… Již samotná povaha závěru, že na území Členského státu Evropské Unie by snad mohl existovat „soudní orgán“, na který nelze žádným způsobem uplatňovat „povinnosti“ vyplývající z Mezinárodní Smlouvy, je „velmi originální (což je myšleno velmi ironicky a mírně)“, zejména, když ustanovení Článku 267 - Smlouvy o fungování EU, tuto povinnost jasně definuje, a je neoddiskutovatelné, že tato povinnost se vztahuje na „všechny soudní instance, bez ohledu na to, jak jsou definovány ve vnitrostátním právu. Není možné „tvořit výklad práva EU prostřednictvím ‚nadřazování‘ práva vnitrostátního“. … Znovu je na místě připomenout, že Prohlášení č.17 v sobě obsahuje princip absolutní přednosti práva Unie, a to v judikatorní podobě, tedy v podobě, která je závazná a přímo aplikovatelná i pro Obvodní soud pro Prahu 2, na který dopadá zásada „IURA NOVIT CURIA“. … Jen na okraj žalobce podotýká, že dokonce závěr Ústavního soudu ČR, o který tento opřel odmítnutí obnovy, spočívající v tom, že následky porušení lidského práva nebo svobody již netrvají, je ABSOLUTNÍ BLUDNOSTÍ, neboť nejenže orgány státu nikdy nenapravily situaci nezákonného věznění žalobce, ale ani po jeho odsouzení nevydaly usnesení vykonávací dle § 321 odst.1 tr. řádu, a žalobce byl ilegálně vězněn až do svého propuštění dne 5.1.2019. Existence odsuzujícího rozsudku není právním titulem pro uvěznění. Tímto je tzv. „vykonávací“ rozhodnutí. … V tomto ohledu je totiž zcela irelevantní, jaká konkrétní otázka vyvstane před vnitrostátním soudem, a zde je to ve skutečnosti podstatou věci, když „Obvodní soud pro Prahu 2 tvrdí, že Ústavní soud ČR ‚NENÍ SOUD‘ “. Evropský soudní dvůr by jistě poskytl jasné a přesné zodpovězení, zda Ústavní soud Členského státu je soud, či nikoliv, a zda na tento dopadá povinnost daná Článkem 267 Smlouvy o EU, či nikoliv. …
* * *
Městskému soudu v Praze
prostřednictvím
Obvodního soudu pro Prahu 2
Francouzská 19
120 00, Praha 2
K Č.j. 23 C 242/2012
VĚC: odvolání proti rozsudku ze dne 19.5.2020, Č.j. 23 C 242/2012-154 (doručeno dne 15.6.2020)
Žalobce podává odvolání proti napadenému rozsudku, které opírá o ustanovení § 205 odst.2 písm. g) o.s.ř., neboť „rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, kdy předesílá, že tato „nesprávnost“ má charakter praktického ignorování Lisabonské Smlouvy, včetně Prohlášení č. 17.
Odvolání je podáváno do všech třech výroků, protože celý rozsudek JE NESMYSLNÝ.
Aby žalobce šel hned k jádru věci, označuje odstavec 12 za „příznačný blábol nehodný obsahu soudního rozhodnutí“.
Již samotná povaha závěru, že na území Členského státu Evropské Unie by snad mohl existovat „soudní orgán“, na který nelze žádným způsobem uplatňovat „povinnosti“ vyplývající z Mezinárodní Smlouvy, je „velmi originální (což je myšleno velmi ironicky a mírně)“, zejména, když ustanovení Článku 267 - Smlouvy o fungování EU, tuto povinnost jasně definuje, a je neoddiskutovatelné, že tato povinnost se vztahuje na „všechny soudní instance, bez ohledu na to, jak jsou definovány ve vnitrostátním právu. Není možné „tvořit výklad práva EU prostřednictvím ‚nadřazování‘ práva vnitrostátního“.
Jinými slovy, celý obsah sporného odstavce 12. napadeného Rozsudku, je v přímém rozporu s PROHLÁŠENÍM č. 17, které je nedílnou součástí Lisabonské Smlouvy, tedy platné a PRO VŠECHNY ORGÁNY ZÁVAZNÉ, Smlouvy o EU.
