Kočičí predátor se vrací

Kočka divoká sdílela nevlídný osud s dalšími šelmami, které naši předkové na přelomu 18. a 19. století prakticky vyhubili. Podstatný vliv na to měl Lesní řád Marie Terezie neboli Císařský královský patent lesů a dříví, ustanovení v království Českém se týkající, daný na hradě Pražském dne 5. dubna 1754. Ten zásadně změnil složení lesů ve prospěch jehličnatých monokultur, které jsou z hlediska habitatového modelu pro kočku nevyhovující. Přímočařeji šelmy poškodil následný Lovecký řád Josefa II. z roku 1786, který vlastníkům zemědělských pozemků umožňoval, či přímo nařizoval odstřel veškerých „škodných“.

Posléze se kočky divoké u nás vyskytovaly pouze sporadicky, předpokládá se, že sem spíše migrovaly ze sousedních států za možností páření, než s vyhlídkou se tady opět nastálo usadit. Například v sousedním Německu je populace kočky divoké (i díky úspěšné reintrodukci) relativně stálá, odhadem tam žije mezi pěti a sedmi tisíci jedinců. Hlášené tuzemské objevy kočky divoké v 19. i 20. století jsou však většinou nepodložené, protože morfologický rozdíl mezi kočkou divokou a mourovatou kočkou domácí či zdivočelou laik na první pohled nerozezná. Jediným způsobem, jak dokázat, že kočka divoká na našem území žila, bylo ji ulovit a důkladně prozkoumat. Stalo se tak například v roce 1952 u Telnice v Krušných horách.

Kočka divoká ve vojenském újezdu Hradiště, Doupovské hory, foto: Vladimír Čech ml. a Jiří Sochor.

V roce 1970 proběhl pokus o reintrodukci dvou párů koček divokých v Královském hvozdu a Brčálníku na Šumavě. Oba pokusy se nezdařily, hlavně kvůli nevyhovujícímu prostředí obou lokalit. Přestože dobové materiály avizovaly další, tentokrát vhodnější pokus, dochované záznamy se o žádném nezmiňují. Nedařilo se ani monitoringu, což potvrzuje případová studie Miloše Anděry z listopadu 2006 rámci projektu Metody monitoringu savců ČR. Anděra zmiňuje, že na rozdíl od vydry říční či rysa ostrovida u nás již dvě desetiletí chybí soustavné pozorování a monitorování této šelmy. Přestože bylo zaznamenáno 17 případů spatření kočky divoké na našem území v letech 1961—1980, od roku 2000 nepřibyl ani jediný (podle dostupných zdrojů neprobíhalo v letech 1980—2000 žádné aktivní monitorování).

Doubravy a bučiny

Tuto situaci změnil především výzkum Jany Pospíškové. Ta v roce 2010 napsala bakalářskou práci Úvod do problematiky rozšíření kočky divoké (Felis silvestris): evoluční a ekologický přístup, která měla přiblížit problematiku výskytu koček divokých v České republice, analyzovat vhodné prostředí pro její výskyt, a tím vytvořit ucelený podklad pro další výzkum monitoringu šelmy. Získané poznatky Pospíšková následně zužitkovala při výzkumu v rámci své magisterské diplomové práce Rozšíření kočky divoké (Felis silvestris) v ČR / geomatické modelování a ekologický přístup (2015). Během pěti let zkoumání potvrdila výskyt čtyř jedinců na základě pořízených fotografií z fotopastí, a to z oblastí Šumavy, Doupovských hor, Českého lesa a Beskyd. Zároveň určila potenciál krajiny pro výskyt kočky divoké v České republice, který vyšel na 24 procent rozlohy země.

Pospíšková stanovila i ucelený habitatový model, který určuje zásadní biotické faktory ovlivňující kompatibilitu s prostředím. Vhodný habitat pro kočku divokou představují především jižně exponované listnaté lesy (dubiny, bučiny, případně smíšené lesy) pahorkatin a vrchovin, se sněhovou pokrývkou do 20 centimetrů trvající maximálně padesát dnů. Většina nálezů se soustřeďuje do rozmezí 300—800 metrů nad mořem, což odpovídá rozšíření doubrav a bučin. Těmto kritériím vyhovují především Doupovské hory, Podkrušnohoří, České středohoří, Kokořínsko, Křivoklátsko, Drahanská vrchovina, Chřiby, Ždánický les a Bílé Karpaty. Pospíšková tehdy předpokládala, že výskyt kočky divoké v Doupovských horách je jen otázkou času. A její předpověď se konečně naplnila.

Doupovské hory — ráj divokých koček?

Na přelomu roku 2019 a 2020 zachytily fotopasti v oblasti vojenského újezdu Hradiště pět jedinců kočky divoké. Předpokládá se však, že se jich zde může nacházet až dvacet. Oblast kočkám vyhovuje především svým mírným klimatem s průměrnými ročními teplotami od 6 °C až 8 °C s krátkým trváním sněhové pokrývky. Nejvyšší bod Doupovských hor se nachází ve výšce 934 metrů nad mořem, průměrná výška areálu leží mezi 400 a 500 metrů nad mořem. Dochovaly se tu i velmi kvalitní květnaté bučiny, jasanovo-olšové luhy, dubohabřiny, doubravy nebo suťové lesy, přičemž toto široké spektrum biotopů hostí nejeden významný druh živočichů i rostlin, mezi které patří například netopýr velký (Myotis myotis), plch velký (Glis glis), sokol stěhovavý (Falco peregrinus), užovka stromová (Zamenis longissimus), vydra říční (Lutra lutra) či pochybek severní (Androsace septentrionalis).

