West of Dead – recenze
7/10
zdroj: tisková zpráva

West of Dead – recenze

26. 6. 2020 17:30 | Recenze | autor: Zbyněk Povolný |

Co má společného pistolník z románové série Stephena Kinga Temná věž, Ghost Rider pod taktovkou Stana Lee z komiksové stáje Marvel a démonický Hellboy, kterého ztvárnil fenomenální Ron Perlman? Až doteď nic. Když se však podíváme na West of Dead, novou twin-stick střílečku od britského studia Upstream Arcade, zjistíme, že tomuhle komiksově-knižní triumvirátu patří jeho vlastní akční hra.

Kdo jsem?

Pojďme si tyto podobnosti postupně rozebrat. Píše se rok 1888 a na scénu v americkém Wyomingu vstupuje pistolník William Mason s jedinou vzpomínkou: na postavu v černém. Jak příhodný start hry, který mi připomněl začátek putování Rolanda Deschaina z cyklu Temná věž.

A vida! Williamovi místo hlavy na krku plápolá lebka. Když to vidím, zajíknu se nadšením a říkám si: „Hele, jasný Ghost Rider!“ Pak William Mason promluví a v uších se rozezní hluboký, lehce ospalý hlas Rona Perlmana, kterého většina z nás zná jako toho pravého filmového Hellboye. Triáda je kompletní.

S Hellboyem souvisí i vizuální stylizace, grafické obrazy totiž dávají vzpomenout na neskutečné kresby pana Mika Mignoly. Tenhle výbušný koktejl ochutnáte během první minuty a okamžitě chcete víc. Otázkou zůstává, jestli je hra, bez toho fantastického pozlátka okolo, solidní zábavou. Odpovím hned. Ano! Rozhodně je.

Smrt je jen další cesta

William Mason je mrtvý. Proč? Jak? Odpovědi, které hledáte, se nacházejí na konci cesty. Náš kovboj se totiž neodebral do věčných lovišť, ale zůstal uvězněný v očistci, kterým bloudí a hledá své vzpomínky.

Jako každý správný pistolník se William nejdřív ocitá v baru, ale ze saloonu brzo vydává na cestu skrze bažiny, doly, vesnice a mnoho dalšího. V cestě mu stojí nejedna překážka, a tak má Mason po ruce dvě zbraně, které mu pomáhají proti démonickým nepřátelům.

Vtip je v tom, že jakékoliv zaváhání (a tím pádem smrt) vás okamžitě transportuje zpátky do místní nálevny a začínáte znova bez veškeré výbavy, kterou jste během prolézání temných kobek získali.

První pokusy byly z mé strany tragické, ale postupem času, když jsem si osahal všechny možnosti, co mi hra nabízí, se ze mě stala nelítostná bestie, která rozsévala smrt ze svých koltů na všechny strany. Tedy aspoň do té doby, než jsem šlápl do medvědí pasti.

zdroj: Raw Fury

Neustálé opakování toho samého by se mohlo zdát jako spolehlivý recept na nudu. Autorům se ale aspoň trochu povedlo tenhle problém vyřešit díky procedurálně generovaným lokacím, takže nikdy nejdete stejným směrem a protivníci jsou jinak rozmístění.

Přijde mi ale na škodu, že jednotlivé lokace jsou přímo vázány na protivníky. V praxi to znamená, že vždycky začínáte ve stejné lokaci a vždycky tam jsou ti samí nepřátelé. Kdyby byla v jednotlivých mapách větší variace a promíchanost protivníků, hře by to jen prospělo.

Nabíjej a zabíjej!

Samotné souboje jsou nesmírně uspokojivé. Mason je vybaven dvěma střelnými zbraněmi a každá se na gamepadu ovládá jedním triggerem. Když vypráší ze zásobníku veškerou munici, začne nabíjet, ale pokud se u toho schová za bednu, nabíjí o poznání rychleji. Za krytem ovšem nevydrží kdovíjak dlouho, protože protivníci bednu celkem rychle zlikvidují.

