Děti je třeba vést k odpovědnosti a samostatnosti

Finalisté letošního ročníku Global Teacher Prize (GTP) jsou všichni mimořádně kvalitní učitelé, navzdory tomu je Václav Fiala podle členů poroty jednoznačným vítězem. Mladý, skromně působící druhostupňový učitel chemie a biologie z běžné spádové školy v Praze 10 byl 11. června oceněn (nejen) za badatelské pojetí výuky. A v rozhovoru říká: „Nevadí mi být dítětem. Nejde mi o nějaké postavení ve třídě. Snažím se být dětem rovnocenným partnerem. Díky tomu mám se svými žáky mimořádný vztah. A na tom si zakládám.“

LIDOVÉ NOVINY: Proč jste se podle vás stal vítězem soutěže? Jaký jste učitel?

FIALA: Jako hlavní vidím to, že mám rád děti. A nevadí mi být dítětem. Nejde mi o nějaké postavení ve třídě. Snažím se být dětem rovnocenným partnerem. Díky tomu mám se svými žáky mimořádný vztah. A na tom si zakládám.

LIDOVÉ NOVINY: Není třeba bojovat o autoritu? Nevnímají to žáci jako slabost, váží si vás? Přece jen, učíte teenagery na druhém stupni.

FIALA: Autorita přichází právě s tímto přístupem, který zastávám. Nedělá mi problém přiznat, že jsem udělal chybu, ani si udělat ze sebe legraci, když je pro to vhodná příležitost. A tím pádem ani žákům nedělá problém uznat svou chybu. Je tam vzájemná důvěra, pocit bezpečí, že si můžeme ze sebe udělat legraci a nikdo to neobrátí proti nám.To je mnohem lepší, než kdyby ze mě měli strach.

LIDOVÉ NOVINY: To zní hezky, ale skutečně si nemusíte hlídat své hranice? Nedovolují si na vás někteří žáci?

FIALA: Časem poznají, jaká je přijatelná norma, kam lze zajít. Pokud někdy přestřelí, upozorním je na to, ale vědu z toho nedělám. Přeci jen se komunikaci teprve učí. Pokud třeba o mně zavtipkují nebo použijí má slova z nějaké jiné situace, nepovažuji za znevážení autority. Naopak, těší mě, že jim to přišlo vtipné a zapamatovali si to. Ale pak je tam hranice plnění určitých povinností.

Každý má své povinnosti. Pokud mají žáci pocit, že jsem příliš povolný a svolný a že vše odpustím a měli by sklon některé povinnosti zanedbávat, proti tomu se snažím „bojovat“, ale ne restrikcemi. Ty nemají z mého pohledu v dané chvíli příliš smysl. Děti je třeba vést k odpovědnosti a samostatnosti.

LIDOVÉ NOVINY: Při slavnostním převzetí ceny GTP jste řekl, že kdyby obecenstvo znalo vaše žáky, vědělo by, proč má smysl pro ně toho hodně udělat. Co jste tím myslel? Jak byste své žáky popsal?

FIALA: Mně se na dětech líbí, že jsou otevřené. Nic neskrývají. Někdy mám pocit, že dospělí intrikují, dávají si pozor na jazyk. To děti nemají, jsou přímé. Díky tomu člověk může rychle zjistit, co si doopravdy myslí. A to je skvělé. Děti, které učím, jsou otevřené a přátelské, každého přijmou do svého kolektivu. Mám svou třídu moc rád. Tedy – mám rád všechny děti.

LIDOVÉ NOVINY: Vy jste třídní?

FIALA: Ano, v osmé třídě. Znám je od páté třídy, kdy jsem částečně v této třídě převzal povinnosti třídního učitele, oficiálně jsem je pak dostal jako třídní v šestce. Zažili jsme spolu spoustu krásných věcí. Občas si trochu postesknu, jak to letí – že už to nejsou ti roztomilí páťáci, ale jsou to zase jinak skvělí puberťáci. Samozřejmě, že někdy se umíme vzájemně trochu podráždit. Nějaké ty nervy, to k životu ve škole patří. Říkám tomu to správné pedagogické vzrušení. Zcela pozitivní situace jsou ale lepší.

LIDOVÉ NOVINY: Toto je vaše první škola, kde působíte?

FIALA: Ano, když nepočítám praxi během studia. První škola, kde učím na plný úvazek.

