O odpuštění aneb O léku na zlo (o církvi V)

Když takové promluvy Jana tlumočí do češtiny, svěřila se mi, že jí z Belgičanky běhá mráz po zádech. „Bylo to na terapii, ne na vystupování v médiích.“

Básník Paul Claudel při bilancování vlastní básnické dráhy řekl, že v tom, být umělcem je cosi ambivalentního: básník přetváří osobní city a prožitky, které transformuje do uměleckého díla. Zákonitě je může v přeneseném slova smyslu i prodávat, když svůj výtvor pustí do světa. Claudel žil na přelomu 19. a 20. století. V dnešní době jsou spisovatelé pod daleko silnějším mediálním tlakem, takže se míra sdílnosti snadno vymyká z rukou. Jiný holandský prozaik dřívější generace na počátku 60. let románově zpracoval ztrátu vlastní dcerky. Když se ho na trauma z odstupu let ptali novináři, odvětil úsečně: „Některé věci by si člověk měl vzít s sebou do hrobu.“  

Známé místo z Matoušova evangelia zachycuje rozmluvu mezi apoštolem Petrem a Kristem, týkající se odpuštění. „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru? Snad až sedmkrát?“ – „Neříkám ti sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát.“ (Mt 18, 21-22) S trochou nadsázky můžeme vyvodit, že to by se Petr hodně napočítal. Nemáme však i my tendenci vést si účty? Nemáme tendenci pamatovat si to zlé?

Řadová číslovka 77x v novozákonní době neudávala přesný počet, nýbrž znamenala „vždycky“. To je správný smysl palestinského rčení ‚odpustit sedmasedmdesátkrát‘, které může na první pohled působit jako krkolomná slovní hříčka. Pán nám slovy adresovanými Petrovi říká: „Odpouštějte vždycky, znovu a znovu.“ Naproti tomu podle židovských rabínů existovala horní hranice odpuštění: tři.  

Tomáš Halík kdesi praví, že křesťané mají být experty na odpuštění. Tato devíza zní poněkud psychoterapeuticky, jako by záleželo čistě na tom, co se děje v nás, a nikoli kolem nás, zásada jakoby stavěla psychologii nad sociologii, jedince nad společnost, duši nad spolubytí. Přesto je plně evangelijní, plně křesťanská. Duchovní průvodci zdůrazňují, že odpuštění není emoce, ale postoj. ‚Ano, chci odpustit. Chci odpustit bez ohledu na následky, které na mně tvůj čin zanechal.‘ Nejde o beztrestnost ani samospravedlnost. Odpuštění je třetí cesta.

Undergroundoví zpěváci vypravují o boji s normalizačním režimem. Ve snaze uchovat si nezávislost, zakotvili v trvalém „ne“, které pěstovali na podzemních koncertech. Postoj odporu jim pomáhal do té doby, dokud se neobrátil proti nim. „Uvědomil jsem si, že v takovém rozpoložení budu vždycky jenom prohrávat,“ zhodnotil vývoj jeden z nich. Takové jsou hranice revolty, negace, hněvu…

Zlo má tu zvláštní vlastnost, že se rádo šíří. K tomu ovšem potřebuje náš souhlas. Nedostane-li jej, začíná odumírat. Bez naší spolupráce je mu konec. G. K. Chesterton na konci své Autobiografie, vyslovuje údiv nad tím, jak hluboko v oblasti dobra a zla jdou znalosti církve. Když ho budeme parafrázovat, Chesterton říká: „Neudivuje mě, kolik toho církev ví o dobru, to jsem předpokládal. Co mě naplňuje údivem, je poznání, jakými hlubokými znalostmi o zlu disponuje církev.“ Dodejme, že bohužel i z vlastní zkušenosti, které posbírala za 2000 let svého trvání.

Odpuštění je jednou z cest, jak nenásilně, tj. s láskou přerušit šíření zla. (Mezi inteligencí je rozšířený názor, že dobro a zlo jsou jen slova, absolutizované situační pojmy, kterým prý nic neodpovídá. Taková argumentace je možná. Držme se však při zemi: pokud je někomu ublíženo, daný člověk zakusil zlo. Zlo je tedy reálné.)

Odpuštění představuje hluboce lidskou potřebu. Píšící psycholog Jeroným Klimeš v knize Křesťanství, vztahy a sex popisuje případy lidí, kteří pěstují nenávist ke své bývalému partnerovi. Dokonce si celá léta hýčkají všechny negativní pocity vůči němu, „jinak by to tomu syčákovi přišlo příliš lacino.“ Takovou sebedestruktivní, ale bohužel běžnou praxi Kateřina Lachmanová výstižně nazvala „samospravedlnost“. Klimeš píše, že takoví lidé se zaživa smaží v pekle, které si sami vytvářejí.    

