Člověk by neměl nic vzdávat, každý by si měl jít za svým snem, říká Jozef Kováčik

Velký bojovník odehrál pod Špilberkem celkem 322 utkání, ve kterých si připsal 35 gólů a 92 asistencí. „Byla to krásná jízda, na kterou nikdy nezapomenu,“ ohlíží se v obsáhlém rozhovoru Jozef Kováčik.

Jak těžké rozhodnutí to pro vás bylo?
Přiznám se, že jsem během své kariéry často uvažoval, kdy skončím, protože se mně někdy nedařilo herně, nebo jsem bojoval s různými zraněními. Víceméně jsem se těšil na konec. Už jsem mohl pověsit brusle na hřebík vloni, kdy jsem dostal od Libora Zábranského nabídku dělat skauta a trénovat mládež. Hodně mě to od něj překvapilo a lákalo. Ale nakonec jsem se rozhodl, že budu ještě hrát. Člověk dělá hokej celý život a není jednoduché se rozhodnout skončit. Chtěl jsem pomoct Topolčanům vyhrát ligu a postoupit do extraligy. Mužstvo jsme měli letos velmi dobré, dařilo se nám, ale zastavil nás koronavirus.

O další sezoně jste tedy vůbec neuvažoval?
Už v Kometě jsem měl velké zdravotní problémy. Neustále jsem musel brát prášky na bolest zad, na druhou stranu musím pochválit kondičního trenéra Miloše Pecu, který mně hodně pomohl a stav se pak výrazně zlepšil. Po zádech mně pak začaly odcházet kolena a už jsem si říkal, že během své kariéry bylo těch léků a injekcí dost. Hokej miluju, ale zdraví mám jedno. Takhle stejně uvažoval Martin Erat, se kterým jsem četl rozhovor na vašem webu. Chtěl jsem udělat tečku za svou kariérou postupem do extraligy, ale to už se bohužel nestane. Život jde dál a doufám, že se mi podaří nakopnout do další etapy.

Když se ohlédnete za svou kariérou, na co budete nejvíc vzpomínat?
Určitě na všechny týmy, ve kterých jsem hrál. Ať už to byl Martin, Nitra, Slovan, Zvolen, Kometa nebo rodné Topolčany. Asi se budu opakovat, ale v Brně jsem prožil nejkrásnější roky svého života a nikdy na Kometu nezapomenu. Mám tady kupu přátel a rád se do města vracím.

Do Komety jste přišel v roce 2011, na kontě jste už měl bronz s Nitrou, bronz, stříbro a zlato se Slovanem Bratislava. Věřil jste, že v Kometě získáte prakticky stejnou sbírku medailí?
Česká extraliga je hodně těžká soutěž a nebývá v ní pravidlem, že byste sbírali medaile jak na běžícím pásu. Podívejte se na Spartu. Co by za to dala, kdyby měla podobné úspěchy jako Kometa, která v poslední dekádě získala pět medailí a z toho dvakrát brala titul. Když si vzpomenu na své začátky v Kometě, přišel jsem s pokorou, se vší skromností, ale zároveň to pro mě byla to velká výzva. V té době nebyly na Kometu dobré ohlasy, ale mě to do Brna dlouhodobě táhlo. Už tehdy jsem říkal Pavlovi Zubíčkovi, že jsem do Brna přišel vyhrát titul. Než jsem došel, hrálo se play-out, po mém příchodu jsme se dostali z předkola do finále. A nebýt velkého množství zraněných hráčů, troufám si tvrdit, že bychom se na ten vrchol dostali už tehdy.

Už jste to částečně nakousl. V první sezoně se v Brně děly velké věci. Z předkola postoupit do finále je poměrně husarský kousek. Stále máte v hlavě tu fantastickou cestu, kterou jste ušli?
Měli jsme zkušené hráče, Roba Petrovického, Jirku Trvaje, Radka Dlouhého, Leoše Čermáka, Radima Bičánka, Romana Erata, Tomáše Divíška a další. I když jsme skončili druzí, byla to pro mě jedna z nejkrásnějších sezon v kariéře. Byli jsme blízko a Pardubice mohli porazit, nebýt těch zmíněných zranění. Co předváděli diváci, jaká panovala soudržnost, to bylo neskutečné.

Fanoušci tento úspěch brali v podstatě jako titul, čemuž i odpovídaly oslavy. Asi jste jen těžko někde zažil takovou radost z druhého místa?
Asi tak. Kometa čekala přes padesát let na úspěch a každého těšilo i druhé místo. Dostali jsme se do finále, bylo to neskutečné. Nedá se to ani popsat, co se odehrávalo. To musí člověk zažít a já jsem rád, že jsem u toho mohl být.

Pamatuju si na vaše druhé finále, ve kterém jste prohráli se Zlínem. Po utkání jste seděl zlomený mezi střídačkami. Co vám tehdy běhalo hlavou? Třeba konec kariéry nebo obrovské zklamání, že už titul nikdy nezískáte?
No to bylo šílené. Po Pardubicích jsem si říkal, že i když jsem osobně zklamaný a máme nakonec druhé místo, brali jsme ho. Nevěděl jsem sám, jestli má cenu ještě pokračovat, smutek byl obrovský. Věřil jsem, že to napodruhé uděláme. Ale na druhou stranu říkám svým mladým chlapcům v Topolčanech, že silnými hráči se stanete jen tehdy, čím víc budete mít pod nohami klacků a překážek. A vy se je musíte naučit překročit a překonat. Pak se stanete silnými a v životě vás to posune. Já se to toho držel, člověk by neměl nic vzdávat. Ať už je to sport nebo práce. Každý by si měl jít za svým snem, potom se vám to vrátí. Typickým příkladem je Leoš Čermák, který čekal na titul asi dvacet let.