Znovu je na místě připomenout, že Prohlášení č.17 v sobě obsahuje princip absolutní přednosti práva Unie, a to v judikatorní podobě, tedy v podobě, která je závazná a přímo aplikovatelná i pro Obvodní soud pro Prahu 2, na který dopadá zásada „IURA NOVIT CURIA“.
Jestliže se pak Obvodní soud pro Prahu 2 odvolává na skutečnost, že „soud ochrany ústavnosti nemá v řízení o ústavních stížnostech povinnost předběžnou otázku SDEU položit“, pak žalobce je nucen upozornit, že Rozsudek NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 3378/2018, je na jeho situaci neaplikovatelný, neboť „Ústavní soud nepředložil předběžnou otázku SDEU v řízení o obnově řízení před Ústavním soudem, která byla možná právě pro existenci Rozsudku ESLP ve Štrasburku ve věci Žirovnický v. ČR ze dne 30.9.2010, který však po ratifikaci Lisabonské Smlouvy a novém znění Článku 6 odst. 3 – Smlouvy o EU, představuje prakticky ‚ZÁVAZNÝ ZÁKON‘“.
Jen na okraj žalobce podotýká, že dokonce závěr Ústavního soudu ČR, o který tento opřel odmítnutí obnovy, spočívající v tom, že následky porušení lidského práva nebo svobody již netrvají, je ABSOLUTNÍ BLUDNOSTÍ, neboť nejenže orgány státu nikdy nenapravily situaci nezákonného věznění žalobce, ale ani po jeho odsouzení nevydaly usnesení vykonávací dle § 321 odst.1 tr. řádu, a žalobce byl ilegálně vězněn až do svého propuštění dne 5.1.2019. Existence odsuzujícího rozsudku není právním titulem pro uvěznění. Tímto je tzv. „vykonávací“ rozhodnutí.
S ohledem na výrok I., kdy byl zastaven návrh na přerušení řízení se pak naskýtá otázka, zda vůbec bylo možno takto rozhodnout, když meritem návrhu se v minulosti žádný soud nezabýval, opět, při flagrantním porušení práva EU, aby následně soud, který tento návrh „zastavil“, se pustil do CÍLENÉ DEZINTERPRETACE PRÁVA UNIE.
V tomto ohledu je totiž zcela irelevantní, jaká konkrétní otázka vyvstane před vnitrostátním soudem, a zde je to ve skutečnosti podstatou věci, když „Obvodní soud pro Prahu 2 tvrdí, že Ústavní soud ČR ‚NENÍ SOUD‘ “.
Evropský soudní dvůr by jistě poskytl jasné a přesné zodpovězení, zda Ústavní soud Členského státu je soud, či nikoliv, a zda na tento dopadá povinnost daná Článkem 267 Smlouvy o EU, či nikoliv.
Na základě této, ve své podstatě velmi jednoduché argumentace je tedy na místě přistoupit k jedinému možnému návrhu:
„Žalobce žádá, aby Městský soud v Praze zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19.5.2020, Č.j. 23 C 242/2012-154, a buď řízení přerušil s využitím ustanovení § 109 odst.1 písm. d) o.s.ř., a obrátil se Soudní dvůr EU s předběžnými otázkami okolo skutečnosti, zda Ústavní soud Členského státu EU je či není soudem, na který dopadá povinnost z Článku 267 Smlouvy o EU, a zda po přijetí Lisabonské Smlouvy dopadá na Rozsudky ESLP ve Štrasburku Prohlášení č. 17 k Lisabonské Smlouvě, či nikoliv, anebo aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.“
V Praze dne 28.6.2020
Albert Žirovnický
Přílohy:
AZ 23 C 242-2012 protokol 19.5.2020
AZ 23 C 242-2012 rozsudek 19.5.2020
* * *
ESLP uznal stížnost odsouzeného Roberta Tempela, české soudy porušily jeho práva
Skandální usnesení předsedy NS JUDr. Petra Angyalossyho, Ph.D. ve věci ing. Petra Vlčka!
Zpověď "tuneláře"- v tom žijeme, občané!
Politické trestné činy z dob komunismu nejsou podle práva promlčené ani dnes
Manipulace v kauze Opencard. Kárné řízení může soudce Sotoláře uchránit před rizikem vězení
Národní divadlo - THEMOS - ztratil se rejstříkový spis - a dnes další lumpárna!
J.Š. 29.6.2020
Read more...