LIDOVÉ NOVINY: Šel jste poprvé do výuky s obavami? Je to trochu strašidelné, když člověk předstoupí před třídu?

FIALA: Malinko strašidelné to bylo. Mám aprobaci pro střední školy. Připravoval jsem se na 17leté studenty – a najednou jsem skončil u desetiletých dětí. Během prázdnin před svým nástupem jsem věnoval dost času tomu, abych se dozvěděl něco o vývojové psychologii dětí, mladších žáků. Určitá obava tam byla. I proto, že je třeba pro tento věk učivo náležitě redukovat. Nemůžu jim předávat poznatky stejným způsobem ani ve stejném objemu jako starším studentům. A musel jsem si přijít na to, jak to dělat.

LIDOVÉ NOVINY: Proč jste nešel učit na střední školu, ale na základní?

FIALA: V rámci přijímacích pohovorů jsem byl i na několika základních školách. Ta, pro kterou jsem se nakonec rozhodl, mě mimo jiné uchvátila venkovními prostory a ohromnou školní zahradou. A i když to je škola základní, pro mého přírodovědného ducha byla právě zahrada jasnou volbou.

LIDOVÉ NOVINY: Souhlasíte s názorem, že druhostupňové učivo je zbytečně akademické, a někdy jde do nesmyslných podrobností? Hodně se to teď při distanční výuce řešilo na sociálních sítích. Přisazovali si i rodiče, protože byli do vzdělávání více vtaženi a se školními úkoly si často nevěděli rady.

FIALA: Mám v chemii několik témat, u kterých by mě vůbec nemrzelo, kdyby se na základní škole neučila. Chemie a biologie jsou nádherné vědy a my je chceme dětem předat, aby si je i ony zamilovaly. Aby pochopily, jak příroda ovlivňuje jejich život, jak funguje – a že se to skrze tyto předměty mohou dozvědět. Pomocí složitých rovnic a vzorečků, které jim nedávají smysl, toho nedocílíme. Proto soustřeďuji pozornost na praktické uchopení těchto věd.

LIDOVÉ NOVINY: Způsob, kterým učíte, se nazývá badatelský nebo konstruktivistický. Jak byste jej objasnil laikovi?

FIALA: Žáci zákonitosti sami objevují – a to je pro mne nejcennější. Je to vždy spojené s emocemi. Mají radost, že na něco přišli, že jim něco vyšlo. Nějak to interpretují, snaží se to zasadit do nějakého kontextu. Ta emoce je cenná sama o sobě, ale zároveň podporuje učení. Navíc badatelství je organizováno jako skupinová práce, což děti nutí se zorganizovat, učí je to spolupráci, umět se mezi sebou domluvit na postupu, dělat kompromisy a mnoho dalších dovedností.

LIDOVÉ NOVINY: Nepřetlačují se při tom o role, neuzurpují si ti silnější dominantní pozici, není to pro ty slabší stres? Skupina může být konfliktní. Co když dva chtějí dělat totéž?

FIALA: Určitě tam tohle být může. Snažím se proto vést žáky, aby chápali, že každá práce je cenná a stejně důležitá. Je jedno, jestli někdo vymyslí hypotézu a přijde na správný závěr, a někdo „jenom“ donese laboratorní nádobí. Ona to totiž ze začátku pro ně není úplná trivialita, vybrat a přinést správné nádobí. Navíc se snažím role rotovat. Hroty, o kterých mluvíte, tam jsou, ale dokážeme je postupně obrousit. Na začátku někteří žáci mají třeba potřebu prosadit se i na úkor druhých nebo mají nechuť se podvolit pravidlům, vedení jiného spolužáka. Ale postupně se z týmu stává tým.

LIDOVÉ NOVINY: Šlo to alespoň do jisté míry provádět během distanční výuky? Letos se GTP hodnotilo i s ohledem na to, jak se přihlášeným učitelům povedlo učit na dálku...

FIALA: To mě na mých žácích fascinovalo. Jen jsem si posteskl, jak teď budeme pracovat skupinově, a okamžitě přišli s řešením! Založili účet na platformě využívané zejména hráči počítačových her, kde lze vytvořit „room chaty“. Proto jsem je i při našich online hovorech mohl rozdělit do skupin – místností –, přepojovat se mezi nimi a slyšet, jak pracují v týmu. Navíc si do školy mohli chodit pro laboratorní pomůcky, aby mohli bádat doma. Vždy mě potěšilo, když přišli ve skupince s tím, že pokus chtějí udělat společně. Ale obdivoval jsem i ty, kteří na nich pracovali samostatně, to není vždy jednoduché.

