Záznamy z cest za sluncem

Výstava Záznamy v Galerii umění Karlovy Vary představuje průřez tvorbou Milana Maura, konceptuálního umělce reagujícího na drobné přírodní děje, jako je let motýlů či opadávání listů, ale i velké symbolické pohyby, jako je dráha slunce. „Maurova práce z 80. let se dnes jeví aktuálněji než dříve, neboť je jedním z nejčasnějších projevů autentického ekologického myšlení v českém umění,“ píše autor recenze Marcel Fišer.

Záznamy z cest za sluncem

Milan Maur už dávno patří do kánonu českého konceptuálního umění a jeho dílo bylo podrobně analyzováno v řadě textů, ať už od Jiřího Valocha, Zbyňka Sedláčka, nebo autora těchto řádek. V jeho plzeňském ateliéru se však stále ještě nacházejí klíčová díla, která by už dávno měla být součástí veřejných i soukromých sbírek. Jistý pohyb je zde ale přeci jen možno vysledovat: v posledních letech si kolekce jeho prací pořídily galerie v Chebu a v Plzni a jeho nejzásadnější práci – drobný raport z jeho akce Cesta za sluncem – získala Moravská galerie v Brně. Nyní přichází s jeho velkou výstavou Galerie umění Karlovy Vary. Připravil ji její ředitel Jan Samec, který měl možnost sledovat jeho tvorbu od samotných začátků v 80. letech, kdy Maurovi i jeho plzeňskému souputníkovi Václavu Malinovi zahajoval výstavy (tu první už v roce 1981!), psal do katalogů a jako malíř s nimi i několikrát vystavoval v menších výstavních prostorech západočeského regionu.

Výstava Záznamy v Galerii umění Karlovy Vary je rozdělena do dvou odlišných částí, odpovídajících dvoukřídlé dispozici zdejší galerie. Ta první je koncipována jako výběrová retrospektiva zahrnující reprezentativní příklady jeho tvorby od raných obrazů do konce 90. let, kdy na několik let svou tvorbu přerušil. Druhá část má podobu zcela jinou. Zde totiž prezentuje tvorbu z doby po této pauze: dvě další verze Cesty za sluncem a některé další práce, které se vážou k tématu slunce.

Milan Maur se k umění dostal bez akademického výtvarného školení. Pro jeho směřování k aktuálnímu projevu na začátku 80. let bylo důležité setkání s Jiřím Paterou, plzeňským malířem a kolegou Zdeňka Sýkory na Pedagogické fakultě v Praze. Paterův obraz z autorovy sbírky výstavu uvádí a drobné rané oleje Maura samotného dokládají, jak byl pro něj tehdy důležitý. Na Maurově tvorbě 80. let je patrný velmi konsekventní vývoj, který je zde také naznačen: po obrazech následují koláže, ještě malířsky cítěné, dále pak obrazy z cyklu Dotyky a rastry, velkoformátové, těžké a robustní, v nichž se v zárodečné formě objevuje jeho klíčová problematika řádu konfrontovaného s náhodou, aby pak vzápětí na stejném tématu dospěl k úplnému opaku, tedy k naprosté dematerializaci díla v akcích a jejich minimalistických raportech.

Maurova práce z 80. let se dnes jeví aktuálněji než dříve, neboť je jedním z nejčasnějších projevů autentického ekologického myšlení v českém umění. Jak už v roce 1985 napsal Jiří Valoch u příležitosti jeho výstavy v Galerii mladých v Brně, „… mnohem více než gnoseologický má současná Maurova tvorba ontologický charakter – je artikulací bytí člověka jako součásti přírody, jeho zařazení se do rytmu přírodních procesů a dějů“. Ale její kvality spočívají především v tom, že přes svou redukovanou podobu je až neuvěřitelně mnohovrstevnatá. Zajímavými momenty jsou například spojení racionálního, téměř vědeckého přístupu s poetickou citlivostí nebo příklon k banálním, na první pohled nezajímavým či pomíjivým aspektům existence, tedy téma, které najdeme na přelomu 70. a 80. let u dalších důležitých umělců té doby, například Mariana Pally nebo Jiřího Kovandy.

Když jsem kdysi připravoval zmíněnou výstavu pro Cheb, povšiml jsem si jednoho důležitého momentu. Ke všem svým zásadním objevům dospěl Maur ve velmi krátkém období horečnaté činnosti v roce 1983. V dalších letech je rozvíjel, kombinoval a varioval, nacházel pro ně nové a nové formy, ale v podstatě zůstával v jejich hranicích. V kostce by se daly shrnout jako hledání určitých skrytých zákonitostí ve zdánlivě náhodných projevech, kdy „pouze“ zaznamenává určité fenomény (distribuce kapek deště do určitého obrazového formátu, kolísání hladiny řeky, pořadí opadávání listů na větvičce, pohyb hmyzu atd.), případně zviditelňování kosmického řádu v jeho konkrétních projevech, kde jsou ovlivňovány náhodnými „pozemskými“ jevy (sledování pohybu stínů či putování za sluncem).

