, že si ženich nechal potvrdit nevěstino panenství zkušenou bábou. Tímto potupným testem musela projít i Eliška Přemyslovna před svatbou s Janem Lucemburským.

Domácí násilí bylo záležitostí zcela běžnou, a to i přesto, že ho kníže Břetislav už v 11. století zakázal. Fyzické bití manželek se obecně akceptovalo, i když se oficiálně prosazovaly mírnější druhy trestů: například kazatel Tomáš Štítný ze Štítného v 2. polovině 14. století doporučoval mužům, aby při výchově svých manželek nejprve zkusili příklad a domluvu. Na druhé straně na konci 15. století církevní soud smetl ze stolu stížnost týrané měšťanky, na kterou manžel vytáhl sekyru. Manželovo počínání se duchovním sice nelíbilo, ale nepovažovali ho za důvod k rozluce. Úsloví "žena vězněm muže svého" viditelně platilo doslova.