Odpuštění je lék na zlo. Kde se jim nic nestaví na cestu, tam účinky zla vpouštějí do žil postižených osob jed nenávisti. Možná, že je spravedlivé pociťovat k někomu zášť. Stojí však za to věnovat jejímu držení tolik duševní energie? Nebylo by lepší a prospěšnější zaměřit se na něco jiného? Myslím na staré lidi, kterým v samotě již nezbývá nic jiného než vzpomínky. V hlavě se jim třeba přehrávají smutné situace, které zažili s mladším sourozencem, s nímž nejsou v kontaktu. Je možné, že jim sourozenec ublížil, že se pokusil připravit je o dědický podíl, že byli svědky sourozencovy nevěry se sousedkou atd. Do takových periodických výčitek může upadat i dobrák, zvlášť pokud je jim vystaven o samotě. Člověk nemůže za to, co se mu stalo, svůj život si nevybral; jenom na něm však záleží, jak se se vším srovná. Bez ohledu na zkušenosti mohou stáří dominovat dva postoje: životní nadhled (moudrost), nebo zatrpklost.

Schopnost odpouštět křesťané nazývají milosrdenství (ve slově rezonuje „milé srdce“). Snad pro tento pojem jsou věřící vnímáni jako slabí a křesťanství jako „platonismus pro lid“ (Nietzsche). Některé evangelijní výroky pronikly do obecného povědomí, bohužel za cenu ztráty původní souvislosti. Podobně i známý výrok z horského kázání „…kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou…“ (Mt 5, 39). Zde nejde o to, nechat se bít. Při nastavení druhé tváře totiž útočníkovi pohlédneme do tváře a dojde k očnímu kontaktu, tím do světa násilí vstoupí lidský prvek. Kristus tak křesťany vybízí k odvaze.

Co na pedofilii mezi americkým a irským klérem (a samozřejmě i německým, českým aj.) vzbuzovalo největší morální rozhořčení, byla beztrestnost pachatelů, to, že jim to tak dlouho procházelo. Jaké je v tak závažných zločinech místo pro odpuštění? Opravdu se tyto činy dají odpustit? Otázka souvisí se vztahem mezi milosrdenstvím a spravedlností. Kardinál Špidlík (2000: 282) k tomu podotýká: „Nemůžeme natolik zjednodušovat skutečnost, abychom pro milosrdenství zanedbali spravedlnost.“  

Možnost odpustit nerelativizuje vinu. Problém je v tom, že soudíme příliš. Jde o to, co v duši zabírá nejvíce místa. Výrok o nastavení druhé tváře souvisí se zásadou „oko za oko, zub za zub“. Tento princip sice vypadá férově, ovšem v historii vedl k nekonečné spirále násilí a válek a ospravedlňoval krevní mstu. Pokud člověku ve starozákonní době někdo zabil příbuzného, nezastavil se, dokud nevybil celý nepřítelův rod. Bilance uplatnění Chamurappiho principu nekončila 1:1, nýbrž třeba 1:30.

Odpuštění neznamená přimhouřit oči nad zjevnou, aktuálně páchanou nespravedlností. Spíše souvisí s příběhem duše, s její historií a nynějším stavem. Možná někdy vypadá jako nemožné, nabízí se tedy otázka ‚jak‘. Zde nám napoví jazyk: od-pustit, pustit ze sebe. Odpuštění znamená pustit z duše to, co do ní nepatří. Víra myslí jak na milosrdenství, tak na spravedlnost. Proto Benedikt XVI. v encyklice o naději uvádí, že Poslední soud, předmět křesťanské naděje, je nedílně spojený s momentem milosti a momentem soudu.  

Odpuštění je lék na zlo. Co se stalo, stalo se. Kristus Petrovi neříká: Odpusť svému bratrovi. Ne, říká mu: odpouštěj. Stále znovu. Dnes a denně. Odpouštěj, protože přijde jiný soudce, je tu Soudce, kterého ty dělat nebudeš.

Zdroje: Benedikt XVI.: Spe salvi;Tomáš Halík: Stromu zbývá naděje; G. K. Chesterton: Autobiografie; Jeroným Klimeš: Křesťanství, vztahy a sex; Kateřina Lachmanová: Vězení s klíčem uvnitř; Tomáš Špidlík: Prameny světla.