‚Rozdmýchávání nenávisti.‘ Pražská KSČM odsoudila vzpomínku na popravu Horákové a spustila lavinu reakcí |
Na sobotu připadá 70. výročí popravy Milady Horákové. Oběť komunistického režimu na nás shlíží snad ze všech míst Česka, například z velkoformátových plakátů hlásajících strohé „Zavražděna komunisty“. Právě tato iniciativa je dosud asi nejviditelnější snahou připomenout si památku statečné ženy, již v politickém monstrprocesu minulý režim připravil o život.
Historie ale dýchá. Rozruch na sociálních sítích a v médiích vyvolalo rozhodnutí Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se k této „plakátové“ akci nepřipojit. Vedení fakulty se bránilo tím, že chce k výročí uspořádat vlastní pietní akce. „Památce Milady Horákové chceme věnovat víc než dvě slova na banneru v nadživotní velikosti,“ vzkázal děkan Michal Pullmann. Stejně se nakonec zachovala i matematicko-fyzikální fakulta.
Stále je to politika
Podle historikaÚstavu soudobých dějin Akademie věd ČR Jiřího Pernese mohlo ale za takovým rozhodnutím stát také vědomí, že jakožto vysoké školy jsou fakulty především apolitické. A kampaň spolku Dekomunizace, který za instalacemi stojí, je politickou rovinou přirozeně zasažena. „Jakkoliv se totiž jedná o historické výročí, je to zároveň politická záležitost, už kvůli tomu, jakou roli hrají komunisté v politice dnes,“ vysvětluje pro Lidovky.cz Pernes.
Zavražděna komunisty, hlásá portrét s Horákovou. Instituce jej vyvěšují, Filozofická fakulta UK to odmítla |
Diskuse okolo významných historických mezníků nejsou ale dle jeho kolegy Jiřího Kociana ničím nenormálním, připisuje to například generačnímu posunu. „Myslím, že je přirozené, že se k tomu veřejnost vrací a usiluje o různou reflexi a výklad,“ dodává k tomu pro Lidovky.cz Kocian.
Milada Horáková ostatně není výjimkou. Ať už se ničí sochy Winstona Churchilla pro jeho „bíle nadřazené“ postoje, nebo se zapaluje nově vztyčený mariánský sloup, jedná se o snahu dívat se na historii optikou nynějších společenských standardů.
„Dnes je Milada Horáková viděna jako urputná bojovnice proti komunismu a konzervativní politička. Jenže ono to tak úplně nebylo,“ upozorňuje Pernes. Kromě toho, že důsledně vystupovala proti totalitě fašistické či komunistické, byla zároveň součástí silně levicového křídla poválečných národních socialistů.
„Byla přesvědčená socialistka, která horovala za rozsáhlé znárodnění, které v roce 1945 proběhlo, a požadovala výrazné společenské změny. Dnešní doba ji trochu zplošťuje, zbavuje některých barvitostí. Jinak by možná ani nebyla lidem tak sympatická,“ podotýká Pernes.
Podle Kociana badatelé přistupují k Miladě Horákové s určitou historickou empatií. Procházejí totiž její sledovací spisy vedené příslušníky StB a dělají si obrázek o tom, jak o své situaci přemýšlela. „Chtěla vytvořit fungující politický odboj, byť v ilegalitě,“ vysvětlil Kocian s tím, že spolu s dalšími zástupci demokratických stran ozbrojenou jednorázovou akci proti režimu odmítla. Prý proto, že za komunisty ještě koncem čtyřicátých let stála plná náměstí provolávající slávu komunistickému vůdci Klementu Gottwaldovi.
Historik Jiří Pernes.
Historik Jiří Kocian.
I přesto, že Horákové příběh ztrácí přílišným zjednodušováním na plastičnosti, má podle obou historiků smysl vybrat si její proces jako připomínku zločinu komunismu. „Jednak jde o jedinou ženu, která byla z politických důvodů v tak velkém procesu popravena. Jednak se jednalo o politický tribunál, který se udál v úplně jiném kontextu než ty ostatní předchozí domácí po roce 1948,“ říká Kocian.
Je ironií osudu, že nastupující komunistickou totalitu Horáková vnímala hlavně skrze mimořádné lidové soudy, které pečlivě sledovala. Měly sloužit třeba k odstranění nepohodlných politiků, na jejichž obranu nakonec ona sama vystupovala.
Sověti dramatizují proces
Do hry totižuž vstoupili sovětští poradci, kteří dali procesu, původně zamýšlenému jako soud s domácími odpůrci režimu, mnohem „bombastičtější“ rozměr. O lidech na lavici obžalovaných se tak najednou psalo a mluvilo jako o špionech imperialismu a agentech Západu. „V tomto ohledu je proces skutečně první svého druhu,“ dodává historik. Navíc se jednalo o první soud aktivně pracující s tzv. hněvem lidu. Komunisté se totiž oháněli tím, že tvrdý trest není výsledkem konstrukce, ale vůle obyvatelstva. Ještě v době, kdy Horáková čekala na popravu, chodily na vedení strany rezoluce schvalující její smrt.
Režimu se navíc nechutný justiční spektákl velmi hodil. Jak totiž vysvětluje Pernes, Gottwald a jeho okolí měli svou představu o tom, jak se dopracovat k vytouženému fungujícímu socialismu. „Jenže Sověti a Stalin měli samozřejmě svou vlastní ideu,“ konstatuje historik.
Portrét Milady Horákové se v noci zjeví na fasádě sídla KSČM. Projekce skončí v čase oběšení |
Ukazuje to na příkladu sovětského dobového dokumentu s názvem O chybách v politice KSČ. Jakmile se tento materiál, podle Pernese připomínající spíše obžalobu, dostal do rukou vedení KSČ, bylo jasné, že bude potřeba změnit přístup. Bylo vyhlášeno zostřování třídního boje a přijat zákon o táborech nucené práce. „Do tohoto kontextu se jim hodil právě monstrproces s poraženou buržoazií. Měl demonstrovat, že kdokoliv se proti komunistům postaví, bude zlikvidován,“ nastiňuje Pernes.
I proto by Kocian i Pernes bez uzardění slogan „Zavražděna komunisty“, kterým je dnes Milada Horáková připomínána, podepsali. „Je to jednoznačné, není v tomto směru co řešit,“ uzavírá profesor historie Kocian.
