Málokdy jsem četl v poslední době něco tak moudrého a zároveň prakticky aplikovatelného. V článku Ne mým jménem se zamýšlí Marian Kechlibar, jak si počínat v dnešní době, kdy se vybraní jedinci stávají terčem útoku online davu. Publikoval svůj článek shodou okolností právě v době, kdy si připomínáme justiční vraždu Milady Horákové. Její případ byl extrémní i v prostředí komunistické diktatury. Po Stalinově smrti se sami komunisté opatrně distancovali od porušování socialistické zákonnosti, takto žalářování nevinných charakterizovali. Nicméně princip izolace jedince a kolektivního štvaní v té době fungoval plnou silou.

Kechlibar ve svém článku cituje ze spisu Pravidla pro radikály Saula Alinskyho. Tento levicový bojovník v sedmdesátých létech radí: vyberte si zodpovědného jedince. Vyberte si terč, zaměřte se na něj, udělejte věc osobní, vyhroťte situaci. Z toho pak dělá jednoduchý závěr: člověk napadený online davem nesmí zůstat sám. Někdo se musí postavit na jeho obhajobu, a to i přesto, že to s sebou nese nějaká rizika, píše doslova.

Autor je programátor, analytik, nadaný schopností praktické úvahy. Uvažuje o tom, že pro některé lidi je riskantnější být první protestující než pro jiné. Soudí, že lidé, které je snadné nahradit a nemají vysokou institucionální reputaci, by měli být v protestech až v druhém nebo třetím sledu. Na něčí obranu by se měli stavět především ti, kdo jsou ve stabilnějším postavení nebo nad sebou nemají vysloveného pána. Jako příklad uvádí důchodce, živnostníky a nenahraditelné veterány oboru typu „starý profesor“ – mimoděk tane na mysli příklad Andreje Sacharova, to byl protestující, se kterým si nevěděl ani Brežněvův režim rady. Kechlibar se neomezuje na teoretické úvahy. Angažuje se v případu chemika Tomáše Hudlického, který učí na Brock University v kanadském Ontariu. Ten si vysloužil nevoli, když publikovat názor, že při přijímání osob je třeba brát v úvahu profesní zdatnost a nikoli politické okolnosti. Naštěstí se za Hudlického postavily i naše vědecké kapacity a třebaže je on sám nadále ohrožován, jak se vyjádřil, honem na čarodějnice, z univerzity ho nevyhodili.

Kechlibarův apel je výsostně aktuální a naléhavý. Když před lety vyhodili Michaelu Jílkovou na nátlak politiků z České televize, byl jsem jeden z mála, kdo se jí zastával. U kolegů jsem si tehdy vysloužil nevoli, že prý si to Jílková zavinila sama, protože měla na politiky hubu. Jsou i aktuální případy. Z Filosofické fakulty vyhodili z postu tiskového mluvčího Petra Kukala, finální záminkou bylo jeho přirovnání žen s rouškou na tváři k perským princeznám. Jeho případ je ojedinělý. Zatím. Bude jich víc, přituhuje. Připomínejme si tedy Kechlibarovu radu: nenechme je samotné. Už proto, že můžeme přijít na řadu sami.

LN, 29.6.2020

Neff.cz