Kromě krytí umí Mason i zpomalit čas, pokud dokáže správně načasovat úskok před letící kulkou. Dá se říct, že tempo je oproti ostatním twin-stick střílečkám typu Helldivers o dost méně frenetické, ale i tak vám banda ghúlů dokáže pořádně zatopit a rychlost s přesností hrají prim.

Během putování očistcem se kovbojovi s hořící hlavou dostanou do rukou silnější zbraně a postaví se mu silnější nepřátelé. Střelné zbraně ovšem nejsou jedinou dostupnou výbavou. V kobkách čekají speciální předměty v podobě tomahawků či dynamitů, které nadělají paseku v nepřátelských řadách, ale mají několikasekundový cooldown, takže se nedají spamovat a získat tím brutální výhodu.

Co se ovšem brutální výhodou nazvat dá, je světlo. Jelikož je v očistci většinou tma, správně rozsvícená lampa při přestřelce zmrazí veškeré nepřátele a dá vám chvilkové okno, kdy jsou protivníci zcela bezbranní. Vaše postava je navíc bez světla opravdu slepá a netrefí pomalu ani vrata od stodoly. Při přestřelkách je rozsvícení lamp dost často jedinou cestou, jak vyjít ze souboje bez újmy na zdraví.

Čarodějka vám poví víc

Že byste neztratili ani trochu života, je hlavně v začátcích naprostá utopie. Existuje ale pár předmětů, které vám životy doplní. Zabíjením nepřátel dostáváte železo, které utrácíte u obchodníka za lepší zbraně. Druhým platidlem jsou hříchy, za které si u čarodějnice odemykáte nové vzpomínky, přívěšky, zbraně, ale také léčící lahvičku, která vám jako jediná zůstává i po smrti. K čarodějce se dostanete vždy po určitém úseku hry, kdy utratíte nasbírané hříchy a doplníte zdraví pro další výpravu. Skrze čarodějku se také dozvídáte další a další příběhové události.

Při bloudění v labyrintech očistce narazíte i na oltáře, které vám zvednou jednu ze tří statistik pro daný život: životy, sílu střelných zbraní a sílu ostatních předmětů. Právě volba, jakou základní statistiku si vylepšit, je velmi důležitá a rozhoduje o úspěchu či neúspěchu daného pokusu.

Ono si od začátku zvyšovat životy je velice příjemné, ale pak pižláte nepřátele mnohem déle, než by bylo záhodno. Je to o kompromisech. Je rozdíl čekat půl minuty na další dynamit, nebo tam flákat jeden za druhým v rozmezí pěti sekund. Takže se nespoléhejte jen na rychlost svých reflexů – při hraní je přeci jen potřeba i přemýšlet.

Pastičky a chybičky

Hrát West of Dead je prostě super, ale občas se objeví chybička, která hru dokáže značně znepříjemnit. Jako když mě někdo trefí přes zeď nebo když šlápnu do neexistující pasti na medvědy a ta mě okamžitě zabije.

Občas nějaký objekt zmizí, občas se posune. A protože vy samozřejmě počítáte s tím, že něco takového se nemůže stát ani na Zemi, ani v očistci, je to velmi nepříjemná situace, která často končívá návratem do baru a novým začátkem.

Inu, žádná hra není bez chyby, ale řeknu vám, že zrovna West of Dead jsem ochotný odpustit ledacos. Kvůli stylizaci, kvůli Perlmanovi, kvůli skvělému akčnímu systému. Pokud se vám oči rozjasnily nadšením hned poté, co jsem na začátku článku vyjmenoval trojici inspirací, garantuju vám, že odpouštět budete i vy. A že se budete bavit.

Verdikt:

Na tomhle Divokém západě je občas bojování trošku neférové, ale přesto jde o zábavnou a návykovou střílečku dochucenou skvělou atmosférou a nezaměnitelným hlasem Rona Perlmana. Přes všechny chyby je to, v jistém smyslu a pro jistý typ hráče, trefa přímo do černého.

Nejnovější články