Ukázka:

1
„Starej chlap by měl mít psa.“ Tohle řekla dcera Dana Chase už před deseti lety po smrti jeho manželky. Co ho na tom překvapilo, byl termín „starej chlap“. Vždyť mu tenkrát bylo čerstvých
padesát. Ale dospěl k názoru, že mu radu dala s velkým předstihem, aby si na tu představu zvykl a začal k sobě hledat vhodného psa. Když muži zemře žena, musí se zachovat tak, aby neskončil stejně.
Po desítkách let, kdy se zodpovědně staral o manželku, potom o dceru a pak i o jejího muže a jejich syny, se jednoho rána probudil se zjištěním, že se najednou změnil stav, na nějž už dlouho nahlížel jako na trvalý. Najednou už nebyl ve středu všeho dění. Po smrti manželky dům utichl, přestal být rodinným krbem, u něhož se členové scházeli pro pocit tepla a pospolitosti. Stal se pouhým sídlem osamělého člověka.
Teď ho psi sledovali očima plnýma očekávání. Otevřel dveře a dva velcí kříženci Dave a Carol před ním vyklouzli na zahradu a tryskem se rozeběhli, až se z nich staly jen dvě černé šmouhy. Vždycky takhle běhávali těch sto padesát metrů až k plotu, těla se jim při dlouhých skocích prodlužovala. Jakmile dorazili k plotu, vydali se poklusem po obvodu pozemku na obhlídku. Poté, co ho jednou oběhli a nenalezli nic hodného pronásledování, dali siještě jedno kolečko očichávání země, než se vrátili k Danu Chasovi v naději, že dostanou nějaký úkol.
Poté, co si Dan Chase vzal dceřinu radu k srdci, uvědomil si, že si toho o psech spoustu pamatuje z dětství. Každý pes chce být hodný, i ten, který k tomu moc předpokladů nemá. Jen musí majitel vymyslet způsob, jak mu to umožnit. Tihle dva byli hotová sluníčka. Když ráno páníček otevřel oči, bylo to pro ně znamení, že den začíná a oni jej musí přivítat s radostí a živým zájmem.
Starému pánovi v tom šli dobrým příkladem. Chase vykročil, dvojice psů se k němu přidala a takto spolu obcházeli dům až k bráně. Zrovna teď psi šli po jeho pravici, ale neustále měnili pozice a během chůze kolem Chase kroužili jako oběžnice. Pootevřel bránu a psi jako vždycky protáhli svá štíhlá svalnatá těla škvírou, aby byli venku první. Dan Chase měl kolem krku přehozená dvě krátká vodítka pro případ, že by před sebou spatřil cizího člověka, to by je rychle Daveovi a Carol připnul k obojkům. Ani zavilý milovník psů by netoužil po setkání se dvěma chlupatými čtyřicetikilovými zvířaty puštěnými na volno dřív, než se s nimi řádně obeznámí. Daveovi ani Carol vodítka nevadila. Nejdůležitější ze všeho bylo být venku a někam doprovázet Dana Chase.
Každý den ti tři spolu ušli nějakých sedm osm kilometrů a cestou vyřídili pár záležitostí. Zhruba jednou týdně Chase vyrazil na objížďku autem, jen aby se nevybila baterie a olej promazal všechny součástky, jinak se psy chodíval pěšky. Během venčení obvykle mlčel, ledaže by cestou potkal něco, s čím si chtěl promluvit, někdy také promlouval ke svým psům. Nebyl názoru, že se mají psům dávat nějaké pokyny, takže ho většinou pouze následovali. Ale když už jim přece jen začal něco říkat, zastavili se, uši nastražené, hlavy natočené, bystrý a soustředěný zrak upřený na páníčka.
Dave a Carol pocházeli ze stejného vrhu, organizace na ochranu zvířat se jich ujala najednou. Dobrovolník Chaseovi řekl, že jejich matka byla křížencem černého labradora a velkého pudla, všem otec byl jaksi neznámý. Nikdo netušil, jaký mohl mít původ, jasné bylo jen to, že musel být větší a chlupatější než matka Davea a Carol. Chase si nedokázal představit, že by štěňata od sebe odtrhl, tak je ponechal spolu. Když se na ně přišla podívat jeho dcera poté, co si je přivezl z útulku, prohlásila: „Ježíši. Tak takovýho psa jsem na mysli neměla. Koukni na jejich tlapky. Ti psi hrozně vyrostou.“
„Mám rád velký psy,“ namítl Chase. „Jsou klidnější a méně hluční. Pes, kterej kouše, má strach.“
„No já nevím,“ odpověděla. „To vážně chceš chovat dvě zvířata, která by tě mohla zabít? Jsi přece jen už…“
„Starej chlap. Zabít mě může i průvan.“
„Vždyť víš, jak to myslím.“
„Vím. Což je jen další důvod zařídit to tak, aby k něčemu hroznýmu nedošlo.“
Postupem času si Chase mezi sebou a Davem s Carol vybudoval vztah, který fungoval. Dnes ráno si ti tři vykračovali po hlavním tahu z Norwiche podél řady bílých, prkny obložených domů,
kolem několika restaurací a hotelů až k mostu přes řeku Connecticut, za nímž silnice ubíhala dál do Hanoveru, který už ležel ve státě New Hampshire. Mírné jaro letos přišlo brzy po dlouhé
zimě, která nechtěla odejít a většinu obyvatel severního cípu Nové Anglie zaháněla do tepla, jehož se nechtěli vzdát, ledaže by jim za to někdo zaplatil.

