„Nechci se do toho zaplétat, protože jsem to detailně nesledoval. Nicméně historik Vojtěch Kyncl tu kauzu vytáhl v televizi zrovna v den piety. Jako by to bylo připravené. A to je odsouzeníhodné,“ reaguje Pavel Horešovský na „lidickou kauzu“, že jedna z tamních žen udala na četnické stanici židovskou nájemnici. Jemu bylo šestnáct dní, když 10. června 1942 došlo k vyhlazení jeho rodné obce.
Odstraňování soch
Odstranění sochy maršála Koněva a posprejování sochy Winstona Churchilla hodnotí Horešovský jako sviňárnu. Nedokážu to pochopit. Jde o dějiny. Dnes je móda, že se vylíhne nějaký nový politik, pirát nebo ódéesák, má kolem sebe pár blbců jako Milion chvilek, a řeknou, tak tu sochu odstraníme, ale nezajímají je následky. I tady to zkoušeli. Takový jeden zrzavý prcek přišel, že jsou na jedné desce ruské nápisy, takže je třeba ji odstranit. Řekl jsem mu, seber se a táhni odsud,“ líčí Horešovský.
Podle něj dnes lidé zapomínají na tragédii světových válek a nedodržují pietu míst s nimi spojených.
„Nechápu to neustálé hanění Ruska. Když se Američané dostávali přes hranice do Plzně, taky tam bylo dost svinstva, ale o tom už se nemluví. Jsem zásadně proti odstraňování jakýchkoliv soch," dodá a ještě poznamená: „I tady někdo ukradl sochu. A vůbec, pietní území dnes lidem nic moc neříká. Jezdí po něm na čtyřkolkách, chodí tam se psama a tak dále. U Horákovic statku, kde bylo povražděno 173 lidických mužů, jsem nedávno načapal kluka, co tu zeď rozebíral na kamínky, s nimiž pak házel do dálky. Když jsem rodičům řekl, že tohle je nepřípustné, začali si stěžovat, že tam není žádné pískoviště. Prostě hrůza.“
Současnou politiku Horešovský sleduje celkem detailně. Milion chvilek pro demokracii je podle něj německá firma. A premiéra Andreje Babiše obdivuje za to, že jako jeden z mála rozumí hospodářství a proto se Česku pořád celkem daří. Ostatně dobře si rozumí i se středočeskou hejtmankou Jaroslavou Jermanovou.
Rebel z Lidic
O Pavlu Horešovském dokonce vyšla fotografická kniha Rebel z Lidic. V ní například vzpomíná, jak za ním u příležitosti 70. výročí lidické tragédie přijela televize Nova a dělala s ním rozhovor. Na konci se ho redaktor zeptal, jestli přijde i na koncert pořádaný k tomuto výročí. Chtěl, aby mu ukázal v sousoší lidických dětí, kde je on. Redaktor totiž neměl vůbec ponětí o tom, že sousoší ztvárňuje dvaaosmdesát lidických dětí, které se již domů nevrátily. Tak mu řekl, že mezi nimi naštěstí není.
Horešovský se narodil 25. 5. 1942 jako poslední občan Lidic. Třináctého června po vyhlazení obce byl převezen do Zemské porodnice a ústavu pro péči o dítě v Praze. Začátkem roku 1943 pak byl přemístěn do německého dětského útulku v Praze-Krči. Devátého května 1945 si ho odvezl strýc s dědou a setkal se se svou matkou. Vyučil se automechanikem a roku 1964 se oženil se Zdenou Roháčovou, s níž žije dodnes.
Když se třeba setkal s předsedou Poslanecké sněmovny Miloslavem Vlčkem, tak se nepohodli. Horešovský mu řekl, kam si má v Památníku Lidice stoupnout, ale Vlček se postavil podle svého. „Když budu u vás, tak budu poslouchat, a vy budete poslouchat tady,“ řekl mu. A když se na pozvání dostal do Parlamentu, poslouchal zase on Vlčka. Nakonec Horešovský dodává: „Mám tu smůlu, že všechno říkám na rovinu. Je mi osmasedmdesát, jsem rád, že žiju, všude mě něco bolí. Taky jsem moc rád, že mě tady v Lidicích lidé berou.“
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
