Zastavit prostě nejde. Režisér Václav Kadrnka dokončil Zprávu o záchraně mrtvého

Věříte nyní, že se váš tatínek probral i díky péči, kterou jste mu věnovali?

V tuto chvíli takto konkrétně nechci odpovídat, ta otázka ani tak nestojí. Vzniká film, který bude do jisté míry otiskem mé paměti, zároveň se ale od osobní zkušenosti posouvá dál. Jeho aktéři se náhle ocitli v těžké situaci, uvízli v prostoru a čase a hledají cestu ven.

Čtěte také

Václav Kadrnka: Film je silný, když má před diváky tajemství

Ve filmových postavách tedy během natáčení už nevidíte sám sebe a své blízké?

Vnímám film jako nástroj, který dokáže přiblížit divákovi vidění tvůrce. Nikdy jsem o filmu nepřemýšlel jako o narativním médiu. Pokud chcete příběh, přečtěte si knihu nebo si jej nechte vyprávět, to je možná nejčistší forma předávání příběhu, nejstarší a nejúčinnější. Nikdy nezapomenu příběhy, které mi vyprávěla babička. Mé filmové postavy sdílejí mé vidění, to, které chci divákovi přiblížit. Moje osobní zkušenost se nevytratí, film ji dokáže uchovat. A v postavách nevidím sebe ani své blízké, to bych nemohl točit. Film vyšel z osobní zkušenosti, ale aby mohl být sdělný, musel se dostat nad ni.

Máte dotočeno. Jak se cítíte? Co vás teď čeká?

Jsem stále na place, budím se v pět ráno a točím záběry, co mi chybí. Hlava mi jede na plné otáčky. Je to jako po dlouhém sprintu, kdy po cíli ještě pořád běžíte, protože zastavit na místě prostě nejde. Rád bych týden odpočíval a udělal si odstup od toho všeho, pak začneme stříhat.

Kdy by mohla být premiéra?

Asi příští rok.