LIDOVÉ NOVINY: Ve svých předmětech u dětí podporujete rozvoj čtenářských schopností. Říká se tomu oborové čtenářství a moderní pedagogika ho považuje za velmi přínosný. Proč jste se pro to rozhodl? Rád čtete?

FIALA: To taky. Velmi rád čtu. I beletrii. A když se do nějaké knihy zaberu, je velmi těžké mě od ní odtrhnout. Mám třeba moc rád severské detektivky, Joa Nesboho. Děti to o mně vědí a dostávám je od nich. Důvod, proč jsem začal klást důraz i na čtení a psaní, je ale spíš ten, že se mě děti ptaly, jestli budu při písemném zkoušení hodnotit i jejich jazykovou úroveň. Vycházely z toho, že když není zrovna čeština, mohou psát, jak chtějí. Tak by se ale správnému vyjadřování nenaučily.

Taky jsem zjistil, že si neumějí přečíst článek z přírodovědného časopisu zaměřeného na širokou veřejnost. Takže jsem se zamýšlel nad tím, jak u nich potřebné čtenářské kompetence podpořit. Vezmeme si třeba článek o výskytu antibiotik v pitné vodě nebo aktuálně texty spojené s koronavirem a učíme se, jak je správně přečíst, zasadit do kontextu, spojit s tím, co už známe. Rozkrýt a posoudit smysl textu, najít klíčovou informaci.

LIDOVÉ NOVINY: Stalo se vám někdy, že by žáci odmítli bádání, a naopak chtěli, abyste jim normálně diktoval do sešitu?

FIALA: Zažil jsem to. Když dostanu třídu v osmém ročníku, kterou jsem předtím neučil, a zná především to, že se během hodiny píše do sešitu, není zvyklá se zapojovat, je náročné ty děti „rozbádat“. Docela se mi stává, že si všechno vysvětlíme, řeknu jim výhody, oni se zdají nadšení, zejména, že nebude klasické zkoušení, že si budou „hrát“, ale ve chvíli, kdy přijde moment, že se mohou zvednout a jít bádat, samozřejmě na určité téma a s mými podklady, najednou sedí a vyčkávají. A já jim říkám: „Tak už můžete.“ A oni: „No – a co přesně?“ Takto vypadají naše první hodiny.

Takže jsem pochopil, že je dobré celou první hodinu udělat s nimi a ukazovat jim, co a jak. Říkat jim: „Tak já bych třeba teď udělal tohle…“ Když mám třídu od šestky – a někdy teď učím i mladší děti, letos například čtvrťáky – vychovám si je a pro ty to problém není. Někdy v pololetí jim dávám možnost vybrat si téma pro experiment naprosto svobodně. A děti, které se s tímhle učením setkaly nedávno, přijdou se spoustou podnětů a skvělých otázek. Některé z nich jsou tak dobré, že si říkám, že to zařadím do běžné výuky.

LIDOVÉ NOVINY: Dokáže vás něco vytočit? Udělal jste někdy ve škole skandál?

FIALA: Ano, vytočit mě dokáže věčná otázka „k čemu mi to bude?“. Když to žák řekne na začátku, kdy se teprve seznamuje s mým způsobem práce, pak mi to nevadí, je to legitimní. Ale když už tohle máme za sebou a on se na to znovu ptá, vnitřně mě to popuzuje. Přece už se spolu učíme pár let a měl by vědět, že i když ho daný předmět nezajímá, v mé hodině se učí nejen učební látku, ale taky další věci důležité pro život.

LIDOVÉ NOVINY: A ten skandál?

FIALA: Ve třídě ne, ale na škole v přírodě jednou ano. Mí žáci hrozně třískali dveřmi, několikrát jsem je napomenul, protože to vadilo i majiteli penzionu. A pak jsem jim v takovém lehkém amoku dal lekci správného zavírání dveří, každý to musel předvést. Byl to pro mě zvláštní moment, sám sebe jsem překvapil, jak jsem reagoval, už bych to asi nechtěl opakovat, každopádně děti si při tom udělaly „maturitu“ ze správného otevírání dveří. Bylo to trochu cimrmanovské představení a máme z toho i po letech legraci. Dokonce jsem od těch dětí dostal vysvědčení a na něm mám jedničku ze zavírání dveří.