V autorově medailonu pro portál artlist.cz jsem kdysi uvedl, že na konci 90. let Maur „… postupně ukončil svou aktivní tvorbu a začal se naplno věnovat podnikání v oboru slavnostního osvětlení měst, což odpovídá jeho původnímu vzdělání, v němž je stejně úspěšný jako ve výtvarném umění“. Je však otázkou, zda to byl jediný důvod a jestli přeci jen za tím nebylo i to, že se okruh problémů, který intenzivně zkoumal patnáct let, nakonec vyčerpal. Zároveň musím přiznat, že výše citované konstatování nebylo zcela přesné. Milan Maur totiž nikdy tvořit zcela nepřestal. Nová situace pro něj vedle pracovního vypětí znamenala i to, že nyní konečně mohl naplno rozvinout svou cestovatelskou vášeň. Už kdysi v hlubokém socialismu, ještě předtím, než se vrhl na umění, strávil například tři čtvrtě roku pěším putováním do Bulharska. Vydal se tam tehdy zcela bez prostředků a prošlo mu to jen proto, že do pasu se na rozdíl od občanského průkazu nepsalo zaměstnání, a nikdo ho tak nemohl obvinit z příživnictví.

Ze současných cest do exotických destinací vytěžil řadu fotografií, které pak dále počítačově upravoval a vytvářel z nich velkoformátové tisky, tzv. fotografiky, v nichž nechává motiv zpravidla rozpouštět v čistých výrazných barvách; někdy tak dospěl na hranici geometrických struktur nebo monochromního zobrazení. Přestože jde o „technické obrazy“, Maur se zde snaží „malovat počítačem“ a tyto práce se svou estetikou opravdu blíží k jeho raným obrazům z každoročních pobytů opět v Bulharsku, držených v jasně oranžových tónech. Přiznám se, že jsem u nich byl dlouho na rozpacích, co si o nich mám myslet, možná právě proto jsem je bezděky zatajil čtenářům artlistu, a nejspíš jsem nebyl sám. Chyběla mi v nich právě ona spojitost s jeho předchozí konceptuální tvorbou; naopak na mě působily až příliš estetizujícím dojmem a ocitaly se blízko určitým konvenčním polohám klasické fotografie. V dalších pracích, které autor opět prezentuje jako tisky, adjustované na kapa deskách, na svou konceptuální tvorbu tematizující určité kvazivědecké formy zobrazování navazuje více: na výstavě například prezentuje diptych tvořený digitální fotografií slunečního kotouče a jejím histogramem. Jádrem této druhé části výstavy jsou však dvě verze Cesty za sluncem z roku 2007 a 2016. Připomeňme si, v čem spočívala verze první, která je zde samozřejmě také přítomna jako jakési předznamenání. 9. května 1988 od úsvitu do západu slunce kráčel ve směru slunce a svou chůzí po zemi se tak doslova napojil na jeho pohyb po obloze. Vyšli současně: slunce nad východním obzorem, on ze svého domu v Plzni, a vzhledem k tomu, že den trval asi 15 hodin, to byl opravdu slušný chodecký výkon. Také zákres trasy do mapy dokládá, že tehdy ušel kolem 80 kilometrů. Trasa by při konstantním tempu měla na mapě vytvořit ideální segment kružnice – její nepravidelnost byla ovlivněna prostupností terénu, možná i únavou, ovlivňující rychlost chůze, přestože se podle jejího tvaru zdá, že nasazené tempo udržel až do konce.

Podruhé tuto akci zopakoval na jaře 2007, během cesty pořizoval fotografie a výstupem se stala série fotografik. V karlovarské galerii je uspořádal na zemi do obrazce, který má – nejspíš záměrně – opět podobu neuzavřené kružnice. Třetí verze z roku 2016 se už od této „obrazové“ vrstvy odpoutává a Maur se v ní naopak vrací do sféry čistého konceptu, který obohacuje novými prvky. Tato verze má výstupů nejvíce a hned několikrát na nich spolupracoval umělcův syn Vojtěch: fotograficky ji dokumentoval a také snímal zvuk jeho kroků, který pak na počítači převáděl do vizuální formy. On sám sbíral cestou drobné předměty, zapisoval si jednoduché myšlenky a kreslil kotouč slunce. Tyto kresby a texty jsou samozřejmě poznamenané faktorem chůze a jejich formální podoba, ale i smysl jsou dobře vystiženy jednou ze zaznamenaných tezí „vnímat jako dítě“. Přes veškerou podobnost s jeho předchozí konceptuální tvorbou se zde objevuje jistý významový posun: fyzicky náročný výkon, kdy je člověk pouze sám se sebou, může být určitou formou duchovní očisty, kde najednou i slunce získává další, tentokrát symbolický rozměr.

Výstava je tedy v jistém smyslu comebackem. Přestože Milan Maur nikdy ze scény zcela nezmizel, většinou byla vystavována jeho starší tvorba, kterou jsme měli tendenci považovat za uzavřenou. Karlovarská výstava ukazuje, že je s ním třeba stále počítat.


Milan Maur / Záznamy / kurátor: Jan Samec / Galerie umění Karlovy Vary / Karlovy Vary / 28. 5. – 13. 9. 2020

Foto: GU Karlovy Vary

Marcel Fišer | Narozen 1969, od roku 2010 ředitel GAVU Cheb, 1996-2009 působil v Galerii Klatovy / Klenová, 2000 - 2009 jako ředitel. Studoval dějiny umění na FF UK v Praze, zabývá se moderním a současným uměním. Od 2014 působí jako místopředseda Uměleckohistorické společnosti.