Kočka divoká ve vojenském újezdu Hradiště, Doupovské hory, foto: Vladimír Čech ml. a Jiří Sochor.

Pro úkryt se mohou kočkám jevit jako optimální i Skalky skřítků, jejichž severní svah vede prudce k řece Ohře, která funguje i jako migrační koridor a refugium řady živočišných a rostlinných druhů. Tam se nacházejí na dvě desítky skalních dutin a průzorů, až 4 metrů dlouhých a 1,5 metru širokých, kde se kočky mohou ukrývat.

Dalším specifikem lokality Hradiště je její funkce jakožto vojenského výcvikového prostoru, zřízeného v roce 1953. V areálu tedy nežijí stálí obyvatelé a je veřejnosti nepřístupný. Díky tomu oblast unikla velkoplošnému a hospodářskému využití a chemizaci, čímž si dokázala ve větší míře uchovat původní přírodní vegetaci. Zároveň však disponuje i řadou netypických rysů, jako jsou například velké plochy křovin, tůně po dopadech střel, území střelnic pozměněné častými požáry nebo obnažené povrchy tankových cest. Pro kočku divokou tato izolace od lidí představuje velký potenciál, stejně jako pro rysa ostrovida, kterého však zde monitoring zatím nezachytil. Z pohledu kočky divoké jde o dobrou zprávu, neboť rys ostrovid je jejím jediným doloženým predátorem. Přestože rys a kočka divoká nesdílejí zcela shodný habitatový model, podle Anděry se úbytek nálezů kočky divoké za posledních 15—20 let zhruba shoduje s úspěšným průběhem reintrodukčního projektu u rysa ostrovida.

Kočka divoká, ale důležitá

Změní objev koček divokých v Doupovských horách přístup odborné veřejnosti k této šelmě? Přestože kočka divoká figuruje v Červeném seznamu ohrožených druhů České republiky jakožto kriticky ohrožený druh, v roce 2003 zde byla ještě vedena jako druh, o kterém nejsou dostatečné informace. Tato změna značí určitý posun v monitoringu, přesto však oproti ostatním původním šelmám nemá kočka divoká vypracovaný záchranný program či program péče. Toho se naopak v nejbližší době od Agentury ochrany přírody a krajiny ČR dočkají rys ostrovid, vlk obecný a medvěd hnědý.

Odborná veřejnost se i nadále zaměřuje především na tuto „svatou šelmí trojici“ a kočka divoká zůstává v pozadí — zachytili jsme ji vlastně šťastnou náhodou, když jsme hledali rysa. Doufejme, že se situace brzy změní, kočka divoká totiž stejně jako velké šelmy plní důležitou roli v potravním řetězci a při stabilizaci ekosystému, a zároveň splňuje kritéria nutná pro vytvoření záchranného programu či programu péče.

Kočka divoká ve vojenském újezdu Hradiště, Doupovské hory, foto: Vladimír Čech ml. a Jiří Sochor.

I kvůli velmi výrazné podobnosti kočky divoké s kočkou domácí je však potřeba šířit osvětu a vzdělání široké veřejnosti, aby nedocházelo ke zbytečným konfliktům. Jedná se přece jen o šelmu, takže pokud někdy dostane chuť na sousedovic slepici, mělo by se všemi prostředky zabránit tomu, čeho se dočkali vlci na Broumovsku nebo co se šelmám stalo v předcházejících stoletích.

Až tedy příště půjdete na procházku do lesa a uvidíte mourovatou kočku, zkuste se jí pořádně podívat na ocas. Pokud vám bude připadat širší a tvarově zaoblenější, než má vaše kočka dřímající na pohovce či v kůlně, možná jste právě spatřili jednu z mála divokých šelem. A i kdyby měla na svůj záchranný program čekat mnoho let, můžete k jejímu návratu přispět sami: osvětou, zodpovědným chováním v přírodě (například přímo v Doupovských horách), sledováním vývoje a podporou dalšího monitoringu na více místech v České republice, či edukací dětí, aby věděly, že není kočka jako kočka, protože některé jsou našimi českými malými lvy.

Autorka studuje na Katedře environmentálních studií FSS MU. Kontakt: kkosakova@seznam.cz.

Kočka divoká

Kočka divoká je nejmenší českou šelmou. Je dlouhá mezi padesáti a sedmdesáti šesti centimetry, s maximální váhou samců do osmi kilogramů. Je spíše samotářská a aktivní převážně až po západu slunce. Loví menší obratlovce, ptáky a hmyz ve svém teritoriu o velikosti šedesát až dvě stě hektarů. Toto území opouští zřídka, na jeho okraj se vydává pouze v zimě v období páření. Následně samice rodí až pět mláďat, která sedm týdnů krmí mateřským mlékem. Ve volné přírodě se kočky divoké mohou dožít až čtrnácti let.