Pokud chceš mít se mnou sex, stoupni si do fronty...

...pohlaví všemi dostupnými prostředky, jaké jen rafinované ženské dovedou vymyslet.

Jak se vlastně ty luzné víly jmenovaly? Vždyť už je to tak dávno... Určitě to nebyly nějaké obyčejné Janičky, Haničky nebo Aničky. Co třeba Laura, Viktorie nebo Evelýna? Už ta jejich jména budila závist a vztek ostatních holek, zvláště pak když vytušily, že je stokrát mohou porazit ve vybice nebo skákání gumy, ale prvenství patří jen vyvoleným...

Už vím, právě teď se mi jedna taková vybavila - Adriana. Určitě jste o ní také slyšeli. Roztomilé děvčátko se zlatými vlnitými vlasy jako prstýnky a bezelstným pohledem blankytně modrých očí. Jako malá si hrávala s partou z našeho dvorku takové ty hry jako Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum... nebo Krvavé koleno, případně na schovku. Když si upletla věneček s kytek, vypadala jako princezna. Princezna Pampeliška - tak nějak jsme jí říkali.

Rodiče Adriany se poměrně brzy rozvedli - věc na našem dvorku nevídaná! Chudák Pampeliška! Vídávali jsme jí nějakou dobu zamlklou a posmutnělou. Pak na nějakou dobu přestala chodit ven úplně. To bylo tak kolem páté nebo šesté třídy. V tu dobu už nás přestala bavit Cukr, káva, limonáda... a tak, to je přece pro malé děti. V naší partě se utvořily dvě partičky: holky a kluci.

Ta dívčí část začala mít svá tajemství, místo her s míčem nebo se švihadlem trávila čas hihňáním a tlacháním o důležitých dospěláckých věcech. Kluci si nejdříve ťukali na čelo, snažili se připoutat pozornost holek různými frajeřinkami, ale pak mávli bezradně rukou a šli si hrát na zadní dvorek kopanou. Přitom ale po očku jen tak nenápadně sledovali, jak se z mladých slečen začínají klubat ženské.

V tu chvíli přišla na scénu znovu Adriana. Nejdříve se ledabyle pozdravila se skupinkou holek, shovívavě přehlédla naše vytahané tepláky a oblečení na ven, které už zažilo i lepší časy. Sama měla na sobě džínovou sukénku - to byla tenkrát na našem dvorku také věc nevídaná (!), dala si ruce v bok a postavila se tak, aby vyniknul její už dávno ne dětský hrudník  v tričku s obrázkem Mikymauze a jeho kamarádky Minnie, které jsme znali jen z obalů od žvýkaček ze západní ciziny.

Kdepak princezna Pampeliška. Stala se z ní nefalšovaná Bárbína. Holky tenkrát vyjeveně vytřeštily oči a ztratily nit veledůležité debaty a klukům spadla čelist a také míč do té velké blátivé louže za domem. Pamatuju si to úplně přesně. Bylo to někdy po odpolední svačině, takže asi tak ve čtvrt na tři. Právě nám skončilo bezstarostné dětství a začalo s námi mlátit bouřlivé dospívání plné nenadálých zvratů a kotrmelců.

Adrianu jsme až do konce základky vídávali už jen zřídka. Prý její maminka měla známost s nějakým západním Němcem - proto ty luxusní hadříky, a nechtěla, aby se její dcera zahazovala s obyčejnými děcky z ulice. Do naší party kluků a holek už navždy vrazila klín. Kluci se mohli přetrhnout, aby jim nadpozemská Adriana věnovala alespoň jeden blahosklonný koketní úsměv a holky si našly novou zábavu: hašteření a pomlouvání. Ještě že přišla střední škola.

