Chtěl jsem konečně říct, co si doopravdy myslím, říká Honza Křížek

Jak vaše společná píseň s Bárou Basikovou vznikla? 
Je to vlastně poprvé po třech letech od mé debutové sólové desky z roku 2017, kdy jdu ven s novou skladbou. Písnička vznikla v roce 2018, čili jsem ji měl dva roky v šuplíku. Tenkrát mě Petr Král z Českého rozhlasu pozval na akci Koncert 68 na Václavské náměstí, kde jsem dostal nabídku, abych zazpíval Bratříčku, zavírej vrátka od Karla Kryla. Přiznám se, že mě do té doby Kryl celkem slušně míjel, ale tahle skladba se mi zaryla pod kůži a zpívat ji na výroční akci k okupaci byl tak silný zážitek, že jsem cítil potřebu se k tomu nějak vyjádřit.

7 fotografií

Takže jste napsal vlastní píseň?
Ano, napsal jsem song o tom, jak jsem vnímal období nadvlády bolševika. Taky pojednává o lidech, kteří z naší vlasti kvůli bolševikovi zmizeli. A když jsem hledal písničku, s kterou bych nově vyšel ven, napadla mě právě tahle. Navíc jsem si splnil svůj letitý sen udělat duet se zpěvačkou. Bára Basiková mě napadla jako první.

Jak jste vnímal dobu normalizace?
Doma se na bolševika vždycky nadávalo. Táta říkával, že člověk může bejt úplně hloupej, ale když s nima souhlasí, může zastávat významné funkce, kdežto ti opravdu chytří, kteří s nimi nesouhlasí, dostanou přes prsty a přes držku. Máma ho okřikovala, aby to neříkal před námi s bráchou, abychom někde neudělali nějaký průšvih. A přiznám se, že se to na mně dodneška podepsalo. Bál jsem se někde cokoliv říct, abych neměl nějaký malér. A touhle písní jsem chtěl konečně nahlas říct, co si o tom všem myslím.

Připravujete další písničky, budou také podobně vyhrocené?
Ne. Nikdy jsem vlastně neměl potřebu komentovat politiku. Muzika je podle mě svým způsobem separovaná věc, díky ní si člověk může od politiky odpočinout a přijít na jiné myšlenky. Ale tohle je první věc tohoto druhu, kterou jsem udělal. Další budou jiné. Veselé, přímočaře poprockové.

Zkusil jste si několik žánrů, v kapele Walk Choc Ice jste hrál crossover, zpíval jste s Radimem Hladíkem v Blue Effect, teď sólově. Jaká muzika je vám nejbližší?
Asi pop rock. Moje mateřské mléko jsou Beatles. A Hard Day’s Night je rock’n’rollový nářez, Yesterday je nádherná balada, Bílé album je crossover jako hovado... Prostě tam máte všechno. Tady jsem doma. A když jsem se po ukončení Blue Effect rozmýšlel, kam se hudebně vydat, uvědomil jsem si, že jsem schopný si napsat rockovou písničku s nosnou a jasnou melodií. Mám rád Foo Fighters, hrozně se mi líbí Tom Petty. Prostě písničky, které jsou občas hodně do popu, tu zas dost do rocku, ale základem všeho je dobrá melodie. Takže se snažím dělat kvalitní melodické skladby, což mě mimochodem naučil Ivan Král.

Vy jste měl vůbec štěstí na spolupracovníky. Krom Ivana Krále to byl Radim Hladík nebo David Koller.
S Hladíkem to bylo vyloženě štěstí. Produkoval poslední desku Walk Choc Ice, a když se kapela rozpadla, přišel Radim s nabídkou, že má sestavit kapelu, která by předskakovala Nazareth. A jestli bych s ním do toho šel. Takže jsme se dostali znovu do kontaktu a po téhle šňůře jsme začali hrát spolu, nakopli jsme káru jménem Blue Effect. Byla to neuvěřitelná škola, dodnes jsem za to vděčný. To samé práce s Davidem Kollerem. Všichni mě vedli k tomu, abych dělal to, co cítím.