Bratislavskou lyru nejdřív opanoval Karel Gott. Později ho vystřídal Elán a slovenský pop

„Slovenská populární hudba byla na dolní úvrati a my jsme chtěli nějak podpořit domácí tvorbu,“ vzpomíná jeden ze zakladatelů festivalu Pavol Zelenay. A protože byla 60. léta obdobím festivalů, rozhodli se jít organizátoři tímto směrem. Inspirací mohlo být Čechoslovákům třeba italské San Remo, maďarský Seged nebo Polské Sopoty.

Do přípravy přehlídky československé populární písně se podařilo zapojit všechny důležité kulturní organizace v zemi – počínaje televizí a rozhlasem a konče hudebním vydavatelstvím nebo uměleckou agenturou.

Zatímco v Česku se léta šedesátá nesla ve znamení prudkého vývoje hudby (duo Suchý/Šlitr se zasadilo o nový o důraz na texty písní a moderní melodiku), na Slovensku se v tomto směru mnoho nedělo.

Tím hlavním, co chybělo, byla přitom podle Zelenaye právě divadla malých forem, jako byl Semafor, kde se vytvářel nejen prostor pro tvorbu, ale také konkurenční prostředí.

Rozprávkový kompromis

Hned první ročník Bratislavské lyry potvrdil, že slovenská produkce se v kvalitě opravdu nedá s českou srovnat. A proto se napříště upustilo od původní myšlenky paritního zastoupení českých a slovenských písní.

Přesto se porotcům při premiéře festivalu podařilo rozhodnout ke spokojenosti obou stran. Coby vítězná píseň byla vybrána sice slovenská kantiléna Rozprávkový dom, odzpívaná ale Karlem Gottem.

Zlomový ročník 1969

Svobodomyslnou éru takzvaných „zlatých šedesátých“ ukončil příchod vojsk Varšavského paktu do Československa v srpnu 1968. „Napřesrok došlo k velkému pnutí, protože písně pro domácí soutěž byly vybrány ještě v liberálních podmínkách, ale festival se odehrál už po vyhlášení normalizace,“ vysvětluje Zelenay.

Jak se zřejmě dalo očekávat, neobešla se Lyra ’69 bez zcela problémů a po jejím skončení se dokonce udělovaly dočasné zákazy vystupování. Ty si vysloužili například Karel Černoch nebo Petr Novák.

Po těchto zkušenostech zájem ze strany českých autorů a interpretů do jisté míry ochladl. A i tato skutečnost paradoxně vytvořila prostor pro emancipaci slovenské a podle hudebního publicisty Josefa Vlčka také brněnské populární hudby.

Prúdy, Modus, Elán…

Slováci se příležitosti chopili se ctí a během 70. let se postupně na Bratislavské lyře objevily progresivní kapely jako Modus, který proslavil například Mariku Gombitovou a Miroslava Žbirku, nebo Elán.

Zatímco Češi byli tou dobou poměrně značně svázaní jakousi formou autocenzury, Slováci měli výhodu v tom, že k nim prostřednictvím rakouského rozhlasu doléhala anglická hudba. Což zúročili hlavně v 80. letech, myslí si Vlček.

Baezová zdraví Chartu

S bratislavským festivalem je spojena ještě jedna slavná historka – příjezd americké písničkářky Joan Baezové, která byla v rámci doprovodného programu pozvána jako jedna ze zahraničních hostí.

Čtěte také

Červen 1989: Bratislavská lyra a legendární vystoupení Joan Baezové

„Ideologové ji považovali za angažovanou zpěvačku, orientovanou spíš doleva. A zřejmě je nenapadlo, že by se mohla obrátit také proti socialistické zemi,“ hodnotí zřejmý omyl z československé strany hudební publicista a komentátor Českého rozhlasu Plus Ondřej Konrád.

Baezová z pódia pozdravila nejen Chartu 77 a domácí disent, ale také přítomného Václava Havla, kterého přivedla do zákulisí coby svého „bedňáka“. Nakonec pozvala na pódium i nepříliš známého, leč zakázaného autora protestsongů Ivana Hoffmana, jemuž předala mikrofon a následně i veškerý prostor na pódiu.

V zákulisí samozřejmě zavládl chaos a situaci nakonec organizátoři po necelých dvou minutách Hoffmanova vystoupení ukončili vypnutím ozvučení.

Také tato – dnes úsměvná – událost předznamenala blížící se listopad 1989. Po změně poměrů v zemi nicméně začala Bratislavská lyra definitivně ztrácet na zbývající atraktivitě. Poslední ročník proběhl ještě v létě 1990, znovu už se ale československé hudební klání nepodařilo oživit.

Celý pořad Historie Plus si můžete pustit na audiozáznamu.