Osud zavál Adrianu na gympl, kam se dostalo jen pár lidí s naší bývalé partičky. Stala se z ní nekorunovaná královna naší střední. Adriana byla totiž vždycky o krok napřed než ostatní děvčata, teď už spíše skoro ženy, ve třídě. V tělesné vyspělosti, oblékání a "životních zkušenostech". Málem ve třídě rozpoutala Dívčí válku, ale většina z nás později usoudila, že bude strategicky výhodnější být s ní zadobře, a občas si užít trochu toho hvězdného prachu, který za sebou trousila. Drobné úsluhy v podobě opsaných úkolů z matiky nebo rysů z geometrie dokázala náležitě ocenit: od chlapců se nechala pozvat na rande a děvčatům ochotně zapůjčila lak na nehty s třpytkami nebo nějaký ten tuzexový hadřík, který už jí omrzel.

Pak vstoupil do hry Mirek. Sympatický , tak trochu nesmělý, pohledný kluk s přímým pohledem. Přistěhoval se odněkud z Pardubic. Dívčí část třídy zasněně vydechla a začala spřádat plány, jak se dostat do jeho zorného pole a stát jeho vyvolenou. I královnu Adrianu, která spíše lovila ve vyšších ročnících, nový objekt nesmírně zaujal. To byla velmi špatná zpráva pro její spolužačky. Nejhorší na tom bylo, že Mirek nebyl žádný libový frajírek, který spoléhá na svou atletickou postavu a příjemný kukuč. Vyklubal se z něj bezva kluk a kamarád, který se na nikoho nevytahuje a baví se s každým, kdo o to stojí.

Sváděcí taktika a koketní pohledy Adriany na něj kupodivu nezabíraly, a tak vsadila vše na jednu kartu. Jednou při promítání jakéhosi nezáživného a nenávodného filmu o sexuální výchově mládeže v posluchárně fyziky zaslala Mirkovi dopis následujícího znění: "Pokud chceš mít se mnou sex, postav se do fronty... P. S.: Co třeba dneska v 5?"

Jestli se inkriminovaný dopis dostal do rukou Mirkovi, jsme se nikdy nedozvěděli. Ani  není jisté, zda tušil, že právě on je adresátem. To bylo známo jen mezi námi děvčaty a chlapci z naší třídy o tom taktně mlčeli. Lístek našla na zemi v učebně fyziky uklízečka, zřejmě zakroutila hlavou "to máme mládež" a připíchla ho na nástěnku hned vedle obrázku Isaaca Newtona a schematického nákresu gravitačního pole.

Celá věc se tu a tam přetřásala ve školních kuloárech ještě pár měsíců, pak ji vytěsnily důležitější životní události: chmelová brigáda, sportovní kurz, středoškolské mejdany, lásky a zklamání, příprava na maturitu, ples a tak dále. Třídní královna pomalu a jistě přišla o svou korunku, lesk a slávu. A Mirek, na kterého si tajně myslela půlka třídy, si ve vedlejší třídě namluvil milou nenápadnou holku, kterou mu všichni ze srdce přáli, protože zkrátka patřili k sobě.

Když po prázdninách na začátku čtvrťáku Adriana přišla s tím, že je ve třetím měsíci těhotenství, otec neznámý, nikoho to nijak zvlášť nepřekvapilo. K maturitě ani nešla, slehla se po ní země.

Na maturitním setkání po dvaceti letech se spolužáci pochlubili fotkami svých rodin, pokecali o strastech a slastech dospělého života, vzpomínalo se na středoškolské radovánky a beztarostnost telecích let. Někdo se ozval: "A co je s Adrianou? Nevíte někdo o ní?"

Už léta se nikomu neozvala a na třídní srazy nechodila. Prej žije v Ústí, má čtyři nebo pět dětí a snad pracuje někde v baru, ale taky může být všechno jinak.

To už je jiný příběh...

Tenhle příběh je naprostá fikce, ale ať si v tom každý najde, co chce. Omlouvám se čtenářům, kteří se nechali nalákat nadpisem... a pak zklamání. :)) Byla to jen taková rukavice vhozená do ringu.

Varování: nehodlám zde látat příběhy každý den, od toho tu jsou jiní a mnohem lepší autoři. Psavci, nechte na chvíli politiku odpočívat. Začíná okurková sezóna!!!