Vše jste si nakonec vynahradil v ročníku 2016/2017. Dá se tedy říct, že jste si splnil sen, se kterým jste do Brna přicházel?
Řekl jsem si, že neodejdu z Komety, dokud v ní nevyhraju. A nakonec se to povedlo. Těžko se to u nás ve městě nebo celkově na Slovensku vysvětluje. Hokej v Brně je náboženství, to prostě musíte zažít. Prožívali jsme těžké chvíle, ale zároveň i ty nejradostnější.

Památný je zcela jistě váš vítězný čtvrtfinálový gól na Spartě, který stál za to. Říkal jste, ať vám to načepují na modrou, že to tam pošlete a ono to vyšlo…
Vyhrané buly Vojty Němce na Zaťu, který mi to načepoval na modrou a já to poslal do víka. Jo, to je krásná vzpomínka. Přiznám se, že jsem už v té době měl koupené letenky na dovolenou. Fakt jsem nevěřil, že tu Spartu dáme. Ale jak jsme z Prahy dovezli dva body, hned jsem celou dovolenou přesunul. A bylo to nejkrásnější přesouvání dovolené v životě (smích).

A pak také další důležitý gól přišel ve finále s Libercem, kdy jste svému kamarádovi Jánu Lašákovi poslal navštívenku, kterou musel dlouho řešit videorozhodčí…
No řešíme to spolu snad do teď. Je krásné dávat góly, navíc se mi v Kometě docela dařilo dávat ty hodně důležité. Pak tam jsou hráči, kteří dělají černou práci, ať už to byl Honza Káňa, Leoš Čermák nebo Harry Malec. I ti jsou velmi platnými hráči v týmu, které potřebujete. Jánka Lašáka jsem s odstupem pár let potkal a stále kroutil hlavou, že to gól nebyl. Já mu říkal - to ti už nepomůže, protože já mám medaili doma (smích).

Máte jen dva starty za národní tým, nemrzí vás, že vás trenéři opomíjeli v nominacích?
Došel jsem poprvé do národního týmu a dostal virózu. Takže jsem odehrál na turnaji v Německu pouze dva zápasy. Peter Bondra mně říkal, že byl s výkony spokojený a doufal, že se uvidíme na dalších srazech. K tomu už nikdy nedošlo, což mě hodně mrzí. Chtěl jsem si zahrát na mistrovství světa. Měl jsem sice pár telefonátů, že by to i mohlo klapnout a jel bych v roce 2012 do Helsinek. Ale jestli to byla pravda a uvažovalo se o mně, to nevím. Byla to velká škoda i z toho pohledu, že kluci byli stříbrní. Cítil jsem se dobře, ale šanci dostali jiní a já to respektuju.

Byl pro vás přestup do Komety největším životním krokem a zároveň úspěchem? Je pro vás Brno druhým domovem?
Určitě ano. S manželkou dokonce zvažujeme, že prodáme dům v Topolčanech a vrátíme se natrvalo do Brna. S Liborem Zábranským jsem stále v kontaktu, dokončil jsem si trenérskou licenci kategorie B, takže i tohle by mohla být cesta, abych se do Komety jednou vrátil. Ale jednu velkou novinku pro vás mám.

Povídejte…
V pondělí jsem dostal nabídku trénovat prvoligový tým HK Levice jako hlavní trenér. Rýsuje se tam kvalitní tým, je to pro mě obrovská výzva a chci do toho jít. Těším se na to. Věřím, že mám nějaké zkušenosti, které jsem během své kariéry hráče získal.

Ještě jedna pikantnost. Když se dívám na vaše statistiky, tak jste byl poměrně všestranný. V Kometě jste jel celkem pět nájezdů a tři proměnil. A asi bez diskuze byl ten nejdůležitější v play-off na Spartě, souhlasíte?
Je pravda, že u obránců není tolik obvyklé, aby jezdili nájezdy. Asi bych teda neměl končit a chodit aspoň na ty nájezdy (smích). K bráně bych snad ještě dojel. Je to pěkné, že jsem týmu mohl pomoct i v této dovedností. Když už vzpomínáme na ty moje důležité góly, právě na Spartě to byl jeden z mých nejdůležitějších.

Všechny své trofeje máte doma vystavené?
Ano, všechny je mám doma a často se na ně dívám a vzpomínám. Vážím si toho, jsem za ně velmi rád. Každá získaná medaile je i dílem kolektivu. Pokud nešlape, nemáte šanci na úspěch.

Co byste na závěr vzkázal fanouškům Komety?
Rád bych poděkoval všem lidem z klubu, Liborovi Zábranskému a dalším jeho spolupracovníkům. Moc si vážím obrovské podpory fanoušků a jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Třeba se v Brně zase někdy potkáme.