Jak trojice vstoupila na most, rozhlédl se Chase po řece. Hladina temné vody byla dnes výš než včera, zvedlo ji jarní tání. Slunce se drželo na obloze už několik dní a Chase hádal, že sníh
ve výše položených místech už musel začít odtávat. První známka, že něco není v pořádku, se objevila hned za mostem v New Hampshire. Chase měl sluch přivyklý zvukům okolního světa a jedním z nich byl hluk jedoucích aut. Zvykl si na permanentní proudění vozidel po úzkém betonovém mostě ustálenou rychlostí, každých pět vteřin ho další a další auto míjelo čtyřicítkou
až padesátkou. Nejdřív ho vždy uslyšel za levým ramenem, a potom vžum, když ho předjelo a zmizelo v dáli. Přesto jedno vozidlo most opustilo v těsném závěsu za Chasem, takže jelo mnohem pomaleji než ostatní. Chase se zadíval k mírnému stoupání silnice před sebou, jestli mu něco nenapoví, proč auto za jeho zády zpomalilo. Cesta byla volná, ale to auto se vlevo za ním loudalo rychlostí chůze.

Chase tedy zahnul doprava na cestu mezi břehem a prvním z domů. Zdálo se, že psi váhají, ale on jim potichu řekl: „Jdeme.“ Tak šli. Neotáčel se, ale vytáhl mobil, ťukl na tlačítko fotoaparátu a pozvedl telefon tak, aby to vypadalo, že fotí řeku, místo toho ale namířil čočku přes rameno na to auto. Jednou zmáčkl spoušť, potom klepl na ikonku videa a během chůze držel telefon ve svěšené ruce podél boku s čočkami namířenými za sebe. Dave a Carol byli rádi, že venčení pokračuje, a po chvilce už zase bylo slyšet automobily, jak obvyklým tempem uhánějí do mírného svahu Wheelock Street. Chase se podíval na fotografii. Záběr to byl mizerný, pořízený ze špatného úhlu, ale auto na něm bylo dobře patrné. Stříbrné, nižšístřední třídy, něco jako Subaru Impreza. Během posledních let takových vozů v oblasti Nové Anglie přibývalo jako hub po dešti, protože byly levné a měly dobré jízdní vlastnosti na sněhu a ledu.

Okraj střechy auta stínil řidiči tvář. Vysoká poloha mobilu, z níž byla fotografie pořízena, ale umožnila pohled na sedadlo spolujezdce, na němž ležel nějaký předmět. Byl tím, co jeho tvar připomínal? Chase na něj mžoural a zíral, ale nepřišel na nic, co by to mohlo být jiného. Buď to byla hračka, replika, anebo ta věc byla opravdová. Část jeho vědomí, která dosud spala, se najednou probudila. Rozhodl se pro změnu trasy. Nejvhodnější bude vrátit se po mostě hned, dokud ten řidič jede opačným směrem, a kdyby chtěl Chase nadále sledovat, bude to muset v nějaké postranní ulici otočit. Až se to stane, Chase chtěl být po pravé straně auta, aby se řidiči případně hůř střílelo. „Jdeme,“ zamručel. Pak dal máchnutím oběma rukama psům pokyn, rychle přeběhl silnici a vydal se po mostě nazpátek. Jakmile se dostali zpět za hranici státu Vermont, která vede řekou,

Chase ihned sešel z Hlavní třídy. Pokud ta osoba za volantem věděla, že je Chase v Norwichi, určitě musela mít informaci i o tom, kde bydlí. Pro Chase tedy bude mnohem bezpečnější dostat se domů dřív. Přidal do kroku a cestu si krátil přes neoplocené zahrady a pokračoval uličkou vedoucí na štěrkové parkoviště za hospodou Norwich Inn. Chase nebyl na něco takového připravený. Zůstával v tomto klidném koutu Ameriky příliš dlouho. Když se sem přistěhoval, nakoupil si zbraně a střelivo a poschovával je ve svém domě, autě,garáži. Ale už deset let nechodil ozbrojený. Nikde ani známka po nebezpečí, v ústraní žil už tak dlouho. Přiznal si, že zvyk nosit u sebe zbraň opustil po Annině smrti. Byla to právě ona,kdo mu připomínal, ať si strčí do kapsy kabátu pistoli, když jde ven. Po její smrti už neměl moc zájem bránit, co mu ze života zbylo.

Teď měl Chase oči jako na stopkách a uši nastražené, hodnotil každý pohyb a zvuk a vyhledával cizí neznámé projevy a změny. Uvědomoval si, že vůbec neví, jestli je tu vůbec něco k odhalení. Cestou přes most za ním prostě jelo auto, jehož řidič nejspíš zpomalil, aby si Chase nebo psy prohlédl. To ještě nemuselo vůbec nic znamenat. Jak se pěšinkami a zkratkami blížil se psy ke svému domu, nahlížel do jednotlivých ulic, jestli nezahlédne to stříbrné auto. Nezapomněl se podívat ani na parkoviště před obchodem se smíšeným zbožím Dan & Whit’s. Přes trávník bylo vidět na pozemek místního protestantského sboru, nikdo tam nebyl.
 ................

překlad  Martin Urban