Koronavirové tápání Rodriga Duterteho ukazuje limity vlády pevné ruky
Jsou to právě čtyři roky, co se úřadu filipínského prezidenta ujal Rodrigo Duterte. Do konce funkčního období mu tak zbývají poslední dva roky.
A zatímco ve světě se Duterte nejvíce proslavil rozpoutáním krvavé války proti drogám, za kterou čelí setrvalé mezinárodní kritice, na samotných Filipínách teď mnohem větší pochybnosti vyvolává nepřesvědčivý výkon jeho vlády tváří v tvář pandemii nového koronaviru.
Filipínský politický systém vychází do velké míry z toho amerického, má však svá specifika, mezi nimi i jediné šestileté funkční období prezidenta bez možnosti znovuzvolení. Tahle ústavní změna odráží historickou zkušenost Filipínců s diktaturou Ferdinanda Marcose – muže, který setrval u moci přes dvacet let.
Řada kritiků vidí v Rodrigu Dutertem Marcosova následovníka a varuje před jeho autoritářskými sklony. Duterte tomu sám napomohl, když nechal Marcosovy ostatky hned v prvním roce svého úřadování přenést z rodinného mauzolea na manilský Hřbitov hrdinů. I když tím mnoho lidí pobouřil, celkově má neomalenost, se kterou jako politický buldozer postupuje, u filipínské veřejnosti spíše kladnou odezvu.
Ještě na počátku letošního roku Duterteho podpora přesahovala 70 procent. Zdálo se, že v zemi není politická síla, která by mu dokázala čelit a že žádný z přehmatů, které jeho administrativu provázejí, mu nemůže vážně uškodit.
Autoritářský populismus
Jenže pak přišel koronavirus. Filipíny byly na počátku února vůbec první zemí mimo Čínu, kde zabíjel. Duterteho ale epidemie dlouho nechávala chladným, odmítal například zakázat vstup do země čínským turistům s tím, že by to bylo vůči Pekingu necitlivé a nespravedlivé. K radikálním karanténním opatřením přistoupil až o víc než měsíc později. Podle expertů tak prováhal kriticky důležitý čas.
A i když průběžná čísla z Filipín nepůsobí ve srovnání s jinými zeměmi na první pohled dramaticky – souhrnný počet nakažených zatím nepřesáhl 40 tisíc a obětí není ani třináct set, růst je neúprosně setrvalý, ať vláda opatření zpřísňuje, nebo rozvolňuje. Trpělivost lidí je navíc po téměř čtyřech měsících karantény vyčerpána a ekonomika míří k recesi, aniž by vláda předložila věrohodný plán dalšího postupu.
Směsice Duterteho prostořekosti a drsného humoru, která dříve lidem tak imponovala, se tváří v tvář neviditelnému nepříteli ukázala být zoufale neadekvátní. Jeho pravidelné promluvy k národu, ve kterých od března podává hlášení o stavu boje proti epidemii, jako by najednou ukázaly, že král je ve skutečnosti nahý. Místo rozhodného vůdce, do něhož se Duterte dříve snadno situoval, tu náhle byl starý, viditelně unavený muž, který marně hledal slova, nebo se snažil lidi ujistit konstatováním, že vše nakonec vyřeší Bůh.
Filipíny odsoudily první novináře za kyberpomluvu. Brzy může být hůř, říká jejich redakční kolegyně
Číst článek
Rozhodnost projevil pouze ve výhrůžkách těm, kdo nebudou respektovat karanténní opatření. A skutečně netrvalo dlouho, než z Filipín začaly chodit první zprávy o zatýkání či dokonce střílení narušitelů karantény. Duterte tak přenesl svůj přístup z války proti drogám i do boje proti koronaviru. Klíčové role svěřil místo expertům na veřejné zdraví bývalým armádním a policejním generálům a v Kongresu si ještě nechal posílit vlastní pravomoci.
O to víc ale vyniká impotentnost dosavadní reakce jeho administrativy na to, co se pro ni nečekaně stalo dosud největší výzvou a co v posledku může definovat celé Duterteho prezidentství.
Pokud někdo potřeboval důkaz, že autoritářský populismus v krizích, jaké jsme nyní svědky, nefunguje, protože silácká slova sama o sobě nestačí, stěží najde lepší příklad než Duterteho rozpačité koronavirové tápání.
Autor je editor Českého rozhlasu
Zlato už zase září, uprostřed nejistot
Tereza Zavadilová
Proč je dobré míti zaručenou mzdu
Petr Holub
Ficova politika na všechny čtyři světové strany
Kamila Pešeková
Běží veřejná debata o novém učivu na základních školách, ale problém je jinde
Petr Šabata